Děti, kapesné a vztah k penězům

Čas od času se připletu k rozhovoru na téma děti a kapesné. Názory na kapesné jsou velmi různorodé a přístup k němu se v rodinách hodně liší (jeho výše, frekvence, zásluhovost vs. bezpodmínečnost...). Dnes se chci věnovat tomu, jak to máme u nás. Snad pro vás bude článek přínosem (klidně i ve stylu "tak takhle teda fakt nikdy" :)

Jak víte, máme 3 děti. synkovi je teď 7 a půl, Mrňavce bude koncem prázdnin 6 a Maluchovi během pár týdnů 3. Kapesné dostávají starší dva cca od pěti let. V následujícím článku jsou různé otázky, se kterými se setkávám a nad kterými uvažuju:

zdroj: https://humoropedia.com/money/

Dává kapesné vůbec nějaký smysl? Není to jen sociální dávka, která vede k lenosti a závislosti?

Hlavní smysl kapesného vidím v tom, aby děti mohly alespoň občas zažívat svobodu rozhodování při nakupování a zároveň zodpovědnost za své peníze. Učí se vnímat hodnotu peněz, poměřují smysluplnost různých investic (Vyplatí se mi dát si 3x zmrzlinu nebo si raději našetřím na šaty pro panenku? Chci víc knížku nebo lego?). Učí se šetřit, chvíli si počkat a trochu se těšit, hlavně ale zvládat fakt, že nemůžou mít všechno hned. Přirozeně se učí počítat. A taky finančně plánovat (za jak dlouho budu mít na lego? Když si teď koupím tohle auto, za jak dlouho došetřím na knížku, kterou taky chci? Budu mít před vánoci dost na dárky, kdybych chtěl nějaký dražší?)

Časem, jak děti porostou, přibude internetové bankovnictví, mobilní aplikace, hospodaření s virtuálními penězi, které nemizí z peněženky, a taky potřeba zaplatit z kapesného taky tramvajenku, svačiny a další věci. A možná taky domlouvání krátkodobých půjček a splácení dluhů, odhadování, kdy se zadlužit a kdy ne a kvůli čemu má smysl si půjčovat. O smyslu a významu kapesného bylo napsáno hodně, stačí googlovat. Tohle jsou mé důvody, proč ano.

Jak dáváte kapesné? Pravidelně nebo nárazově?

Kapesné je u nás nezásluhové a pravidelné, po týdnech. Je to v podstatě sociální dávka. Děti se nemusí nijak snažit, aby ho dostaly. Nemáme ho navázané na školní výsledky (což jde v domácí škole navíc poměrně obtížně, když děti nedostávají žádné známky, hodnotí se samy a i učení si plánují víceméně samostatně) ani na domácí práce. Každý se podílí na domácích pracích podle svých možností a podle toho, jak je potřeba. Já ani muž za ně peníze nedostáváme, nevidím tedy důvod, aby to měly děti jinak. Peníze za něco, to je vnější motivace, která sice krátkodobě přináší efekt, ale dlouhodobě se spíš nevyplácí. Mnohem efektivnější je pomoci dětem nacházet smyl a vlastní vnitřní motivaci v tom, co dělají. A netrvat na tom, aby dělali něco, co jim ani mám smysl nedává...

Neodebíráme kapesné za trest (my obecně na tresty moc nehrajeme, ale to je jiné téma). Dostávají ho bez ohledu na to, jak se děti chovají nebo zda si plní své povinnosti. Záměrně nijak vysoké, děti dostávají 25-30,- týdně.

Dalším zdrojem příjmů je pro děti vysvědčení nebo narozeniny, kdy občas dostanou od babiček něco do kasičky.

Velmi oblíbeným prvkem navyšování financí jsou u našich dětí peníze na útratu. Když jsme na výletě, na dovolené, jdou s babičkou ven nebo na výpravu s oddílem, dostávají děti vždycky nějaký obnos na svoji útratu. Aby měly na zmrzlinu, pohled, turistickou vizitku do kroniky a podobně. Nejsou to vysoké částky, většinu jejich útraty samozřejmě platíme my. Máme ale nastaveno, že na příklad my platíme jednu zmrzlinu a jednu limču. Pokud chtějí další, platí si to už sami. A je na nich, jestli si svojí částku utratí, nebo si ji přidají ke kapesnému.

No a poslední možnost je přivýdělek. Děti se mohou domluvit s námi nebo s kterýmkoli z příbuzných a vydělat si peníze nějakou výpomocí. Synovci třeba jednu dobu luxovali auta celé široké rodině :) Naše děti se mnou vyráběly mýdla a šumivky na školkový jarmark.

Jak děti porostou, určitě přijdou i na další možnosti, pokud budou chtít :)

Jak vysoké kapesné je moc vysoké? Nebo je lepší dávat kapesné spíš menší? Má to pak vůbec ještě smysl, když se z něj nedá našetřit na nic "pořádného"?

My jsme se rozhodli pro poměrně nízké částky z několika důvodů.

1. Odráží to aktuální finanční situaci rodiny. Pokud my dospělí šetříme (stavíme dům na hypotéku), nevidíme důvod dávat dětem vysoké kapesné.
2. Nedává nám smysl dávat dětem kapesné v řádech, ve kterých neumí uvažovat ani počítat a a nedokážou docenit hodnotu. Postřehla jsem třeba, že čtyřleté dítě mělo na útratu 1500,- což jsou peníze, za které týden vařím nebo koupím dítěti boty. Čtyřleté dítě za tím vidí jedno středně velké lego a to ještě jen tehdy, když mu to vysvětlím. Těžko může převzít zodpovědnost a rozumně s tím hospodařit, když v těch relacích ještě nedokáže uvažovat. Takže mi u toho utíká smysl kapesného, tedy umožnit dítěti samostatně se rozhodovat s vědomím toho, co to obnáší. Naše děti ve čtyřech letech u nás kapesné neměly, ale občas dostaly drobné peníze mohly si vybrat, co si za ně koupí (typu zmrzka, lízátko, pití, omalovánky... ). Předškolačka i prvňák už u nás dobře chápou princip šetření, poměřování, co se vyplatí a co ne. Chápou už docela dobře hodnotu těch peněz (v řádech stokorun) a dokážou si počkat a našetřit na něco, co si přejí. Když dostanou peníze jen tak, třeba na výletě, na svoji útratu, a zbytek si můžou nechat, je vidět, jak jim to šrotuje, jestli je lepší druhá zmrzlina nebo raději ušetřit. Vtip je v tom, že si to už sami dokážou spočítat. Jejich úspory jsou v mezích, které mentálně pobírají a dokážou si to už v hlavě přebrat. Nejsou to pro ně barevné papírky, ale hodnota, které už rozumí.
3. A poslední důvod, proč nemáme velké kapesné, trochu souvisí s naším životním nastavením. Jednoduše není, co by si za to kupovali. Nechceme plnit byt dalšími a dalšími hračkami, knížkami a elzovými šaty. Snažíme se žít vědomě skromně a hračky téměř nekupujeme (většinu děti podědily nebo dostaly od příbuzných, máme velkou rodinu, která díky Bohu respektuje naše přání a děti dostávají krásné a smysluplné věci :). I děti už dobře vnímají, že nepotřebují všechno, co se jim líbí. Že nepotřebují další a další lego a další plyšáky. Že si nestihnou pohrát ani s tím, co mají. Mlsky se u nás kupují minimálně (mlsáme na výletech, ale běžně doma sladkosti nemíváme), nekoresponduje to s naším stravovacím stylem, kterému děti rozumí. Ani když mají naprostou svobodu, za sladkosti si peníze neutrácejí. Zároveň ještě nejsou ve věku, kdyby je lákalo šetřit na drahou elektroniku nebo módní doplňky. Obří krabice lega by jim jistě udělaly radost, ale sami vnímají, že už i toho Lega mají dost a další není potřeba.

Výrazně víc dostanou, až budou moci převzít odpovědnost za další oblasti života - kupovat si svačiny, některé oblečení nebo knížky, platit si jízdenky atd. Dokud to mají čistě na svoji vlastní útratu, zásadně víc prostě není třeba.

Jak nastavit kapesné, aby se dítě naučilo být skromné? Co když nízké kapesné ve skutečnosti povede k pravému opaku? Co když bude dítě, které už teď má dost, chtít čím dál víc? Roste s jídlem i chuť? Zkrátka - jak v dětech vytvořit zdravý vztah k penězům?

Jedním z častých důvodů, proč dětem nedávat vyšší kapesné, je touha vést je ke skromnosti. Aby děti nežily rozmařile, naučily se čekat a šetřit a nechtěly pořád víc a víc. Odpůrci tohohle umělého "udržování dětí v chudobě" obvykle argumentují tím, že až děti dorostou, nebudou znát míru v utrácení a budou jak utržené z řetězu.
Jsem čím dál víc přesvědčená, že vztah k penězům není ani tak otázkou výchovy nebo (ne)dostatku peněz v dětství, ale otázkou osobnosti a také žitých a předávaných hodnot v rodině. V naší generaci měl jen málokdo jako dítě peněz dostatek. Životní realitou v rodinách mnoha z nás bylo žít od výplaty k výplatě a počítat každou korunu. A přesto nemáme vztah k penězům všichni stejný a dokonce ani velmi podobný.
Několik lidí v mém okolí prošlo tou klasickou fází "utrácím jak splašená" - po letech, kdy neměli téměř na nic a ani z kapesného si nesměli koupit, co sami chtěli, jim nějakou dobu trvalo, než našli rovnováhu. Jiní (včetně mě) se zase museli naučit utrácet peníze bez pocitu viny a naučit se užít si novou věc. Obojí svědčí podle mě ani ne tak o výši kapesného, jako spíš o hodnotách a o tom, jaký pocit se ve vztahu k penězům v dítěti vytváří.
Já byla jako dítě velmi citlivá na univerzální rodičovskou odpověď "ne, na to nemáme peníze". Poměrně dlouho mi trvalo opustit mentalitu nedostatku a netrpět pocitem viny pokaždé, když si něco koupím. Podotýkám, že za vlastní peníze :) Některé mé kamarádky zase měly potřebu vynahradit si "léta strádání" a první výplaty rozházely za oblečení, kosmetiku, kabelky a boty.
Můj muž a někteří přátelé jsou také z rodin, kde bylo peněz hodně málo, ale jsou prostě skromní. U jejich rodičů byla ta chudoba otázkou vnitřního přesvědčení a hodnot, které s dětmi sdíleli (v době před revolucí to bylo často spojené s disentem, ale i s větším počtem dětí v rodině). Oni v sobě tu potřebu vynahradit si to vůbec nemají. Už jako děti rozuměli té situaci, věděli, proč je peněz nedostatek a že je to otázka nějaké volby. A určitě je za tím obecně víc komunikace o penězích.

U nás se o tom nemluvilo, naši se tím trápili. Táta dřel jak mohl, aby vydělal. Ale měli 4 děti, takže peněz prostě nebylo nazbyt. Moc nám ale neuměli předat (hlavně v době, kdy jsme byly malé), že i u nich to byla otázka volby, mít velkou rodinu a tím pádem málo peněz. Nepředali nám skromnost jako hodnotu, ale spíš ten pocit nedostatku. A na ten každý reaguje jinak... Byli velmi skromní, ale nemluvili o tom a nevysvětlovali nám to.

Pro sebe si z toho beru velké poučení, že o penězích a o vztahu k nim je potřeba s dětmi hodně mluvit. Potřebují znát hodnoty, které stojí za našimi rozhodnutími. Snažím se dávat si pozor na univerzální odpověď "ne, na to nejsou peníze", protože ve skutečnosti je pravdivá odpověď "tohle ti nechci koupit". A když nechci, můžu taky pravdivě vysvětlit, proč nechci. Protože je to nekvalitní krám, nelíbí se mi to, nevejde se nám to domů, už má doma tři jiné, je to v rozporu s mými hodnotami... nebo třeba opravdu nemám peníze. Je podle mě úplně ok nekoupit dětem všechno, co chtějí. my si taky nekupujeme všechno, co se nám líbí. Ale myslím, že je dobře být v tom k dětem upřímní a říkat jim pravé důvody, proč něco nechceme kupovat. Schovávání se za nedostatek peněz může v dětech vytvářet právě tu mentalitu nedostatku, která jim bude později komplikovat zdravý vztah k penězům.

Pokud chceme, aby naše děti dokázaly být skromné, určitě musíme být především skromní my sami. Děti nás sice často neposlouchají, zato nás ale celé dny bedlivě pozorují. Přesto jim ale naše motivy můžou zůstat skryté a naše chování pro ně nebude srozumitelné, když o tom s nimi nebudeme mluvit. Skromnost může jinýma očima vypadat jako lakota, strach, nezájem, škudlivost, nedostatek rozhledu... děti potřebují nejen vidět, co děláme, ale vědět také, proč to děláme. Znát naše motivy.

Je v pořádku omezovat, co si děti koupí z kapesného? A co když ho celé utratí za blbosti?

Jako obvykle ani tady nehledám žádnou obecně správnou a platnou odpověď. U nás doma děti nijak neomezujeme. Mohou si koupit, co chtějí. Není nic, co by měli zakázané (třeba sladkosti, vkusné předražené věci s oblíbenými postavami z filmů a pohádek..). Zároveň ale otevřeně mluvíme o tom, za co nám přijde rozumné utrácet a za co ne. Když děti přijdou s něčím, co by si chtěli koupit, povídáme si o tom. Jestli se to vyplatí, co jiného by si mohli koupit za podobnou částku, jak dlouho by ještě museli šetřit na něco jiného... Právě tohle promýšlení mají naše děti hrozně rády. Jestli šetřit nebo koupit, co koupit, co má smysl a co ne... Když už se pro něco rozhodnou, pomáhám jim najít na e-shopech nejlepší cenu (pokud to charakter té věci umožňuje, samozřejmě).

Právě v tomhle vidím jeden  největších přínosů pravidelného kapesného. Že si můžou děti přemýšlet samy a třeba i delší dobu. Naše děti mají rády i ten pocit "to jsem si koupil sám, na to jsem si našetřil". Mají k těm věcem jiný vztah. A kupují si větší věci, raději dýl šetří. Synek si nejraději kupuje plyšáky a knížky (naposledy si vybral moc hezkou encyklopedii o hmyzu), Mrňavka hlavně šetří na větší věci - koupila si ze svého Lego Friends a Annové šaty. 

Nemělo by být kapesné určené na pořizování dárků?

My tohle doma neprosazujeme, ale je to poměrně časté. Více nebo méně otevřený tlak, aby děti kapesné šetřily a pořizovaly z něj dárky. Že by neměly být sobecké a měly by používat své peníze pro druhé. A pokud nechtějí za dárky utrácet, ať něco vyrobí.

U nás to máme jinak. Dárky naše děti vybírají nám i sobě navzájem několikrát do roka (narozeniny, Vánoce, den matek/ otců, svátek nebo i jen tak) a vždycky dostanou od nás určitý předem domluvený obnos na útratu. Pokud vyberou něco dražšího, doplatí ze svého. A to se pak různě domlouvají, skládají, promýšlí to... Mají v tom svobodu a je to pro ně vždycky hodně složité rozhodování. Zároveň děti i rády dárky vyrábí. Těší je ale, že můžou koupit i něco, co vyrobit nedokážou. S oblibou třeba různá trička pro tátu, knížky, různé oblíbené dobroty pro oslavence..

Co kapesné a desátky?

S mužem platíme desátky od první naší výplaty a nikdy nebyl důvod neplatit. Mezi křesťany se samozřejmě vedou různé debaty, kolik je desátek a komu se má platit, ale to by bylo na jiný článek. My platíme 10% z čistých příjmů a většina jde do našeho sboru (z toho se platí sboroví pracovníci, pronájem prostor, materiály na různé aktivity atd.), mimo to dlouhodobě podporujeme Křesťanskou misijní společnost (KMS - víc o ní TADY) a časopis Život víry, různé misijní projekty, Armádu spásy a nárazově, co nás zrovna osloví. Považujeme to za správné, tak to děláme. Církev nemůže dlouhodobě fungovat jen ze státních příspěvků, které ani zdaleka nepokrývají náklady, pokud chceme být aktivní a prospěšní nejen sami sobě, ale i svému okolí. Nevnímáme to jako povinnost nebo oběť, nikdo je na nás nevymáhá. Dáváme rádi a s radostí :)

Z kapesného děti desátek neplatí, ale začínáme o tom přemýšlet. Rádi bychom si s nimi o smyslu desátků a důvodu, proč je platit, víc povídali. Jedna možnost je nechat to zcela na nich. Až naznají, že platit desátky chtějí, tak začnou. Druhá možnost, ke které se zatím kloním já, je zavést desátek z kapesného jako povinnost. A na dětech nechat, komu nebo na který projekt je peníze poslat. Založit třeba desátkovou pokladničku a až se nastřádá větší částka, poslat ji tam, kam si děti vyberou.
Může to vypadat jako rozpor s tím, že dětem necháváme svobodu v tom, za co kapesné utratí. Ano a ne. Desátky jsou pro nás otázkou základních hodnot, na kterých stojí naše rodina. V oblasti financí je jedním ze základních pilířů fakt, že desetina příjmů putuje na Boží dílo. U peněz, které děti získají mimo kapesné, to můžeme nechat zcela na nich, ale z kapesného se bude odkládat desátek.

Je to jen možnost. Moc by mě zajímaly zkušenosti rodin se staršími dětmi, jak to mají s kapesným a desátky. Nikdy jsem se s nikým na tohle téma nebavila a jako i v mnoha jiných oblastech výchovy, i tady prošlapávám cestičky...