Proč k nám nechodí čert a anděl (a vlastně ani Mikuláš)

Je tu Mikuláš a s ním každoroční dilemata. Zvát, nezvat, strašit, nestrašit... Internet je plný dobrých i o poznání horších článků o tom, jak si užít čerty a nezpůsobit dětem traumata a pod články jsou rozbujelé diskuse, jak ty dnešní děti nic nevydrží, už se na ně nesmí ani houknout... A jako každoročně i letos se mě pár lidí ptalo, jak to s touhle tradicí máme my.

Po pravdě, my na Mikuláše, čerty a anděly nosící dětem uhlí a sladkosti nehrajeme. Celé nám to připadá nějaké podivné...

Minulý týden jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou starších učitelek. Tramvaj byla přeplněná a dámy hovořily velmi zaujatě, nešlo neslyšet. Probíraly plánovanou celoškolní mikulášskou besídku, kde anděl odmění všechny hodné děti a čert dá všem zlobivým uhlí. Paní ředitelka už shromažďuje od jednotlivých třídních seznamy. A jak to bude super, že ti holomci konečně dostanou za vyučenou a třeba se konečně začnou chovat slušně, když je čert pěkně přede všemi potrestá. A mně z toho bylo úzko. To si vážně někdo myslí, že veřejné ponížení je dobrý výchovný nástroj?

Když byl nejstaršímu synkovi asi rok a my jsme s mužem začali víc sledovat, jak kdo co slaví, které tradice a zvyky se nám líbí a které ne, dospěli jsme poměrně rychle ke shodě, že čerty a anděly si na Mikuláše zvát domů nebudeme. A že pojmeme mikulášský svátek trochu jinak.

Sv. Mikuláš byl bez debat jednou z velmi významných osobností křesťanské historie, jeho život může být zajímavý a inspirativní i pro nás. My jsme se rozhodl připomínat si skutečného Mikuláše, povídat si o něm, vyprávět si legendy a inspirovat se v nich. Naše děti dostávají pytlík s dobrotami (v posledních letech je top dárkem pomelo a kilo mandarinek :), povídáme si, čteme a prožijeme fajn rodinný večer. Já mám 5. prosince navíc svátek, tak to máme pěkně při jednom. Děti vědí, že dáreček mají od nás, a žádné přestrojené cizí ani známé lidi domů nezveme.

Už v té době, kdy synek byl ještě batolátko, jsme se shodli, že čerty ale fakt ne. A proč vlastně? Důvodů to má víc, v různém věku dětí jsou různě významné.

Jedním z hlavních důvodů pro nás bylo, že nechceme dětem lhát a hrát na ně různé hry. Předstírat, že čert je skutečný a odnese si zlobidlo do pekla, že Mikuláš to na něj všechno ví, to dobré i to zlé, a že dárky přinesl z nebe... to jsme nechtěli. Nikdy jsme neměli problém s různými pohádkovými bytostmi a od malička si děti rády hrajou na draky, princezny, víly a kouzelníky. Ale vědí, že to je v pohádce a ve skutečnosti je to jinak. A najednou bychom se tvářili, že ten přestrojený člověk je skutečný, opravdický čert? Určitě by nebylo nic složitého v klid dětem říct, že všechny ty bytosti jsou jen jako. Ale proč vlastně?

Vnímáme peklo jako něco skutečného, něco, co není jen v pohádce, ale reálně existuje. Peklo jako místo bez Boha. Peklo v našich životech, když v nich chybí pokoj, láska, naděje... a peklo po smrti, když bude člověk navždy a s definitivní platností od Boha odloučený. A tak nám od začátku nedávalo žádný smysl spojovat skutečné peklo s pohádkovými čerty. Poměrně dlouho jsme se programově vyhýbali i všem pohádkám, kde peklo a čerti figurují. Teď, když je V. starší a poměrně dobře rozumí, že lidé věří různým věcem, už si na tohle téma spolu můžeme povídat. A vysvětlovat si, že to peklo v pohádkách je něco jiného než to skutečné a že Lucifer z filmu nemá se skutečným Ďáblem nic společného. Zatím děti nijak moc těmihle úvahami nezatěžujeme. Ale když se ptají, odpovídáme, jak to máme my. A i nadále pohádky s čerty nepouštíme. Takže děti vědí, že se za ně lidé převlékají, aby postrašili děti, a že my tu hru nehrajeme, ale tím to pro nás v zásadě končí.

A posledním důvodem je právě to strašení. Já s tím celým "výchovným" působením čertů mám prostě problém. Nepřijde mi rozumné spoléhat ve výchově na pohádkové bytosti. Nepřijde mi fér děti strašit a tím je manipulovat, aby udělaly něco, co chci nebo potřebuju. Vnímám jako dost necitlivé vůči dítěti, když se před nastoupenou jednotkou probírají různá jeho selhání a zlobení, Mikuláš to všechno ví a čert ho za to potrestá. Jak by bylo na jejich místě mně? Kdyby někdo cizí, koho neznám, přede všemi vyjmenovával, jak necvičím, občas mám doma čurbes, s manželem bych mohla jednat s větší láskou a úctou a na děti míň křičet. Za trest si zasloužím uhlí. Ale když řeknu pěknou básničku, tak se vykoupím a dostanu dárek. K čemu přesně by mi to mělo pomoct? Budu kvůli hrozbě uhlí líp zvládat svoji cholerickou povahu a chronickou únavu? Nebo mě pytlík sladkostí bude víc motivovat k úklidu v bytě?  Pomůže mi to veřejné propírání nedostatků a škatulkování na hodné a zlobivé?

Říkám si, že když moje výchova selhává a děti zlobí, měla bych spíš hledat cesty, jak se domluvit líp, jak líp chápat, proč dítě dělá to, co dělá. Protože ono úplně stejně jako já dělá věci tak, jak nejlíp umí, nebo jak mu to v tu chvíli dává největší smysl. Já na něj taky nekřičím schválně a čurbes v kuchyni nevnímám jako něco super. jen to prostě někdy nezvládnu. A děti taky. Nepomohlo by jim místo veřejného strašení spíš pochopení, diskuse a hledání společného řešení, jak to příště zvládnout líp?

A teď si říkám, co kdyby to strašení zafungovalo a dítě se pod hrozbou čerta opravdu začalo chovat dobře? Asi by to v tu chvíli vypadalo jako jedna vyhraná rodičovská bitva. Ale co dál? Fakt chceme vychovávat lidi, kteří budou poslouchat, protože se bojí? Kteří si nejsou jistí, jestli jsou dobří a přijatelní takoví, jací jsou, i se svými selháními? U sebe jsem si vyhodnotila, že tudy cesta nevede. Ustrašených a nejistých lidí je v naší společnosti až až a možná k tomu napomohlo i to neustálé strašení v dětství. Nejen čertem, ale i tatínkem ("počkej, až táta přijde z práce a já mu to na tebe všechno řeknu"), výpraskem, různými tresty, poznámkami a špatnými známkami, nebo dokonce odepřením lásky rodičů ("jak z tebe mám mít radost, když jsi tak zlobivá?" a "to já tě nebudu mít rád, když budeš tak zlobivý kluk"). Je v tom tolik nepochopení a odsouzení, tak málo věcnosti a konstruktivního hledání řešení. Dítě si z toho odnáší pocit nedostatečnosti, ale informaci, co tedy má dělat jinak, nedostane.

A jak nás vychovává Bůh, náš nebeský Otec? Říká jasně, co se mu líbí a co mu vadí. Bez vytáček a okecávání, jde rovnou k věci. Jasně odděluje nás a naše provinění. Neodsuzuje člověka, ale jeho jednání.

A ještě jednu, poslední myšlenku si dovolím. To vykupování se ze zlobení básničkou. Naše potíže, nespolušnost, selhávání... naše hříchy... nemůžeme napravit básničkou. Dokonce ani dobrými skutky. Nemůžeme je totiž napravit vůbec nijak. Jediné, co můžeme (a máme) dělat, je omluvit se a jít a už nehřešit ve víře, že trest za nás už byl zaplacený na kříži. Nepotřebují tohle slyšet i naše děti a už od malička? Že když něco provedou, mohou se omluvit, pomoci s napravením škody a taky požádat Boha o odpuštění. A jít a už nehrešit. Protože v Božích očích je to zapomenuto. Žádný Mikuláš to už na ně nevytáhne. A žádný čert jim za to nebude dávat uhlí. Je to vyřešené. To jen naše lidská spravedlnost potřebuje další tresty. A to jen naše lidské vnímání si pořád nějak nemůže zvyknout na představu, že tresty ve skutečnosti vůbec nic neřeší, že to je milost, která mění lidská srdce. A potrvzuje to každý, kdo se ve svých selháních s opravdovou láskou, přijetím a milostí setkal.

Tak bych nám všem přála, aby ten Mikuláš pro nás mohl být příležitostí setkat se s inspirativní osobností, která žila z Boží milosti a dokázala ji předávat dál. Abychom se s ní mohli setkat i my a dokázali ji předávat i (a nejen) svým dětem. A aby dnes večer v našich domovech zavládla hlavně láska, radost a pokoj.

Hezkého Mikuláše vám všem :)