Téma pro tento týden je hlavně pro nás dospělé. Nechme děti přicházet do Boží přítomnosti a dejme jim prostor, aby se mohly zúčastnit našich "dospělých" modlitebních setkání. Pro některé samozřejmost, pro jiné ani omylem.
V našem sboru (stejně jako v drtivé většině sborů všech nekatolických církví) mají děti během bohoslužeb svůj program. Rodiče s maličkými dětmi mají k dispozici místnost s hracím koutkem nebo přímo hernu, pro rodiče je zaveden odposlech a často také prosklená část stěny do sálu, aby rodiče mohli být aspoň částečně v kontaktu s děním v sále a zbytek sboru nebyl rušen prťaty. Děti cca od 3 let mají svůj program - biblické vyučování spojené se zpíváním, tematickým vyráběním a hrami. Je to skvělé, děti se hodně naučí, mají příležitost budovat vztahy (jedním z cílů "besídky" je vytvořit prostor, aby děti mohly mít ve sboru kamarády), chodí tam rády a do sboru se většinou upřímně těší. Pro rodiče je to podpora v jejich vlastním duchovním vedení dětí.
Zároveň si čím dál víc uvědomuju i určitá úskalí. Děti jsou od malička stranou od sborového dění, spoustu věcí si neumí představit a vlastně neví, jak to na bohoslužbě vypadá. U nás děti odchází do besídky po bloku chval a modlitbě, jinde po úvodní písni, ještě jinde hned po úvodním přivítání. Záleží na tradici. Každopádně většinu bohoslužby děti nevidí a neznají. Nezúčastňují se Večeře Páně a nebývá zvykem, že by přišly s rodiči na večer chval nebo modlitební setkání. A když, jdou obvykle do herny.
Automaticky předpokládáme, že by je to stejně nebavilo nebo že by to pro ně bylo příliš složité. A tak je ani nezveme. Ze strachu, aby děti nerušily, je raději rovnou pošleme pryč. Přitom je mnohokrát ověřené, že nejvíc se děti učí příkladem a pozorováním.
Až bude příště příležitost (třeba právě večer modliteb a chval), zeptám se našich dětí, jestli nechtějí jít se mnou.
Při každé takové příležitosti je dobré dětem předem dobře vysvětlit, co se bude dít, co se očekává a jak by se mělo chovat. Dítě by mělo dobře znát hranice, které mu jsou vymezené. Na druhou stranu je fajn dopřát mu v rámci těch hranic maximum volnosti. Můžeme ho nechat modlit se svými slovy, vybrat si polohu těla, mlčet a sedět nebo při chvalách tančit, vzít si oblíbenou knížku nebo pastelky a papíry...
Každopádně si čím dál víc uvědomuju, že jestli mám touhu, aby z mých dětí vyrostli muži a ženy podle Božího srdce, je třeba vytvořit příležitosti, aby se s takovými muži a ženami setkávali a viděli živou víru v akci. To je o moc víc než jakékoli vyprávění, i když i to má své místo.
Mám zas o čem přemýšlet. a jsem moc zvědavá, co mi tentokrát řeknou děti :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat