Začal nový týden naší modlitební výzvy a další úkol zase přidává s lehkým zpožděním. Tak tady je :)
Nic není pro modlitbu příliš malé
I když se upřímně snažíme nepoužívat argument "na to jsi ještě moc malý", stejně děti dobře vědí že na některé věci malé jsou. Ne všechno jim dokážeme přiblížit, ne všechno s nimi chceme řešit. O to důležitější je připomínat jim, že pro Boha příliš malé nejsou. Bůh si umí použit i malé děti, Bible je toho důkazem. Vzpomeňte třeba na příběh maličkého Mojžíše a jeho sestry, krále Davida, kterého si Bůh vyhlédl už jako kluka nebo třeba příběh o zdravení Námana z malomocnetsví). A není ani žádná starost, která by pro Boha byla bezvýznamná. V tomhle je Bůh přeci jen lepší rodič, než jsme my. On nás neodbude s tím, že "to nic není", že "nemám proč brečet" nebo že teď na nás nemá čas. Znovu si připomínám, jak často v tomhle selhávám :(
Jestli je pravda, že Bůh ví o každém vlasu na naší hlavě a má spočítané ptáky na nebi, pak se k němu určitě můžeme modlit, když si narazíme koleno nebo ztratíme klíče. A děti se mohou modlit, když potkají velkého psa, kopec je příliš prudký nebo zrovna schytají ve školce "neka".
Bůh si taky všímá všech drobných úspěchů, každého maličkého pokroku a všech situací, které se nám podařily. Když se mi podaří rozdýchat okamžik a nezakřičet, když nechám rozdělanou práci a vyslechnu si dítě, když místo automatického "ne" zkusím najít řešení, když uklidít, ačkoli to nikdo neocení, když spolknu "já jsem ti to říkala"... Když se děti rozdělí, domluví, pochválí, odpustí, ocení, poděkují...
Bůh nám vždycky naslouchá a naslouchá i našim dětem. Můžeme s Ním mluvit úplně o všem a můžeme k tomu povzbudit i své děti. Možná potřebují svého spojence pro chvíle, kdy se cítí samy, nepochopené, opuštěné nebo smutné.
Někdy máme tendenci šetřit si Boha jen pro zvláštní příležitosti. Přicházet s prosbami, až když nám teče do bot, děkovat až ve chvíli, kdy dostaneme něco fakt velkého. Ale vztah je složený z milionu drobností.
Žádné komentáře:
Okomentovat