52 týdnů modliteb s dětmi - Modlete se v čase smrti

Naše modlitební výzva měla přes léto pauzu. Byli jsme rozlítaní, málokdy jsme byli všichni na stejném místě dýl než pár dní. Poprvé jsme zažili realitu prázdnin školáků - tábory, návštěvy u babiček, převážení dětí odněkud někam, kloubení různých potřeba přání, do toho dovolené, Maluškova operace, probíhající stavba domu... Bylo to hektické a i když jsme zažili spoustu krásných věcí, upřímně jsem se těšila na návrat do běžného rytmu školního roku.

V domácí škole není tak velký rozdíl mezi prázdninami a školními měsíci, pracovními dny a víkendem, jako u klasických školáků (o tom víc třeba někdy v budoucnu). Hodně se ale změní rytmus života a běžné rutiny. I proto jsme z modlitební výzvu přerušili, nebylo tolik prostoru soustředit se na společné téma a sdílet ho spolu. Přišlo mi škoda se o to připravit.

V modlitebním úkolům jsme se vrátili až s koncem prázdnin. A hned první téma fakt výživné... (A na blog se dostává až dnes, je to všechno teď u nás dost hektické 😟)

39. Modlete se v čase smrti

Povídali jsme si s dětmi o smrti jako součásti života. Tohle téma není u nás tabu, takže to pro děti nebylo nic nového. Mluvíme s dětmi o nebi a věčnosti, jak by mohl život v nebi vypadat. A také o tom, co pro to musí člověk udělat, pokud po věčném životě s Bohem touží (že to není otázka našich zásluh a dobrých skutků, ale víra v to, že Ježíš zemřel za naše hříchy, nutnost hříchů litovat a žít tak, abychom je pokud možno už neopakovali, hledání Boží vůle pro každý den...).

• Můžeme děkovat Bohu za věčný život, který nám zaslíbil, a za jistotu spasení (pokud ji máme). Můžeme si připomínat, že věčný život nezávisí na našem úsilí, můžeme být svobodní a radovat se z toho, že jsme Božími dětmi (podle Janova evangelia 1,12-13)
• Můžeme mluvit o smrti, smutku, stesku, strachu... a mluvit o tom, že pán Bůh nás provází i v časech tísně a smrti (žalm 23, žalm 121 a jiné). Bůh zná dobře naše pocity. Vzpomeňte na Ježíše, který plakal u hrobu svého přítele Lazara.
• Můžeme prosit o pomoc zvládnout období umírání nebo smrti blízkého člověka. 
• Můžeme se modlit za umírající v našem okolí. Aby byli silní, stateční, dokázali využít čas umírání k uzavření svých věcí, aby se mohli skrýt v Boží náruči a čerpat tu pokoj...

Smrt je složité téma, Boží moudrost je v téhle oblasti pro nás někdy velmi složitě srozumitelná. Nerozumíme tomu, proč umírají mladí lidé a dokonce děti. Zvykli jsme si smrt vnímat jako zlou a zákeřnou věc, která ničí naše plány a přináší jen utrpení a strádání. Možná to souvisí s tím, že naše společnost nepočítá s věčností a Božím věčným životem. Pokud po smrti už nic není, je logické lpět na životě a "vytřískat z něj maximum".

Máme ze smrti strach a nemluvíme o ní, děláme, jako by nebyla. V naší rodině máme zvláštní zvyk - vytváříme si pohřební play listy a povídáme si o nich. Začala s tím kdysi jedna z mých sester, když o nějaké písničce řekla, že tu si dává na pohřební seznam a my máme za úkol si to pamatovat a nechat ji zahrát, až přijde čas. tehdy nám to přišlo dost cynické, ale po čase se to rozšířilo a dneska se o písničkách na pohřeb běžně bavíme s manželem, sestrami i rodiči. Odhadujeme, co by si ten který člověk přál zahrát, a pak se dohadujeme, čí tip je přiléhavější. Zvláštním způsobem se do toho promítá, kdo jsme, jak se navzájem známe, čím kdo z nás žije, naše hodnoty. A také to slouží jako oslí můstek k vážnějším tématům. Možná to našim rodičům trochu pomohlo začít mluvit o vlastních představách o budoucnosti, místě jejich posledního odpočinku a co bude, až tu budeme bez nich. Nevím, jen uvažuju...

A nabízí se otázka, jestli mluvit o smrti s dětmi, a pokud ano, jak. Na tohle téma vyšla už spousta knížek pro rodiče i přímo pro děti (víc o nich třeba na blogu Pesleří TADY). Za mě mluvit, upřímně, otevřeně, jak to mám já. Neobalovat dětem smrt do pohádek o mráčcích a hvězdičkách, pokud tomu sama nevěřím. Nemluvit o nebíčku, pokud podle mě nic takového není. Neposílat zvířátka na tajnou farmu, kam za nimi nemůžeme jet. Dětství není trenažer na život, dětství je život sám. A smrt je součástí života, tedy i dětského. Jasně, děti nedokážou plně pochopit nekonečnost a neměnnost smrti. Je to těžké i pro nás. Je to ale důvod s nimi o tom nemluvit? Podle mě ne. Pro děti není velký rozdíl mezi ztrátou panenky a ztrátou babičky. Znamená to, že se trápí míň? Podle mě ne. Je to příležitost plakat spolu, mluvit spolu, objímat se a společně to odžít. A sdílet s dětmi naše "nevím", protože na některé jejich otázky prostě odpovědi nemáme.

O smrti by se dalo mluvit a psát dlouho, v tuhle chvíli chci ale zůstat u modliteb. Podle mě je umírání a smrt příležitostí modlit se s dětmi a ukazovat jim na Boží blízkost, pokoj a otevřenou náruč, která je tu pro velké i pro malé. Tak ať se nám to daří.

PS: Úplně jinou hloubku mají modlitby ve chvíli, kdy umírá rodič nebo dítě. Já jsem takovou situaci ale nikdy nezažila, proto si netroufám o ní ani psát. Myslím, že by to byly jen dojmy bez hlubšího vhledu. Budu ale ráda za vaše postřehy a zkušenosti, pokud máte chuť se o ně podělit.