Ráno jsem vezla starší děti do školky a za Prahou bylo nádherně bílo, v okolí školky skoro 10 cm sněhu. To je v našich končinách svátek. Děti celé dopoledne bobovaly a využily veškeré náhradní oblečení, které pro tyhle příležitosti ve školce mají. Odpoledne jsem si je vyzvedávala a kolem bylo zeleno. Rybník, kde jsme ještě o víkendu bruslili, je najednou plný stop a louží. Zítra už tam bude zase hladina s vlnkami.
Malušek pobíhal po hrázi rybníka jen v mikině. Dojímá mě, když ho oblékám do věcí, které jsem před lety šila pro staršího synka. Roste mi před očima další chlap, úplně jiný než ten první a stejně úžasný. Žasnu, jak se v té maličké hlavičce rodí myšlenky a nápady. Ještě skoro nemluví (tedy slovy, jinak pusu nezavře), a stejně už je vidět, jak mu to šrotuje, jak chápe, potřebuje, ví. Už vymýšlí kulišárny a lumpačí s bráchou a ségrou. Miluje hudbu, s radostí pomáhá, vzteká se, když nemůže něco dělat po svém nebo mu to nejde. Od prvního dne to tam všechno je. Všechno, co už teď vidíme, a všechno, čím teprve bude. Nikdy mě nepřestane fascinovat zázrak stvoření. S jakou pečlivostí Bůh utkal každého z nás, jak to do sebe zapadá. I proto miluju jaro. Všechno ožívá a z ničeho je rázem všechno.
Přesně takhle jsem dnes vnímala jarní energii, když jsem se procházela za sídlištěm a čekala, až dcerce skončí kroužek. Ještě ani jeden zelený lístek, ale už to tam všechno je...
OdpovědětVymazat