Proč a jak mluvit s dětmi o volbách?

Právě probíhá druhé kolo prezidentské volby. V posledních dnech jsem měla místy pocit, že nebýt těch voleb, nemáme snad jako společnost o čem mluvit. vtipně to kdosi včera komentoval na Facebooku - "Ještě, že za 14 dní začne olympiáda. Z národa politologů se stane národ hokejových trenérů a bude zas chvíli pokoj. Nebo aspoň sranda."

O politice se teď mluví všude a to téma se nevyhýbá ani našim debatám s dětmi. Ne, že bych snad byla odborník na politiku pro předškoláky. To fakt ne. Ale třeba budou pro vás moje úvahy inspirací do vašich vlastních rozhovorů s prťaty.

zdroj: http://www.prezident.hlasujpro.cz/

S mužem chodíme k volbám pravidelně, byli jsme před 14 dny a půjdeme i dnes nebo zítra. Děti obvykle chodí s námi a volby vnímají jako něco samozřejmého. Jak rostou, začínají se ptát na jejich smysl a význam, proč tam chodíme, koho jsme zvolili a proč. 

Ve všech (nejen politických) rozhovorech se držím základní úvahy, že kdo se ptá, je zralý i na pravdivou odpověď. Takže odpověď "na to jsi ještě malý" nebo "tomu bys ještě nerozuměl" ode mě děti fakt nedostanou. To neznamená, že musí slyšet úplně všechno včetně obsáhlé analýzy. Snažím se, aby moje odpověď byla maximálně 2x tak dlouhá než byla otázka. Často to úplně stačí. Když ne, ptají se dál. Zjistila jsem a empiricky mnohonásobně ověřila, že když dětem přestane být moje odpověď srozumitelná nebo je přestane bavit, prostě odejdou. Takže jednoduchá, stručná odpověď úplně stačí.

"Mami, proč půjdeme volit?" "Protože se volí prezident a pro mě je důležité dát jednomu z kandidátů hlas." "A proč je to důležité?" "Moc se mi nelíbí, jak se současný pan prezident chová a chtěla bych, aby zvítězil někdo jiný. Tak proto tam jdu dát svůj hlas tomu jinému." "A co se ti nelíbí?"... během pár otázek se dostaneme k podstatě věci. Někdy ale další otázka nenásleduje, jedna krátká odpověď jim stačí.

Když se s dětmi bavím o politice, snažím se držet několika principů. Mluvit stručně, v pravdě a lásce, s úctou a respektem. Nijak se nesnažím být korektní a nestranná. Nejsem. Mám své jednoznačné názory a nemám problém je dětem (nebo komukoli jinému) sdělovat, když se ptají. I kdybych v zájmu korektnosti a nestrannosti mlčela, stejně by je časem vycítili z mého chování. Život mluví hlasitěji než slova. Takže říkám po pravdě, jak to mám. Zároveň tu pravdu chci říkat v lásce, s úctou a respektem k těm, s nimiž nesouhlasím. Takže klidně řeknu, co se mi na jiných kandidátech nelíbí nebo nezdá, která strana je mi bližší a proč. Mluvím o tom, co dělají nebo říkají, ne o tom, jací jsou (takže řeknu, že prosazuje to a to a já s tím nesouhlasím, ale neřeknu, že je to debil). Zároveň ale říkám i pozitiva, kterých jsem si u jiných kandidátů a stran vědoma. Na každém jsou dobré i špatné stránky a přijde mi fajn, aby to děti věděly. Už proto, že  v rámci rodiny se politicky neshodneme, babičky volí jinak než dědové. takže se s nejstarším synkem bavíme o tom, proč třeba děda volí tuhle stranu a já ne, proč já volím tu a babička zas jinou. A on si z toho vybere, co zrovna uzná za vhodné.

Během posledních dní jsem se doma hodně rozčilovala nad podpásovkami a lhaním během kampaně. Praha je oblepená tendenčními billboardy, facebook chrlí různé lži a polopravdy a pravda zdá se, už skoro nikoho nezajímá. Synek se mě na to ptal. Jak mu vysvětlit tohle? Pomohla jsem si něčím, co děti dobře znají. Jak by vypadaly volby, kdybychom volili nejoblíbenější zvíře? Navrhli bychom několik kandidátů, povídali bychom si o nich, snažili se navzájem přesvědčit... a pak bychom hlasovali. Co by se ale stalo, kdyby kandidát kočka mluvil o kandidátovi psovi ve smyslu, že je to strašně nebezpečné zvíře, každoročně stovky psů pokoušou děti na hřištích, každoročně několik dětí zemře, a navíc psi páchnou, očůrávají všechny rohy,mají blechy a škrábou? Synek to komentoval, že to je pravda, ale psi jsou i fajn, tulí se, můžeme si s nimi hrát. a že kočka je nefér, když říká jen to špatné. Trefa. A co kdyby kočka říkala, že psi snadno zdivočí a klidně pokoušou úplně kohokoli a nikdy by proto neměli chodit bez náhubku a vodítka. Synek to komentoval, že kočka lže, aby ostatní ovlivnila. Aby pes prohrál. Pochopil to úplně přesně. Takhle převedeno na rovinu, ve které se orientuje dobře, úplně v pohodě pobral, jak funguje manipulace a ovlivňování veřejného mínění. Není třeba to dál rozvádět a dávat do souvislosti s reálnými tématy v kampani. Ty jsou pro šestileté dítě opravdu dost složité. Ale potěšilo mě, že na rovině hodnot se chápeme dobře.

O politice mluvím se synkem úplně stejně jako o čemkoli jiném. Věcně, otevřeně, pokud možno stručně, ale nijak nepřikrášluju. On nepotřebuje lakovat svět narůžovo. Snese informaci, že některý z kandidátů je pro mě nepřijatelný a volit ho prostě nemůžu a nebudu. Klidně mu pár slovy řeknu, proč to tak mám. A snese i informaci, že se s dědou neshodnu a přesto se máme dál rádi. Že spolu můžeme nesouhlasit. 

Musím říct, že tyhle poslední volby jsou pro mě velkou školou a příležitostí k osobnímu růstu. Učím se respektovat lidi, kteří mají pro mě obtížně přijatelné názory. Ještě těžší je pro mě respektovat názory, které nejsou nijak argumentačně podložené a dotyčné žádné argumenty ani nezajímají. Prostě mají nějaký pocit a na základě toho volí a já mám pocit, že by stačily dva pádné argumenty a oni by ten pocit už neměli a volili jinak. To je pro mě těžké. Tedy nebylo by, pokud by volili stejně jako já, žeano :) Nikdo ale nemá povinnost obhajovat svoje názory a mít je argumentačně vyfutrované. Ani já, ani druzí. Všichni s zaslouží respekt a tak se učím respektovat.

Je pro mě příjemné žít si ve své sociální bublině, ale je zdravé vykouknout i za ni. Můj muž to včera glosoval ve smyslu, že nebýt voleb, ani si už dnes nevšimneme, že jsou i lidé s jiným názorem. Tak jsem za ty jiné názory ve svém blízkém okolí ráda, i když jsou nepohodlné.

A poslední myšlenka, která se mi vrací v posledních dnech, se týká právě vztahu k pravdě. Při sledování médií a sociálních sítí člověk získává dojem, že pravda je opravdu něco, co zajímá čím dál míň lidí. Je jedno, že prezident opakovaně lže a nedodržuje sliby. Hlavně, když říká to, co se líbí. Je jedno, že se lže o oponentovi. Je jedno, že premiér lže o svých kauzách. Dozvěděli jsme se, že pan Drahoš je bývalý agent StB. jeho lustrační osvědčení ale nikoho nezajímá, protože si ho stejně mohl podplatit nebo zfalšovat. Pan Babiši lustrační osvědčení nedodal a pravděpodobně s StB spolupracoval, ale to je taky jedno, protože si to mohl kdokoli vymyslet. Zajímá tady ještě někoho, jak to bylo doopravdy? A má smysl pravdou argumentovat? A je vůbec ještě možné se pravdy dopátrat?

Ve světě, kde je většinový názor ten, že "pravda je to, co si myslím já", vnímám jako čím dál důležitější být zakotvený ve skutečné Pravdě. Stát na jasném Slově, které se nemění podle aktuální situace. Ježíš je stále stejný včera i dnes, stejný ve všech politických zřízeních, Boží zaslíbení jsou stále platná, i když si to někdo nemyslí. Vnímám jako naprosto klíčové, abychom právě lásku k pravdě a k Pravdě předávali dětem jako základní hodnotu. Když se budou mít v životě čeho držet, neztratí se. Když budou milovat Boží slovo a naučí se na něm stát, obstojí. Jak na to? Jako obvykle, musím začít u sebe :)