pátek 22. září 2017

Kdo jsem

Jmenuju se Jitka, je mi 33, s manželem máme 3 děti, dva syny a dceru.
Jsme členy sboru Církve bratrské Třináctka v Praze, kde se věnuju práci s malými dětmi, občas připravuji tvořivé dílny pro maminky z Rodinného centra, učím angličtinu, podporuji manžela v jeho službě (je starším sboru a členem "Indického týmu"). O našem sboru sboru najdete informace TADY.

Ale kdo jsem? Především Boží dcera :) Uvěřila jsem v 16 letech a začala chodit do sboru ČCE v Praze - Braníku. Před několika lety jsme s manželem přišli do našeho současného sboru na Třináctce, kde jsme našli nový duchovní domov.

Profesí i povahou jsem učitelka. Myslím, že moje pedagogické pudy se začaly projevovat už někdy v mateřské školce :D Od 15 jsem učila a doučovala kde koho kde co, byla vedoucí na dětském táboře a vodáckých táborech a puťácích pro starší děti a mládež, několik let dětský tábor sama vedla, připravovala jsem duchovní programy a hodiny s dětmi jen tak povídala, vedla jsem biblickou skupinku pro "děti" 15-18 let, stala se učitelkou biologie, chemie a ochrany životního prostředí na gymnáziu, učila angličtinu a španělštinu a po narození dětí začala učit v nedělní škole. A jak děti rostou, moje učitelství se proměňuje a já začínám zvažovat domácí školu. Když můžu někomu něco předávat, vysvětlovat a pozorovat, jak si sám na to přichází, mám pocit, že jsem na správném místě.

Miluju kreativní práci všeho druhu. Mám ráda svobodu a volnost a těžce nesu,když mi někdo říká, že něco nemůžu. Na mateřské jsem získala úžasnou svobodu naplnit čas tím, co mi dává smysl. Nerada se nechávám omezovat stereotypy a tím, že "něco nějak prostě je", "tak to chodí" a "tak se to dělá". Ráda hledám svoje vlastní cesty, i kdyby nikomu jinému nedávaly smysl. Věřím, že s Boží pomocí můžu být odvážná a riskovat, zkoušet a hledat, kde je to moje pravé místo.

Mám báječného muže, který je mojí oporou a pevnou skálou. Pracuje na 130%, věnuje se dobrovolnické práci ve sboru a stará se o naše děti. A já se snažím vytvářet dětem i jemu zázemí, kde nám bude všem fajn, kam se bude muž rád vracet po práci, aby si oddechl a nabral nové síly. V tomhle směru jsme dnes už celkem netradiční rodina :) Muž vydělává a já se starám o děti a domácnost. Nedělíme se o domácí práce rovným dílem, nedělíme se skoro vůbec :) Každý máme svoje úkoly a vyhovuje nám to tak. Zatím jsou děti malé. Jak to bude jednou, až poporostou, to se teprve uvidí. Musím říct, že jsem se "doma" našla. Jsem tu, starám se a vím, že to je teď to moje pravé místo.

1 komentář:

  1. Dobry den, nechtela byste napsat prispevek o tom, jak jste uverila? Ja jsem "neverici", ale mozna spis " hledajici" a docela me zajima, jak se k vire dostali lide vlastnim pricinenim (?), kdyz jsou z neverici rodiny... Nemam ani v okoli moc vericich, tak je to pro me takove tezko predstavitelne a uchopitelne:-). Dekuji, Tereza

    OdpovědětVymazat