Vysvědčení v domácí škole

Máme za sebou první závěrečné vysvědčení. První domškolácké a také první vůbec. 

Koncem června měl synek své druhé přezkoušení. I když dopředu nebyl ani trochu nervozní, na místě ho přeci jen trochu nervozita přepadla a chvíli trvalo, než se začal cítit komfortně. Materiálů jsme ale měli s sebou dost, všechny potřebné oblasti učiva první třídy Synek bezpečně zvládl (ve skutečnosti měl většinu zvládnutou už před začátkem školy), takže k nervozitě nebyl důvod. A bylo to opět fajn. Paní učitelka si všechno prohlédla, ptala se... měla skutečný zájem. Synek se nakonec rozpovídal, ukazoval všechny své výrobky, lapbooky z našich dlouhodobých projektů, písanky, pracovní sešity...a byl hrdý na to, co dokázal.

Cestou domů se mě muž, který jezdí vždycky na přezkoušení s námi (ostatně je to i jeho dítě :-), jaký jsem měla z přezkoušení pocit. Dobrý. bylo to příjemné. Jestli to splnilo mé očekávání? Vlastně ano. Když už přezkoušení musí být (je to zákonná povinnost a podmínka, aby domácí škola vůbec mohla probíhat), tak ať je to co nejpohodovější, s minimem stresu a tlaku na výkon. Chtěla jsem vybrat pro děti takovou kmenovou školu, která umožní přezkoušení na základě portfolia, bez testů a komisionálních zkoušek ze všech předmětů. Zákon nic takového nevyžaduje, tak proč nenajít školu, která to umí bez toho :-) Díky Bohu a dámám z Asociace DV se nám to podařilo a tak pro nás přezkoušení není strašák, ale příležitost ukázat, co jsme dělali a v čem se Synek zlepšil. Mrňavka se už teď těší, co ukáže za půl roku na svém prvním přezkoušení :-)

Hodně zvláštní zkušenost je pro mě Synkův vztah ke známkám a vysvědčení vůbec. Je mu to totiž úplně jedno. Od kamarádů a bratranců ví, jak fungují školní známky, jak se získávají, co znamenají. A tak nějak tuší, že jsou pro všechny strašně důležité. Už proto, že se ho na to poměrně často někdo ptá. Podstatně častěji, než na učení. Ale pro něj obecně to důležité není. Vysvědčení si prohlédl a to bylo všechno. Už před prvním přezkoušením mi řekl, že je mu vlastně jedno, co si bude myslet paní učitelka. Proč by ho mělo zajímat, co si o tom, co umí, myslí cizí člověk? Důležité přeci je, co si o tom, co umí, myslí on sám.

Tohle pro mě byl jeden ze soukromých cílů. Aby se dítě dokázalo hodnotit samo na základě toho, jak splnilo cíle, jak se zlepšilo, které překážky překonalo... a hodnocení druhého pro něj bylo jen dalším vodítkem. A ono to opravdu nastalo :-) Když se mě synek ptal, jaké známky bude na vysvědčení mít, prošli jsme si spolu jednotlivé oblasti, připomněli okruhy učiva, pobavili se o to,, co měl zvládnout a co opravdu zvládl a nakonec si ty známky navrhnul sám. Vyšlo mu, že by měl mít jedničky, protože zvládl všechno dobře a ve všem je dál, než měl být. A měl z toho upřímnou radost :-)

Doma během roku neznámkujeme, nepotřebujeme to. Nepíšeme písemky, nezkouším, nepíšeme diktáty... Synek sám dobře pozná, co mu jde a co ne. A ochotně procvičuje, když vidí, že je to potřeba. U jednotlivých úkolů si povídáme o tom, jak mu to šlo, co by bylo třeba zlepšit, které písmenko se povedlo líp a které hůř... A tak i ty známky na vysvědčení jsou svým způsobem nutnost, zákonná povinnost, ale nic podstatného, na čem by nám nějak zásadně záleželo. Ale nemají to tak všichni...

Setkávám se ale s názorem, že vysvědčení z domácí školy má menší váhu než to z klasické školy. A spotřebou nějak si to domškolácké vysvědčení odargumentovat a obhájit. Já osobně jsme se v takové situaci zatím neocitla. Můj muž školu zatím moc neřeší, širší rodina naši cestu respektuje a přes počáteční rozpaky v ní začíná vidět i mnohá pozitiva. A tak je i moje uvažování, co bych řekla dotyčnému já, zatím čistě hypotetické.

Nějak jsem postupem času naznala, že vysvětlování nemá vůbec žádný smysl a je to jen ztráta času a energie. Myslím vysvětlování ve smyslu sebeobhajoba. Kdo má zájem vidět a porozumět, tomu vysvětlím čistě na základě toho, jak to mám já. A kdo zájem nemá a jen rýpe, shazuje mě nebo sám sebe utvrzuje ve své pravdě, toho nepřesvědčuju. Jen se každý zakopeme ještě hlouběji ve svých pozicích. Strávila jsem tolik hodin diskusemi a vysvětlováním, které nikam nevedlo, protože dotyčný ve skutečnosti nechtěl znát můj pohled na věc, ale jen se chtěl utvrdit v tom svém. Skoro bych řekla, že jsem z toho vyléčená... Už nemám potřebu obhajovat se. Je to můj život a má zodpovědnost.


Jako přínosnější vidím pokusit se dotyčného pochopit. Porč si myslí, že známky ze školy znamenají něco víc? Protože je dává aprobovaný učitel? Nebo protože vyšly ze srovnávání s ostatními dětmi? Nebo že jsou průměrem výsledků několika písemek a zkoušené a ne jen jednoho přezkoušení? Nebo že se kvůli nim musí půl roku sedět ve škole? Nebo že si je dítě musí nějak vysloužit a odpracovat? Důvodů může být celá řada. Hodně lidí je přesvědčeno, že co není podložené určitou mírou utrpení, to nemá valnou cenu. Jakou cenu pak mají známky, pokud se dítě nemuselo nijak snažit, překonávat obtíže a zapírat samo sebe? Pochopení druhého a jeho pohledu na věc, proč mají podle něj školní známky větší váhu než ty z domácí školy, je podle mě klíčové.

A až o tom bych se bavila a ukázala, jak to děláme doma.

Je mi jasné, že třeba když je dítě unschooler a tazatel s tím nesouhlasí a nerozumí tomu, tak nerozumí ani těm známkám. Zdá se mu, že má dítě jedničky za flákání. My nejsme unschooleři, část výuky organizuju dětem já. Hodně výletujeme a cestujeme, máme z sebou několik dlouhodobých projektů, dost čteme, Synek viděl mraky dokumentů na různá témata (má to prostě rád), má udělané ale i ty "povinné školní věci" (písanka, matika). I mě to stojí nějaký čas a úsilí (třeba hledání a zpracování fotek pro výrobu lapbooků, kroniky a čtenářského deníku), hodně času a úsilí to stojí i děti. Rozhodně to není za poflakování. Ale také to není těžká dřina. Je to život, který nás baví :-)

Pokud někdo má pocit, že známky z domácí školy mají menší váhu, protože děti doma nemusí tolik dělat, nejjednodušší je nechat ho nahlédnout do toho, co děti skutečně dělají. Jak tráví čas, jaké mají aktivity, kalik času tráví vzdělávající rodič přípravou... A také jaký posun dítě udělalo.

A je tu také druhý pohled na věc. Děti v domácím vzdělávání absolvují přezkoušení, při kterém musí nějakým způsobem prokázat znalosti za půl roku. Ne jen za týden nebo dva. Nemusí psát průběžné písemky, ale musí látku umět a rozumět jí i po půl roce. Nic takového děti v klasické škole nemají. Naopak není výjimkou, když dítě má z desetiminutovek samé jedničky a ze souhrnné písemky čtyřku. Protože ve škole se děti rychle naučí metodu "průtokový ohřívač" - naučit, napsat test, zapomenout, naučit se něco dalšího... Domškoláci se učí do hloubky a jejich znalosti jsou propojené. U přezkoušení děti nemohou opisovat, mít taháky, nemají možnost si známku opravit. Ve školách, kde je přezkoušení formou testu nebo komisionální zkoušky, je to prostě zkouška z látky za půl roku. Zkuste se zeptat dětí z klasické školy, co si o takovém zkoušení myslí. Kdo to má jednodušší? :-) 

Můj muž postupně přijal fakt, že vysvědčení je papír, který dokládá, že dítě ukončilo úspěšně ročník a může pokračovat. Nic víc, nic míň. Jezdí s námi na přezkoušení a zná můj pohled na něj - je to zákonná povinnost, já jsem si ji nevybrala, a když už musí být, ať je to příjemné. Ale já tu informaci nepotřebuju a děti taky ne. Jim je úplně jedno, co si cizí člověk myslí o tom, jak něco umí nebo neumí. A jsme oba rádi, že to tak můžou mít. Protože oba vidíme, že to je důležité v dospělém životě. Umět se hodnotit sám, sám si klást cíle a zhodnotit, jak jich dosahuju. Sám se regulovat a taky přijmout zpětnou vazbu nezaujatého člověka a zapojit ji. Ale nelpět na ní, nesnažit se jen kvůli hodnocení druhého a nehroutit se, když má druhý na mě názor, se kterým nesouhlasím.

Jsem moc vděčná, že naše děti vyrůstají v prostředí, kde známky na vysvědčení nic nevypovídají o tom, kdo jsou :-) Kéž by to tak měly všechny děti...