Jak jsme oslavili Vánoce

Máme za sebou moc fajn a pohodové vánoční svátky. V mnohém stejné jako vždycky, v mnohém jedinečné, jak už to bývá. Já jsem se snažila hlavně doplnit síly a spát, kdykoli to šlo, tak se k blogu dostávám až s odstupem. A rovnou se omlouvám, že tentokrát budu dlouhá a sentimentální. Takže jestli budete pokračovat ve čtení, nestěžujte si pak, že jsem vás nevarovala :)

V Bullerbynu začínají Vánoce pečením perníčků, u nás zdobením bytu na začátku adventu. Miluju výzdobu všeho druhu a ráda dělám různé drobné úpravy v bytě podle nálady a období. Vnější prostředí mi pomáhá naladit se vnitřně. Pokud vás zajímá, jak to u nás vypadá o Vánocích, mrkněte SEM (z letoška ale žádné fotky zatím nemám :-/). Pro děti je znamením začátku adventu věnec (každoročně motáme věnce s dalšími ženami na workshopu, který pořádá rodinné centrum našeho sboru), výzdoba a adventní kalendář. Letos byl kalendář míň promakaný než jiné roky. Děti v něm měly samolepky, na každý den drobnou sladkost (bonbon nebo něco podobného maličkého) a maličké předškolácké úkoly z blogu Z lesa. T. to bavilo hodně, V. moc ne.

Advent je u nás vždycky plný událostí. Mikuláš a můj svátek, V. slaví narozeniny, chodíme rádi na vánoční divadelní představení, na trhy a stromečky, na výstavu betlémů...

Letošní advent byl u nás ve znamení vrcholících příprav na sborovou vánoční slavnost. S dětmi jsme cvičili velké divadelní vystoupení, hrálo a zpívalo v něm bezmála 80 dětí ve věku cca 3-14 let. Na mně letos bylo celou tu akci zorganizovat, koordinovat nácvik (máme celkem 6 oddělení nedělních besídek, učitelů a asistentů je už několik desítek). Bylo to náročné a spolu s autorkou textu jsme tomu věnovaly nesmírné množství času (někdy začátkem prosince jsem to odhadla na 60 hodin a pak jsem to raději přestala počítat :) Ale dílo se, myslím, podařilo. Naším snem bylo pojmout slavnost tak, abychom na ni mohli pozvat své přátele a známé. Aby to bylo víc než jen jedna z mnoha besídek, kterých mají rodiče a prarodiče před Vánoci až až. Náš sbor má hodně aktivit, ale příležitost, kam bychom pozvali spřátelené rodiny s dětmi, nám trochu schází. Což je paradoxní, vzhledem k tomu, že náš sbor je tvořený převážně rodinami s dětmi...

Na Vánoce jsem se tedy těšila hlavně jako na čas spočinutí, klidu a času s rodinou. A to se, Bohu díky, docela naplnilo.

Když se mě moje švagrová ptala, který z dárků mi udělal největší radost, po pravdě jsem odpověděla, že z dárků ani jeden. Letošní Vánoce totiž pro mě byly jedinečné v tom, že jsem mohla pozorovat, jak úžasné to je, když zapojíte děti do celého procesu obdarovávání a jste s nimi ve všem na jedné lodi. Koukáte stejným směrem. Děti totálně zbořily některé zajeté zvyklosti a udělaly si věci po svém, ale všechno bylo tak, jak to asi mělo být, protože to bylo nádherně přirozené, nestrojené, nic nedrhlo...

Abych to vysvětlila. U nás doma nehrajeme na Ježíška. Děti od malička ví, že na Vánoce si připomínáme, že se narodil Ježíš. Vyprávíme si biblický příběh, jak děti rostou, říkáme si taky, proč se Boží syn narodil (moc hezky nám v tom pomáhá knížka Bible vypráví o Ježíši). A my si připomínáme, že Bůh nás má rád a dal nám ten nejcennější dárek. A sami můžeme dávat dárky těm, které máme rádi my. V tomhle směru nehrajeme na tajemství a pohádky. Od mala se děti podílely na vybírání dárků, pokud chtěly. Minulý rok děti vybíraly s mužem dárek pro mě a se mnou dárek pro tatínka. Letos chtěli víc. Už jsou starší a dobře už tomu principů dávání dárků rozumí (nejstaršímu V. je čerstvě 6, T. je 4,5 a maluškovi rok a půl). Starší děti společně vybraly dárek pro nejmladšího bráchu. V. vybral dárek pro ségru, T. pro bráchu, každý sám pro tátu a taky pro mě. my jsme jim v tom pomáhali, určili cenový rámec a mírně je korigovali. Obecně jsme ale výběr nechali dost na nich a spíš je vedli ve smyslu, co by tomu dotyčnému udělalo největší radost, co má rád, co rád používá, co ho nejvíc těší... Děti si opravdu daly záležet. Doma potom hledaly schovky, udržely tajemství až do konce, na Štědrý den dárek téměř vlastními silami zabalili a donesli pod stromeček. A tím nám vyřešili odvěký problém, kterak ty dárky pod tu jedli vhodným způsobem propašovat. Dárky se prostě průběžně objevovaly pod stromečkem, tak nějak samy od sebe, jak kdo dokončil balení. Děti kolem nich chodily, dívaly se, odhadovaly, přemýšlely... jen sahat bylo zakázáno. a byly napjaté jak kšandy.

A právě to nejkouzelnější na letošních Vánocích bylo to jejich těšení. Ne na to, co dostanou, ale na to, co řeknou ostatní na dárek, který vybrali. Synek několik týdnů chodil a spiklenecky na mě mrkal, že to bude táta zírat. A dcerka zase tajně přesouvala dárek z jedné schovky do druhé, aby na něj táta nepřišel, protože to je ta nejskvělejší věc, kterou mu mohla vybrat a byla by škoda, kdyby dárek objevil předem. každý měl s každým nějaké tajemství, nikdo (ani já) nevěděl všechno, každý měl nějaké překvapení. Děti samozřejmě nejvíc. Ale to sdílené těšení, kdy radost z obdarovávání je větší než radost z dostávání, to bylo báječné. Jsem strašně ráda, že jsem to mohla zažít. A že to naše děti mohou zažívat už od malička.

Rozhodnutí, že se u nás nebude "ježíškovat", nebylo úplně snadné. I když to mezi našimi křesťanskými přáteli není nic výjimečného, mimo církev jsme spíš za exoty. Vyslechla jsem si už na toto téma hodně (ač jsem se na názor nikdy neptala, ale tak už to bývá...). A i když jsme s mužem nikdy nepochybovali o tom, že takhle to chceme, určitý stín pochybností se mi tu a tam objevil. Jestli přeci jen svoje děti neochuzuju. Jestli budou pro ně Vánoce nádherné a kouzelné, když je připravím o tu pohádku o dárcích.

Letos jsem si ale uvědomila dvě věci. 1) v Bibli se slaví. Izraelci uměli oslavovat hodně, bujaře, vesele a dlouho. Slavnosti trvaly několik dní. Na slavení není nic špatného. Naopak, různé oslavy významných událostí měli Izraelci dokonce nařízené. Nikde se ale nepíše o tom, že by slavnosti byly hlavně pro děti, jejich radost, zážitky a rozzářené oči. Slavila celá pospolitost a oslavovali, co pro ně Bůh udělal. Radovali se spolu. Šlo v tom ale o Boha, ne o zážitek. Není to naše lpění na zážitcích a "kouzelných Vánocích pro děti" tak trochu slepá cesta? Tolik se snažíme udělat Vánoce "pro ty děti", že zapomínáme, čím mají být pro nás. Rozhodla jsem se zkusit jít tou cestou biblického slavení svátků. Radovat se v pospolitosti z toho, co pro nás Bůh udělal, strávit hezký čas spolu, vzájemně si dělat radost. A přestat se honit za tím zážitkem pro děti. Věřím, že když my dospělí budeme prožívat radost s Bohem, bude ten svátek dávat smysl nejen nám, ale i našim dětem. Nejen teď, ale i v pubertě a po ní.

A za 2) Tím, že se děti můžou podílet na dávání dárků už od malička, že mohou samy vybrat něco, co je v jejich očích fakt skvělé, mohou už od mala zažívat uspokojení a radost z dávání. Že udělat radost druhému dělá radost i mně. 

Letošní Vánoce mě definitivně ujistily v tom, že jdeme dobrou cestou. Vidět děti upřímně se radovat z radosti druhých a moci si společně připomínat narození Spasitele a Božího syna... Ne, pohádku o dárcích moje děti opravdu nepotřebují a i kdyby přišly o nějaký zážitek, získají o tolik víc!

Doufám, že se mi bude dařit tenhle pohled udržet, až zas začnou sílit tlaky reklam, konzumu a různých kritiků všude kolem.