Stránky

úterý 5. prosince 2017

Proč k nám nechodí čert a anděl (a vlastně ani Mikuláš)

Je tu Mikuláš a s ním každoroční dilemata. Zvát, nezvat, strašit, nestrašit... Internet je plný dobrých i o poznání horších článků o tom, jak si užít čerty a nezpůsobit dětem traumata a pod články jsou rozbujelé diskuse, jak ty dnešní děti nic nevydrží, už se na ně nesmí ani houknout... A jako každoročně i letos se mě pár lidí ptalo, jak to s touhle tradicí máme my.

Po pravdě, my na Mikuláše, čerty a anděly nosící dětem uhlí a sladkosti nehrajeme. Celé nám to připadá nějaké podivné...

Minulý týden jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou starších učitelek. Tramvaj byla přeplněná a dámy hovořily velmi zaujatě, nešlo neslyšet. Probíraly plánovanou celoškolní mikulášskou besídku, kde anděl odmění všechny hodné děti a čert dá všem zlobivým uhlí. Paní ředitelka už shromažďuje od jednotlivých třídních seznamy. A jak to bude super, že ti holomci konečně dostanou za vyučenou a třeba se konečně začnou chovat slušně, když je čert pěkně přede všemi potrestá. A mně z toho bylo úzko. To si vážně někdo myslí, že veřejné ponížení je dobrý výchovný nástroj?

Když byl nejstaršímu synkovi asi rok a my jsme s mužem začali víc sledovat, jak kdo co slaví, které tradice a zvyky se nám líbí a které ne, dospěli jsme poměrně rychle ke shodě, že čerty a anděly si na Mikuláše zvát domů nebudeme. A že pojmeme mikulášský svátek trochu jinak.

Sv. Mikuláš byl bez debat jednou z velmi významných osobností křesťanské historie, jeho život může být zajímavý a inspirativní i pro nás. My jsme se rozhodl připomínat si skutečného Mikuláše, povídat si o něm, vyprávět si legendy a inspirovat se v nich. Naše děti dostávají pytlík s dobrotami (v posledních letech je top dárkem pomelo a kilo mandarinek :), povídáme si, čteme a prožijeme fajn rodinný večer. Já mám 5. prosince navíc svátek, tak to máme pěkně při jednom. Děti vědí, že dáreček mají od nás, a žádné přestrojené cizí ani známé lidi domů nezveme.

Už v té době, kdy synek byl ještě batolátko, jsme se shodli, že čerty ale fakt ne. A proč vlastně? Důvodů to má víc, v různém věku dětí jsou různě významné.

Jedním z hlavních důvodů pro nás bylo, že nechceme dětem lhát a hrát na ně různé hry. Předstírat, že čert je skutečný a odnese si zlobidlo do pekla, že Mikuláš to na něj všechno ví, to dobré i to zlé, a že dárky přinesl z nebe... to jsme nechtěli. Nikdy jsme neměli problém s různými pohádkovými bytostmi a od malička si děti rády hrajou na draky, princezny, víly a kouzelníky. Ale vědí, že to je v pohádce a ve skutečnosti je to jinak. A najednou bychom se tvářili, že ten přestrojený člověk je skutečný, opravdický čert? Určitě by nebylo nic složitého v klid dětem říct, že všechny ty bytosti jsou jen jako. Ale proč vlastně?

Vnímáme peklo jako něco skutečného, něco, co není jen v pohádce, ale reálně existuje. Peklo jako místo bez Boha. Peklo v našich životech, když v nich chybí pokoj, láska, naděje... a peklo po smrti, když bude člověk navždy a s definitivní platností od Boha odloučený. A tak nám od začátku nedávalo žádný smysl spojovat skutečné peklo s pohádkovými čerty. Poměrně dlouho jsme se programově vyhýbali i všem pohádkám, kde peklo a čerti figurují. Teď, když je V. starší a poměrně dobře rozumí, že lidé věří různým věcem, už si na tohle téma spolu můžeme povídat. A vysvětlovat si, že to peklo v pohádkách je něco jiného než to skutečné a že Lucifer z filmu nemá se skutečným Ďáblem nic společného. Zatím děti nijak moc těmihle úvahami nezatěžujeme. Ale když se ptají, odpovídáme, jak to máme my. A i nadále pohádky s čerty nepouštíme. Takže děti vědí, že se za ně lidé převlékají, aby postrašili děti, a že my tu hru nehrajeme, ale tím to pro nás v zásadě končí.

A posledním důvodem je právě to strašení. Já s tím celým "výchovným" působením čertů mám prostě problém. Nepřijde mi rozumné spoléhat ve výchově na pohádkové bytosti. Nepřijde mi fér děti strašit a tím je manipulovat, aby udělaly něco, co chci nebo potřebuju. Vnímám jako dost necitlivé vůči dítěti, když se před nastoupenou jednotkou probírají různá jeho selhání a zlobení, Mikuláš to všechno ví a čert ho za to potrestá. Jak by bylo na jejich místě mně? Kdyby někdo cizí, koho neznám, přede všemi vyjmenovával, jak necvičím, občas mám doma čurbes, s manželem bych mohla jednat s větší láskou a úctou a na děti míň křičet. Za trest si zasloužím uhlí. Ale když řeknu pěknou básničku, tak se vykoupím a dostanu dárek. K čemu přesně by mi to mělo pomoct? Budu kvůli hrozbě uhlí líp zvládat svoji cholerickou povahu a chronickou únavu? Nebo mě pytlík sladkostí bude víc motivovat k úklidu v bytě?  Pomůže mi to veřejné propírání nedostatků a škatulkování na hodné a zlobivé?

Říkám si, že když moje výchova selhává a děti zlobí, měla bych spíš hledat cesty, jak se domluvit líp, jak líp chápat, proč dítě dělá to, co dělá. Protože ono úplně stejně jako já dělá věci tak, jak nejlíp umí, nebo jak mu to v tu chvíli dává největší smysl. Já na něj taky nekřičím schválně a čurbes v kuchyni nevnímám jako něco super. jen to prostě někdy nezvládnu. A děti taky. Nepomohlo by jim místo veřejného strašení spíš pochopení, diskuse a hledání společného řešení, jak to příště zvládnout líp?

A teď si říkám, co kdyby to strašení zafungovalo a dítě se pod hrozbou čerta opravdu začalo chovat dobře? Asi by to v tu chvíli vypadalo jako jedna vyhraná rodičovská bitva. Ale co dál? Fakt chceme vychovávat lidi, kteří budou poslouchat, protože se bojí? Kteří si nejsou jistí, jestli jsou dobří a přijatelní takoví, jací jsou, i se svými selháními? U sebe jsem si vyhodnotila, že tudy cesta nevede. Ustrašených a nejistých lidí je v naší společnosti až až a možná k tomu napomohlo i to neustálé strašení v dětství. Nejen čertem, ale i tatínkem ("počkej, až táta přijde z práce a já mu to na tebe všechno řeknu"), výpraskem, různými tresty, poznámkami a špatnými známkami, nebo dokonce odepřením lásky rodičů ("jak z tebe mám mít radost, když jsi tak zlobivá?" a "to já tě nebudu mít rád, když budeš tak zlobivý kluk"). Je v tom tolik nepochopení a odsouzení, tak málo věcnosti a konstruktivního hledání řešení. Dítě si z toho odnáší pocit nedostatečnosti, ale informaci, co tedy má dělat jinak, nedostane.

A jak nás vychovává Bůh, náš nebeský Otec? Říká jasně, co se mu líbí a co mu vadí. Bez vytáček a okecávání, jde rovnou k věci. Jasně odděluje nás a naše provinění. Neodsuzuje člověka, ale jeho jednání.

A ještě jednu, poslední myšlenku si dovolím. To vykupování se ze zlobení básničkou. Naše potíže, nespolušnost, selhávání... naše hříchy... nemůžeme napravit básničkou. Dokonce ani dobrými skutky. Nemůžeme je totiž napravit vůbec nijak. Jediné, co můžeme (a máme) dělat, je omluvit se a jít a už nehřešit ve víře, že trest za nás už byl zaplacený na kříži. Nepotřebují tohle slyšet i naše děti a už od malička? Že když něco provedou, mohou se omluvit, pomoci s napravením škody a taky požádat Boha o odpuštění. A jít a už nehrešit. Protože v Božích očích je to zapomenuto. Žádný Mikuláš to už na ně nevytáhne. A žádný čert jim za to nebude dávat uhlí. Je to vyřešené. To jen naše lidská spravedlnost potřebuje další tresty. A to jen naše lidské vnímání si pořád nějak nemůže zvyknout na představu, že tresty ve skutečnosti vůbec nic neřeší, že to je milost, která mění lidská srdce. A potrvzuje to každý, kdo se ve svých selháních s opravdovou láskou, přijetím a milostí setkal.

Tak bych nám všem přála, aby ten Mikuláš pro nás mohl být příležitostí setkat se s inspirativní osobností, která žila z Boží milosti a dokázala ji předávat dál. Abychom se s ní mohli setkat i my a dokázali ji předávat i (a nejen) svým dětem. A aby dnes večer v našich domovech zavládla hlavně láska, radost a pokoj.

Hezkého Mikuláše vám všem :)

8 komentářů:

  1. Děkuju za krásný zamyšlení. A souzním. Mám děti menší, Verunce jsou teď 3,5, do školky nechodí, tak vlastně o Mikulášovi pořádně ani neví. Dodnes si pamatuju, jak jsem mívala zkažený jako malá začátek prosince. Vždy, když se ve výlohách obchodů objevily první ozdoby, věděla jsem, že budou Vánoce (hurá!), ale že nejdřív ještě bude Mikuláš (hrůza, strach). A ten pocit trapnosti, když jsem musela v obýváku před nastoupenými babičkami, dědečky, Mikulášem, andělem, čertem... říkat básničku. Tohle pro svoje děti nechci. Zajímavá pro mě je ta úvaha o čertech a vztahu k biblickému peklu. Sama jsem si říkala, jak mám Verunce odpovídat, když se ptá na čerty, na peklo. Zatím říkám, že čerti neexistují a peklo taky ne, že je to pohádka. O opravdovém pekle jí povím později, až budu mít pocit, že je schopna to pojmout. Takže vlastně asi taky podobně jako Ty. Díky, a vše nejlepší k svátku přeju!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás je to teď tak, že mladší T. to zatím až tak moc neřeší. Pro ni jsou čerti prostě bubáci z pohádky a víc je jí jedno. A starší V. tomu teď bude 6, ten už to docela pobírá. Zrovna včera jsme si o tom povídali, jak je to s tím peklem. Že ho můžeme zažívat i tady na zemi... a on sám rovnou říkal svoje nápady, jak se to může stát. Nakonec došel k závěru, že peklo je, když jsme úplně sami a nemáme vůbec nikoho, kdo by v tom byl s námi. To je, myslím, úplně přesné. A tak jsem mu říkala, že takové je možná i to peklo na věčnosti. Vědomí, že je člověk sám, ale nemuselo to tak být. A co proto můžeme udělat už teď. A co můžem udělat proto, aby se tam nedostali naši blízcí... Docela vážné diskuse na takhle malé dítě, co? :) Člověk se ani nenaděje a je to tady...

      Vymazat
  2. Jitu, díky moc za krásné pojetí.
    Bohunka

    OdpovědětVymazat
  3. Naprosto souhlasím, navíc naše dcera slaví narozeniny 5. prosince, a aby je měla spojené se strašením mi nepřijde zrovna nejlepší...

    OdpovědětVymazat
  4. moc pěkný článek a pravdivý! i když Mikuláše držíme (děti nestrašíme, dostávají za okno nějakou drobnost či sladkost) a současně držíme i Ježíška. S obojím mám trochu "problém" že děti vodíme za nos a jednou se stejně dozví, jak to je a tím přijdeme i o jejich důvěru v nás (že jim říkáme pravdu). Proto bych se Vás chtěla zeptat, jak nosí Vašim dětem dárky Ježíšek, s jakým "příběhem"? Našemu šestiletému synovi to už léta vrtá hlavou, jak může v prosinci nosit dárky malý Ježíšek, když přece umřel a byl už dospělý, jak může být jednou mrtvý, pak zas živý, ... Měla jsem na toto téma pár rozhovorů a dostalo se mi "vysvětlení", že děti vírou v Ježíška a dárky od něj nevodím za nos, protože to, že se máme tak dobře, že můžeme dětem dát dárky je díky boží vůli a je to tedy dar od něj, od ježíška (trochu volněji přepovídáno).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rozumím, jsou to někdy celkem složité úvahy a člověk čelí různým tlakům...
      S Ježíškem to máme úplně jednoduché. U nás dárky nenosí. Vyprávíme si příběh o narození Ježíše, slavíme jeho narozeniny a dárky si dáváme jako součást té oslavy a taky prostě proto, že se máme rádi. V některých rodinách dokonce pečou i narozeninový vánoční dort :) To my ne, i když se mi ten nápad moc líbí. Ale organizačně mi to zatím nikdy nevyšlo. Letos možná konečně :)
      Z různých stran jsem si vyslechla na tohle téma už hodně. Že kazím dětem dětství, že jim ničím Vánoce... ale nemyslím si to. Máme vánoce krásné, tajemné, rodinné. Děti se od malinka zapojují do vymýšlení a pořizování dárků, mají z toho obrovskou radost. A navíc nikdo netuší,jak se dostanou pod ten stromeček. To je totiž mámino tajemství ;)

      Vymazat
    2. To to máte hezky nastaveno! A ten narozeninový dort je taky moc pěkný nápad, dávám si předsevzetí, že se letos o něj pokusím.

      Mě to ze začátku ani nenapadlo řešit, až teď, čím je syn starší, tím více se ptá a pídí "jak je to možné, když ... ", tak si uvědomuji, že jsem neměla bezmyšlenkovite převzít zaběhnuté stereotypy, teď přemýšlím, co s tím, jestli synovi vysvětlit, jak to ve skutečnosti je, a my mu chtěli dopřát stejně tajemné Vánoce, na jaké jsme byli zvyklí my rodičové anebo to nechat... Už minulý rok se mě ptal, jestli ty dárky opravdu nosí Ježíšek, jestli to nejsme my. A i u některých Mikulášů, andělů a čertů prohlašuje, že nejsou opravdoví, že jsou to převlečení lidé (ve školce paní školnice atd.)... Máme ještě dvě menší děti (1,5 a 3,5 roku) a u nich to jde zatím tak nějak kolem, prostřední se nad tím nijak nezamýšlí. PRoto zvažuji, jestli jim to právě letos nevysvětlit, jak se to vše má a nezamotávat se do toho ještě víc.

      Vymazat
  5. Krásný článek k zamyšlení.
    Děti nestrašíme. Nemáme to rádi. Na pohádky koukají, ale ví, že to není realita a Ježíšek u nás nosí dárky všem. Je to pro nás kouzlo vánoc.
    Milá Jitko. Určitě nekazíte dětem vánoce. Obohacujete je.
    Přeji krásný adventní čas.
    Lenka B.

    OdpovědětVymazat