První týdny v domácí škole

Máme za sebou už skoro tři týdny domácí školy. Myslím té "pravé". Naše děti se učí tak nějak pořád, já se učím taky tak nějak pořád. Ale všichni vnímáme, že teď už je to "na ostro". Dostávám různé dotazy, jak se máme, jak se nám daří, jak nám ta škola jde... A Synka se tu a tam někdo zeptá, jestli se učí, co už se naučil.. Nevnímáme to vůbec nijak negativně. Spíš než potřeba kontrolovat je to skutečný zájem a snad i trochu zvědavost. Pro mnohé lidi v okolí jsme první domškolácká rodina, kterou znají. Takže tomu úplně rozumím, taky by mě to zajímalo :)

Takže, jaké to je? Veselé, pohodové, inspirativní, ale taky náročné a občas docela vyčerpávající. Tohle už není dovolená, tohle je regulérní zaměstnání. Jen neplacené.

Začali jsme pidi oslavičkou o posledním prázdninovém víkendu. Pořád jsem přemýšlela, jaký dárek dětem dát na památku, ale nakonec jsem nic nevymyslela. Věci, které mi připadaly dostatečně významné a hodné takové události, buď už mají, nebo je ještě nepotřebují. A já nemám ráda dávání dárků prostě proto, aby se něco dalo. Děti samy nic neočekávaly a nevyžadovaly. Chtěly spíš něco podniknout. Pomůcky a učebnice si Synek taky prohlížel už o prázdninách, nechtělo se mu čekat. Takže nakonec byl první školní den významný vlastně jen díky tomu, že Mrňakva měla odpoledne v lesní školce zahajovací slavnost. Oba se na ni těšili, věděli, že slavností začíná školní rok, tak proč ne :)

Dlouho jsem přemýšlela, jak první školní a předškolní den udělat fakt hezký, slavnostní, aby si to děti pamatovaly a Synek měl vzpomínku. Ale já to asi neumím. Sama na to nejsem, všechny ty velké dny a velká gesta... Takže to nakonec bylo přesně takové, jací jsme my sami. Pohodka :)

Hned první den si děti vyžádaly učení a tahaly mě z postele, kdy už se začne počítat. A už ve čtvrtek synek brblal, že je to núúúúúda a že závidí ségře, že může do školky. A úplně zapomněl, že celé jaro brblal, že školka je núúúúúúda a kdy už konečně začne škola. Některým lidem se prostě nezavděčíte :D Do klasické školy ale nechce, domácí byla i jeho volba. Ne jen moje. Takže po chvíli brblání spolkne a s někdy větší, jindy menší chutí se pustí do práce. Žádné nucení zatím není třeba.

Všem nám vyhovuje určitý řád a rytmus. Zjistila jsem a mnohokrát ověřila, že úplně volné plutí a čekání, co se stane, není pro nás. Když nemáme aspoň nějaké záchytné body v podobě plánu, co se ten den bude dít, dopadne to tak, že se neděje nic. Nikomu se nic nechce, děti se v hodinových intervalech ptají, jestli si můžou pustit pohádku nebo vzít tablet, já se taky spíš plácám od ničeho k ničemu. Občas je to hrozně fajn celý den se jen tak poflakovat. Ale po čase je z toho člověk nějak utahaný a má pocit ztraceného času. Takže si obvykle u snídaně uděláme plán, co se ten den bude dít, a to nám dá osu, které se pak držíme. Letos přibyly kroužky, které zas dávají rytmus celému týdnu. Nepotřebujeme mít den naplněný aktivitami, ale potřebujeme mít představu, co bude.

Některé dny máme volné dopoledne a jsme všichni spolu doma nebo venku, odpoledne mají děti kroužky. Dva dny v týdnu je Mrňavka ve školce a Synek má dopoledne víc prostoru a klidu na vlastní práci. V těchhle dnech bychom se rádi družili s ostatními domškoláky. A jeden den je úplně volný na výletování.

Nejsem fanda totálního unschoolingu, takže učení do určité míry řídím já. V zásadě chci, aby Synek každý den trochu cvičil ruku (písmena umí, píše rád, ale je třeba trénovat grafomotoriku), trochu počítal (hodně ho baví matematika podle Hejného) a trochu četl. Nemusí to ale nutně být doma u stolu. Když jsme doma i Mrňavka, obvykle pracují oba, každý na tom svém. Do velké míry ale mají děti volnost. Určují si, co budou dělat, kdy, v jakém pořadí, vybírají témata... Život sám přináší spoustu příležitostí k učení.

Trochu jsme si stihli i zavýletovat a splnili úkoly ze 4 pražských karet (psala jsem o nich TADY) a další misi ze Skrytých příběhů (víc o nich TADY). Ale nijak to nehrotíme. Nejvíc si užíváme klídek. Skládání lega, hraní se vším možným, hřiště, vaření, nakupování... prostě takové ty obyčejné věci.

A moje první dojmy? Je to náročné, hlavně na organizaci práce. Není prakticky žádný prostor na poflakování a zevlování. Musím být efektivní a pořád něco dělat, abych se stihla věnovat dětem tak, jak chci já a jak chtějí oni, a taky aby netrpěla domácnost. Vaření, praní, úklid... to mi zabere při třech dětem samo o sobě několik hodin denně. Takže nastal čas děti trochu víc zapojovat. A já si musím plánovat odpočinek a čas pro sebe. Abych se nedostala do dlouhodobě neudržitelného módu "obětuju se pro rodinu". To jsem si vyzkoušela a tudy už ne :)  Rozhodla jsem se už dávno, že chci hledat takové způsoby spolužití, které vyhovují všem, takže i mně.

Měla jsem velké obavy, že to bude hodně náročné. Překvapivě ale není. Vnímám velkou pohodu a poklid, všechno příjemně plyne. Doma není vždycky úplně vzorně naklizeno a občas něco nestihnu, výrazně víc musím zvažovat, do kterých dobrovolnických projektů a úkolů se pustit a co už je mimo mé síly. Největší výzva příštích týdnů bude hlavně všechno si poskládat v hlavě. Ujasnit si, jaký způsob domškoláctví by nám všem nejvíc seděl. Hlavu mám plnou myšlenek, vyšlo by to na tři další články :D

Jsem hrozně zvědavá, jak se bude naše domácí škola vyvíjet dál, kam se budeme posouvat, co nového spolu zažijeme. Je to super, když se člověk může upřímně těšit na další týdny školy :)