Nejkrásnější chvíle mateřství

Co je pro vás na mateřství (nebo otcovství - po pravdě netuším, jestli můj blog čtou i nějací muži :) nejkrásnější?

Obrázek od Mrňavky: "Takhle tě, maminko, vidím ve svém srdci"

Nejkrásnější jsou pro mě ty chvíle, kdy se děti přiběhnou přitulit, pomazlit, přinesou obrázek nebo kytičku...

Všechny ty chvíle, kdy si spolu čteme, hrajeme, blbneme, jdeme na výlet nebo děláme něco doma. Prostě jsme spolu. Tady a teď.

Líná sobotní rána, kdy se válíme v posteli a pak si jdeme dát něco parádního ke snídani. Nikam nespěcháme a jsme rádi, že jsme po týdnu zase všichni spolu.

Když jim upeču koláč a jen se po něm zapráší.

Když v neděli všichni v chumlu stojíme při chvalách. S mužem každý držíme na ruce jedno dítě a druhou rukou objímáme toho druhého. (Zatím ještě unesu Maluška na jedné ruce a muž unese jednoruč Mrňavku :). A Synek stojí mezi námi. Jsme všichni spolu před Bohem a všechno dává smysl, všechno je tak, jak má být.

Když se občas pořádně vyspím a mám pocit, že všechny problémy světa mají řešení. Cítím se úplná a na svém místě. Jako by to nikdy nemělo být jinak.

Když něco děláme se staršími dětmi spolu a je to skutečná společná práce a ne jen dohlížení na mrně, zatímco já dělám to důležité. Čím dál častěji jsme skutečně parťáci.

Ty chvíle, kdy se z pokojíčku po chvíli dohadování ozve klid a já vím, že našli společné řešení, které oběma vyhovuje. Když si jeden něco udělá a druhý mu běží pomoct. A já vidím, že se fakt mají rádi a vychází spolu.

Večery, kdy konečně všichni tři usnou a je chvíli ticho a klid :) Kdyby jen bylo stejně snadné milovat je, i když jsou vzhůru :)

Co je pro mě nejtěžší?

Po pravdě žít sama se sebou. Krotit své emoce a jazyk. Nehřešit proti svým dětem slovy. Příliš často mě ovládnou emoce a já zvyšuju hlas nebo říkám hnusné věci, jedu na autopilota  a říkám takové ty rodičovské fráze. A vytrácí se snaha pochopit, dívat se stejný směrem, být laskavá a respektovat. Až příliš často zneužívám jejich bezpodmínečné lásky. Prostě si to k nim můžu dovolit. jinou mámu nemají. Kdybych stejně mluvila s kamarádkou, možná by to byla konečná...

Těžké je dávat prostor důležitým věcem. Nezabíjet čas plkáním na facebooku. Neodbývat děti tím, že teď nemůžu. Neodhánět je, když chtějí dělat něco se mnou, protože když si to udělám sama, bude to rychleji a líp.

Těžké je dětem důvěřovat. Nepodléhat strachu, že se jim něco stane. Tolik se o ně nebát, když jsou nemocní.

Žít tady a teď a ne v "co by bylo, kdyby..." nebo "co bude, až..."

Je pro mě těžké smířit se s tím, že nikdy nic nebude perfektní. Strávím hodiny úklidem a za pár minut je tu zase nastláno. Hodinu stojím u plotny a Mrňavka to zhodnotí jedním slovem: "nechutná" a vyžádá si krajíc chleba s máslem. Naplánuju si odpolední program a po tisícíprvní to zase dopadne všechno jinak. Bílé tričko mi obvykle někdo pokecá zmrzlinou nebo umatlá rukama od ostružin, zatímco vytahaná domácí zůstávají překvapivě dlouho čistá. A když v tom vytahaném domácím tričku a s vlasy v nouzovém drdolu vyrazím do krámu, protože doma už jsou akorát rajčata v plechovce, můžu se spolehnout, že určitě narazím na tu nejmíň oblíbenou spolužačku z gymplu :D

Ukrutně těžké je donutit se chodit spát včas, když večer je konečně ticho a klid. Energie se pak brutálně nedostává a kafe to neřeší.

Je těžké žít s vědomím, že na to nejsem sama. Jasně, mám muže, mám rodinu, přátele... Ale často mám pocit, že jsem na všechno sama a když z nějakého důvodu vypadnu, celý ten cirkus na kolečkách se prostě rozpadne. Často se v tom všem cítím osamělá. Zapomínám, že je tu Bůh, Jeho náruč plná lásky, že u Něj můžu načerpat sílu a posilu. Že je v tom všem se mnou, zná moje boje, vítězství i prohry, ví, co potřebuju, co mě těší. Může naplnit moje srdce pokojem. Vím to, ale až příliš často na to zapomínám.

Právě ty chvíle, kdy si to uvědomím, přijdu zase k Němu a všechno se to tak nějak poskládá, všechno je zase tak, jak má být, já se cítím celá a úplná, na správném místě přesně tam, kde mám být... právě ty mám nejraději :) A vlastně je celkem jedno, jestli jsem v tu chvíli já máma, já učitelka, já blogerka, kamarádka, manželka, dcera, sestra... V tu chvíli se cítím jako já, Boží dcera.