Balíme kufry... a krabice

Ten pocit, když si po týdnech poprvé vytřete v domě podlahy a začněte tam chodit v ponožkách. To už je skoro jako doma...

Náš dům je dokončený, drobné nedodělky odstraněné, klíče předané. Za týden přijedou stěhováci. Uprostřed beden uvažuju o rozšíření jména o šlechtický přídomek von Krabice 🙂

Cesta za vysněným domem byla dlouhá a klikatá. Chtěli jsme koupit starší dům a upravit si ho po svém. Přeci jen... proč stavět nový dům, když je jich tolik už postavených? Hledali jsme skoro rok, pro jeden jsme  už byli rozhodnutí, ale neklaplo to. Nakonec jsme si byli nuceni přiznat, že tudy cesta nevede.

Kvůli mužově práci, rodinám a sboru, který máme rádi a nechceme ho měnit, jsme vázání na Prahu západ. No a tady už před 5 lety byly ceny domů strašně vysoko. Starý dům by stál téměř tolik co stavba nového. K tomu náklady na rekonstrukci a pořád by to byl kompromis.

A tak jsme se pustili do hledání pozemku. Objeli jsme jich spoustu, až jsme se jednou během výletu zastavili na zmrzlinu v (dnes už našem) městečku. Prošli jsme se, vnímali atmosféru a rozhodli se. Líbilo se nám tu. Slušný pozemek jsme našli poměrně brzy, ale nakonec se prodej neuskutečnil. Místo podpisu rezervace se majitel rozhodl jinak.

Byla jsem naštvaná, unavená... Měla jsem za sebou dva roky hledání a zas to nedopadlo. Ten večer jsem sedla k počítači a na realitním webu na mě vykoukl pozemek, který tam před tím nebyl. Jeli jsme tam hned druhý den. A já byla ztracená. Byl květen, slunce svítilo, ptáci zpívali a člověk neslyšel nic než je. Z pozemku výhled do sousedních zahrad a do údolí, za zády les... Pěšky 10 minut na náměstí a 15 do školy, kde jsou všechny kroužky. Lesní školka a dalších 5 v okolí. Některé už myslely na založení lesní školky. Dojezd do Prahy přijatelný.

Pustili jsme se do plánování stavby a další rok strávili nad projektem, který se nakonec neuskutečnil. Ceny mezitím vyletěly, nikdo nebyl ochotný postavit dům za přijatelnou cenu. Škrtalo se, upravovalo, ale bez výsledku. Projekt letěl do koše, peníze za něj taky Avril života v nenávratnu.

Začala jsem hledat alternativy, listovala katalogy typových domů, znovu jsme objížděli starší domy na prodej (jejichž cena mezitím vzrostla o další čtvrtinu)... Až jsem narazila na mladé architektonické studio Prodesi/ Domesi. A vybrala jeden z jejích typových domů.

To bylo minulý rok na jaře. Pustili jsme se od ladění projektu, už po sto padesáté konzultovali všechno s finanční poradkyní, znovu sesbírali psychické síly a začali plánovat stavbu. Na poslední chvíli, než nám propadlo stavební povolení.

A teď, o rok a půl později, máme v ruce klíče, před sebou prázdný dům (ve kterém na nás čekají ještě mraky práce) a doma stohy beden a před sebou týden na balení.

Jsem neskutečně vděčná za to, jak stavba proběhla. Žádné zádrhele, firma pracovala skvěle, komunikace byla výborná, žádné skryté vícenáklady. Cena povyrostla oproti rozpočtu jen o to, co jsme si sami vymysleli v průběhu stavby. Všechny vady se řešily za pochodu. Stavba se protáhla asi o 3 měsíce oproti plánu, ale pořád v rámci plánu.

Přijde mi to skoro jako zázrak. Neznám asi nikoho, kdo by během stavby neřešil nejrůznější krize, koho by se firma nepokusila "natáhnout" nebo kdo by nemusel řešit složité a nepříjemné reklamace.
Bylo to dlouhé, ale celou dobu jsme vnímali, že nás Pan Bůh vede a chrání. Zatím nevíme, proč se to tak vleklo, proč to nešlo jednoduše. Možná se to někdy dozvíme, možná ne. Každopádně jsme unavení, trochu rozechvělí a nervózní, plní vděčnosti a taky obav. Máme na krku obří hypotéku, čeká nás prodej bytu a všechny dokončovací práce kolem domu a na zahradě. Ta vypadá pořád spíš jako minové pole a stromy, o kterých jsme si snila už od minulého podzimu, budu sázet možná na jaře...

Někde jsem četla, že narození dětí a stavba domu jsou nejrizikovější období manželství. My jsme je měli současně. Tak jsem vlastně nejvíc ze všeho vděčná, že v tom jedeme pořád spolu 🙂