52 týdnů modliteb s dětmi - Řekněte Bohu, jak vám skutečně je

Než dokončím aktuálně rozpracované články, honem další modlitební úkol.

Tentokrát to bude trochu (možná víc) výzva, protože to bude osobní. Říct Bohu v modlitbě, jak nám skutečně je.

Před několika lety jsme měly jako téma dámského výjezdu Chanu. Chana, matka proroka Samuele, byla žena, která dlouho nemohla otěhotnět. Byla zoufalá, chodila do chrámu a tam se modlila, plakala, vylévala své srdce před Hospodinem. (Na Bibli mě nepřestává fascinovat, že lidé jsou už několik tisíc let stále stejní. Chana žila někdy před třemi tisíci lety, někdy v době bronzové, a plakala před Bohem, protože nemohla mít dítě, úplně stejně, jako pláčeme dnes my...). Tehdy pro mě bylo nesmírně silné uvědomit si, jako je důležité vylévat své srdce před Bohem. Vyplakat nebo vymluvit ze sebe strach, smutek, zklamání, vztek, hněv... a připravit své srdce, aby ho Bůh mohl naplnit svým pokojem jako živou vodou. Samozřejmě můžeme s Bohem sdílet všechny své pocity, i ty radostné :-) Ale u těch negativních nám to vždycky nejde. Mnozí jsme možná strávili většinu křesťanského života v tom, že říkat Bohu, že se necítíme dobře, je špatně. Že se to nesmí. A tak v modlitbách děkujeme a v srdci pláčeme. Nebo skřípeme zuby. Nebo se už raději nemodlíme vůbec...

Ale jestliže je Bůh milující Nebeský Otec, tak je připravený obejmout nás a utěšit. Bůh Chanu utěšil a dal jí syna. A je tady, aby utěšil i nás a dal nám sílu. A nakonec i východisko do situace, ve které zrovna jsme.

Tenhle týden je příležitost zkusit být v modlitbě osobnější a říct Bohu, jak se opravdu cítíme. Bude to možná náročné, protože takové modlitby si člověk raději nechá do soukromí. Naše děti ale nevědí, jak se modlit. Můžeme jim dát příklad.

Povzbuďme děti, aby se  v modlitbě ptaly Boha na věci, které je trápí nebo nad kterými uvažují. I kdyby to byly hlouposti typu jestli prdí hadi :-) (Pán bůh si určitě najde způsob, jak jim odpovědět. Pořád platí, že nejsou hloupé otázky, jen hloupé odpovědi :-) Děti mohou v modlitbě sdílet své obavy a starosti, smutek a zlost. Mohou prosit o pomoc, uzdravení, útěchu... Mohou porosit za odpuštění, když ve hněvu ublíží. Ale nemusí. Je úplně ok prostě jen sdílet ten pocit. A na nás rodičích je pokusit se Bohu důvěřovat, že On sám bude k srdci našeho dítěte mluvit a dotkne se ho. Ukáže mu cestu, potěší ho nebo mu třeba dá poznat, že je potřeba něco změnit.

Možná máme vzteklé dítě a marně s jeho zlostí bojujeme. A právě modlitba může být cesta, kudy se dát. Dítě začne o svém vzteku mluvit s Pánem Bohem a on sám se ho dotkne a začne jeho srdce postupně měnit. Smutné dítě prožije útěchu, zoufalé dítě zažije naději... Ale musíme tomu my rodiče dát prostor a nediktovat dětem, co v modlitbě smí a nesmí Bohu říkat. Musíme Mu zkusit věřit, že modlitby našich dětí zvládne a sám se našich dětí dotkne.

No, velká výzva :-)