Domácí vzdělávání a škola doma

Školy už jsou zavřené asi měsíc a půl, děti se učí doma, všichni si t už celkem zvykli. Po počátečních krizových týdnech, kdy mnozí rodiče byli na pokraji nervového zhroucení a mnohé děti si potají balily batůžky, si všechno tak nějak sedlo. Někteří učitelé se zklidnili, někteří rodiče rezignovali...U nás se nezměnilo stran vzdělávání nic, pokračujeme tak, jak jsme zvyklí. Tenhle vtip jsem si ale stejně nemohla odpustit :-)

zdroj: https://imgflip.com/i/3tak0u

Ze začátku se mě docela dost lidí ptalo na radu, jak to zařídit, aby se jejich dítě učilo s chutí. Jak udělat písanku zábavnější, jak ho motivovat k učení slovíček nebo jak zábavněji dítě naučit středověké panovníky. Zkrátka, jak to zařídit, aby se jejich dítě chtělo učit něco, co se učit nechce.

Po pravdě jsem nedokázala odpovědět tehdy a nedokážu to ani teď. Protože pokud někdo něco nechce dělat, není žádný způsob, jak ho donutit, aby to dělat chtěl. Můžete ho donutit, aby to udělal. Nebo ho můžete nějak uplatit (odměnou, sladkostí...), za něco to vyměnit... Můžete také vyhrožovat trestem, když to neudělá. Nemáte ale v ruce žádný nástroj, jak někoho donutit, aby chtěl udělat něco, co udělat nechce. Proč? Protože prostě nechce :-) 

V domácím vzdělávání je (obvykle) alfou a omegou vnitřní motivace. Dítě se učí, protože se chce učit. Protože mu to dává smysl. Protože ho to zajímá. Chce se to dozvědět nebo naučit, chce to vyrobit, chce se zlepšit. Tak, jako se naučilo chodit, protože se chtělo dostat dál a rychleji, a naučilo se mluvit, protože se chtělo domluvit, naučí se i číst a psát, protože chce číst a psát. Naučí se sčítat a odčítat, ovládat počítač, jezdit na kole nebo rozlišit čtvrťové a půlové noty, protože to potřebuje. Touhu učit se a přicházet věcem na kloub máme v sobě zakódovanou, ta jsme stvořeni. Jako rodiče a učitelé tomu můžeme jít naproti. 

Jak to vypadá v praxi? Naše děti mají poměrně přesnou představu o tom, co je třeba udělat "do školy" a proč. Vědí, že jednou za pololetí je čeká přezkoušení a je třeba doložit, že jsme prošli povinnými tématy. Vědí, že nemusí všechno umět, ale také vědí, proč je pro ně dobré se to naučit. A že je naší povinností dokázat, že jsme to probírali. Na češtinu, matematiku a psaní máme pracovní sešity a písanky, které jsem vybírala s dětmi společně. Pracují s nimi víceméně samostatně a kolik toho udělají a kdy, to si rozhodují po svém. Sledují si, aby měli do přezkoušení hotovo. Někdy mají náladu a jde to velmi rychle, jindy se jim třeba měsíc nechce. Mnohem víc času věnujeme různým dlouhodobým projektům a bleskovým akcím podle toho, co děti zrovna zajímá. Rádi cestujeme, navštěvujeme různé akce, muzea, divadla (teď samozřejmě ne)... to nám zabírá většinu času. Společně vytváříme kroniku, kam to všechno zaznamenáváme (nejvíc tedy já, protože mě to nejvíc baví :-) Děti rády koukají na různé dokumenty, hlavně o přírodě, čteme knížky, hrajou počítačové hry (a některé jsou i výukové), tvoří a vyrábí, pomáhají mi na zahradě...

Naše domácí škola není úplně svobodná, češtinu, matematiku, psaní a angličtinu do určité míry dětem řídím já a školní osnovy. Považuju to z různých důvodů za rozumné. Všechny ostatní předměty ale neřešíme a vůbec je nedělíme na předměty. Děti vědí, že ve škole nějaké předměty jsou, ale náš život se do nich neškatulkuje. A tak to chci zachovat i do budoucna. Chci i dál využívat toho, že máme sice povinnost projít všemi tématy, ale nemáme povinnost doložit, že to děti všechno umí. 

Jak to jde dohromady s vnitřní motivací? A je vůbec možné, aby se dítě učilo jen to, co samo chce?
Ano a ne. Naše děti se zatím téměř všechno naučily samy dřív, než na to narazily v pracovních sešitech. Ty mají spíš na procvičení a nevyplňují zdaleka všechno. Ale už v 1. nebo 2. třídě přichází věci, které je třeba zvládnout a dětem se nechce. Aktuálně třeba psaní malými písmeny. Mrňavka umí spát hůlkovým písmem od 4,5 roku (a tím myslím opravdu psát, zapisovat celé věty, spát dopisy, nákupní seznamy...). Se školou přišlo i školní psaní. Ji to nebaví a nechce se jí. A tady přichází na řadu potřeba vysvětlit všechna pro a proti. Zjistila jsem, že když se dětem vysvětlí otevřeně všechna pro a proti a možná rizika, dokážou se samy rozhodnout moudře. A často zvolí méně pohodlnou cestu, protože je lepší. Nechtějí si kazit život. A tak nakonec obvykle Mrňavka zasedne k písance a pracuje si na tom, Synek vytáhne matiku a projde si několik stránek, aby se ujistil, že všemu dobře rozumí... Klíčem je vysvětlit jim v čem je ta konkrétní věc pro ně důležitá, k čemu by se jim mohla hodit, co jim to přinese, když na tom budou pracovat. Co se stane, když to dělat nebudou. Hledám co nejkonkrétnější argumenty, které bezprostředně souvisí s jejich životem (např. násobilka - je dobré naučit se násobit zpaměti, protože si tím trénuju mozek,myslí mi to rychleji. Nejsem závislá na kalkulačce nebo mobilu. Počítám mnohem rychleji, než kdybych musela všechno naťukávat. Když to nebudu umět, bude mi to komplikovat složitější příklady v budoucnu. Bez mobilu si nespočítám ani suroviny na vaření nebo útratu, a to mě bude zdržovat. Můj mozek se nebude vyvíjet tak pružně, bude mi to hůř myslet, což mi bude chybět i v jiných oblastech.) Zásadně ale nevymýšlím umělé důvody. Pokud žádný racionální důvod, proč by dítě mělo něco umět, nevidím, prostě to po něm nechci. Jako učitelka na gymnáziu jsem bohužel měla často jediný argument - je to součástí maturitních otázek a přijímaček na VŠ. v DV také časem tenhle argument přijde - je to součástí přijímaček. Ale i tady nechám na dětech, aby se rozhodly samy, jestli se to chtějí naučit nebo ne. Je to jejich život.

A tady je právě ten největší rozdíl mezi domácím vzděláváním a školou doma, kterou teď celá společnost zažívá. Rodiče nemají prostor nechat děti samy se rozhodnout, co budou dělat a co ne a proč. Většinou nemají možnost některá cvičení přeskočit, protože to nedává žádný smysl nebo to děti dávno umí. Nemohou si často zvolit dokonce ani to, kdy děti budou předepsaná cvičení vypracovávat. Učení nijak nereflektuje jejich aktuální situaci a potřeby, neodpovídá zralosti a zájmům dětí. Sice probíhá doma, ale dál je zcela v režii školy. Je jen málo učitelů, kteří si troufli předat zodpovědnost dětem a rodičům a nechat jim větší autonomii. V DV si všechno řídíme sami a i když je každá rodina jiná, většina se shoduje na tom, že čím víc si toho děti mohou rozhodovat a řídit samy, tím líp. V DV nečekáme na hodnocení ze strany školy a naše děti dokonce nečekají na  mé hodnocení. Od malička je vedu k tomu, aby se dokázaly hodnotit samy. Aby dokázaly pojmenovat, v čem se zlepšily, co se jim podařilo, na čem je třeba zapracovat, kde mají slabiny. Učím je vnímat pocity při práci, mít radost z výsledků, užít si proces, být hrdý na úspěch a pokrok, radovat se z každé překonané překážky. Nedávám jim nic zadarmo a moc je nechválím. Projevuju radost a pokud jde o hodnocení, spíš se snažím vracet jejich pozornost k nim samotným. Aby to nebylo mé hodnocení, ale jejich vlastní, na kterém jim bude záležet.

Mrzí mě, kolik rodin teď zažívá obří stres ze školy doma. Je za tím neuvěřitelné nepochopení situace ze strany škol, a také strach postavit se za sebe a své děti ze strany rodičů. Jisté ale je, že to, co se teď děje, nemá s domácím vzděláváním téměř nic společného. Mluvit teď o domácím vzdělávání je asi jako kdybyste řekli o někom, kdo přišel o střechu nad hlavou, že se dal na spaní pod širákem, nebo že se ten, kdo spadl v zimě do jezera, dal na otužování. 

Nechtěla bych, aby tenhle článek vyzněl kriticky. Vím, že mezi školami jsou obrovské rozdíly a právě teď jsou nádherně vidět. Mnozí učitelé se k výuce na dálku postavili naprosto fantasticky a spolupráce s dětmi a rodiči funguje skvěle. Jiní ne. Chtěla jsem spíš poodhalit, jak probíhá domácí škola (nejen u nás) a v čem se to liší od korona-školy doma, kterou teď naše společnost zažívá.

Přeju vám všem hodně sil do dalších školních dní a budu ráda, když se podělíte o své zkušenosti.