Je tady předposlední modlitební úkol z naší výzvy. Příští týden bude konec a bude nás čekat rozhodnutí, co dál.
Tentokrát tedy modlitby za čistí srdce. Srdce je čisté, když je mu odpuštěný hřích. A naše děti potřebují dobře rozumět už v dětském věku, co je hřích. Co hřích způsobuje. V čem spočívá jeho ničivost pro ně samotné, pro jejich blízké a okolí i pro Boží srdce. Děti se potřebují dozvědět, že poslouchat rodiče je jedna věc, ale poslouchat boha je věc úplně jiná. Někdy jim to splývá (a někteří rodiče používají Boha jako výhrůžku nebo manipulaci), jenže to není totéž.
Jako rodiče můžeme snadno sklouznout do přesvědčení, že princip Kristovy zástupné smrti na kříži a odpuštění hříchů je příliš složitá myšlenka, kterou děti nedokážou pochopit. A tak jim to raději neřekneme. Problém tohohle přístupu je podle mého v tom, že se dětem víra stane zvykem a biblické příběhy zařadí někam mezi staré pověsti české a oblíbené pohádky o princeznách nebo dracích. My ale víru a Krista nezbytně potřebujeme. Ne proto, že Bůh odpovídá na naše modlitby nebo nás potěšuje, ale především proto, že nám odpouští naše přestoupení a zachraňuje od hříchu. Smiřuje nás se sebou. Když tuhle klíčovou informaci dětem zatajíme, připravíme je o možnost prožívat smíření s Bohem.
Moje (a zdaleka ne jen moje) zkušenost ale ukazuje že už čtyř- nebo pětileté děti dokážou podstatu Kristovy smrti za naše hříchy docela dobře pochopit. Porozumí tomu, že hřích nás odděluje od Boha a Ježíšova oběť nás k němu navrací. Pokud svých hříchů litujeme a chceme to napravit. Nemusíme se bát, že jsou děti ještě příliš malé. Jejich dětská víra je stejně důležitá jako ta naše dospělá. Ostatně máme přece mít víru jako děti :-)
Druhá past, do které jako dospělí můžeme ve vztahu k dětem spadnout, je názor, že dětství je krásné, jednoduché a bezstarostné. To ale není ani v nejmenším pravda. Děti zažívají různá trápení a také se dopouštějí různých nepravostí. A litují jich. Neumí se s nimi dobře vyrovnat, neumí své pocity pořádně pojmenovat a nevědí, co s tím. Můžeme jim ukázat, jak se špatným svědomím nakládáme my. Jak hledáme pokoj, jak docházíme smíření a očištění od hříchu. Že to je někdy velmi bolestné a bez lítosti a pokusu o nápravu se to neobejde. Děti potřebují jemné vedení bez odsouzení, potřebují pochopit své pocity, porozumět jim, pojmenovat je a naučit s es nimi nakládat.
Jeden z principů respektujícího rodičovství je nikdy nenutit dítě omlouvat se. Vynucená omluva beztak není upřímná a vztahům neprospívá, k lítosti nevede. Naše děti nikdy nenutíme omlouvat se. Vždycky po nich ale chceme, aby zkusily vymyslet, jak to napravit. Co by poškozenému pomohlo. A pomůžeme mu to udělat. No a především se omlouváme my sami. Sobě navzájem i jim. A stejně to máme nastavené i směrem v Bohu. Zkoušíme se být odvážní a prosit o odpuštění i při společných modlitbách s dětmi. Není to jednoduché, hlavně, když to člověk chce myslet vážně a ne jen "aby to děti viděly". Ale jde to.
Tenhle týden si tedy budeme připomínat, že každý den máme nejen prosit a děkovat, ale také prosit za odpuštění.
Teď zrovna nám v tom pomáhá knížka Vánoční přání od Hanky Pinknerové, kterou s dětmi dočítáme :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat