Bude to domácí škola

Pomalu se blíží termín zápisu do 1. třídy a my už máme definitivně jasno. Synek půjde do domácí školy. Tedy, jasno máme už poměrně dlouho, ale teď už je to definitivní :D Čas od času se mě někdo ptá, jak jsme na tu myšlenku přišli, jak to budeme prakticky dělat a jestli nemám strach. Pro naprostou většinu lidí je myšlenka, že dítě "nebude chodit do školy", úplně nepředstavitelná. Tak se pokusím shrnout své úvahy, které mě k k rozhodnutí pro domácí školu vedly.

zdroj: http://heartofwisdom.com/

S domácí školou jsem se poprvé setkala asi tak před 15 lety a od té doby jsem měla ve svém okolí vždycky někoho, kdo své děti učil doma. To je specifikum křesťanů a církve. Určitě nedá říct, že by všichni domácí školáci byli z křesťanských rodin a už vůbec ne to, že by všichni křesťané učili své děti doma. Ale určitě je mezi křesťany domácí škola mnohem rozšířenější než mimo církev. Proč to tak je, to byste se museli ptát jedné každé rodiny zvlášť. Každá má pro domácí školu své důvody. Jednotícím prvkem určitě bude touha po bezpečném a respektujícím prostředí, kde děti nebudou zažívat šikanu, touha trávit co nejvíc času společně jako rodina a přání, aby hodnoty školy nebyly v rozporu s hodnotami rodiny. Ale to jsou takové poměrně obecné věci a konkrétní důvody má každá rodina jiné.

Já jsem o budoucí škole pro své děti začala uvažovat už hodně dlouho před tím, než se nás to začalo reálně týkat. Během svého působené ve školství jsem dospěla do bodu, kdy bylo více než zjevné, že s klasickým školským přístupem, kdy se všichni učí totéž, ve stejnou chvíli, stejným způsobem a ve stejném rozsahu, neumím a nechci fungovat. Není mi blízký frontální přístup, kdy učitel chrlí kvanta informací  a děti je metodou průtokového ohřívače nějak pojmou a následně vypustí, aby uvolnily místo pro nové informace. Nelíbí se mi, že školství jen málo reaguje na měnící se svět a s novými potřebami a výzvami se potýká po většinou stylem "co by mohlo fungovat, to zakážeme". A jedninou jistotou, kterou dítě má, je, že musí mít štěstí na učitelku a kolektiv ve třídě. Škola může být fajn a může to být horor. A rodič má jen málo možností to ovlivnit.

Když jsem přemýšlela o důvodech, proč nedat dítě do státní školy, dospěla jsem do bodu, kdy jsem vlastně neviděla žádný důvod, proč ho tam dát. Tedy krom toho, že je to povinné a že se to tak dělá. Ale to mi přijde trochu málo. Nikdy jsem nebyla ten typ, který by dělal něco, co mu nedává žádný vnitřní smysl, jen proto, že je to povinné. Můj čtenářský deník by mohl vyprávět :D A tak jsem začala uvažovat nad tím, jaké mám další možnosti.

Do školy ne

V Praze je několik církevních základních škol, které mají dobrou pověst. Ovšem žádná není v rozumné dojezdové vzdálenosti. Vystavovat prvňáčka, mladší sourozence i sebe každodennímu brzkému vstávání a hodinovému stresu v kolonách nebo přecpané mhd, tudy cesta nevede. V rozumné vzdálenosti máme pouze klasické státní školy. V ulici maličkou, na dojezd mhd velké sídlištní. Některé lepší, jiné horší. Ovšem žádná z nich není spádová, takže pravděpodobnost, že bychom se dostali do té lepší, je mizivá. A pořád je to jen "lepší" škola, ne dobrá, nebo dokonce výborná. Školu, která by se mi líbila pojetím i přístupem, v rozumné vzdálenosti nemáme. Nezbývá tedy, než se učit sami :)

Rozumějte, já vůbec domácí školu nepovažuju za ideální řešení. Považuju ji jen za řešení nejmíň blbé z těch, které jsou k dispozici. Jaká by byla moje ideální škola? Malá, komunitní, třída věkově smíšená, počet dětí ideálně do 15-20 a k nim několik lektorů. S docházkou na 2 nebo 3 dny. V těchto dnech by se děti učily projektově, co nejvíc v pohybu, venku, společně, prakticky. Zbylé dny bychom mohli trávit společně jako rodina a věnovat se tomu, co nás baví a na co mají děti talent. Lektoři by pracovali s dětmi individuálně (ve smyslu, že by dokázali využívat jejich osobitých obdarování a zájmů), hodnocení by bylo průběžné a hlavním těžištěm by bylo sebehodnocení (dítě samo dobře pozná, co mu už jde, jak se zlepšilo, kde má ještě nedostatky, na čem potřebuje zapracovat). Ve výuce by s stavělo na tom, co už děti znají, děti by se učily od sebe navzájem a lektor by jim byl hlavně průvodcem a koordinátorem jejich činnosti. Škola by co nejvíc odrážela skutečný život, reálné potřeby a zájmy dětí a jejich rodičů.

Takové školy už jsou, přibývá jich. Moje potíž je, že ač se mnohdy s alternativními komunitními školami bez většího problému potkám pokud jde o přístup a metody práce, často mám problém s duchovním pozadím. Komunitní školy sdružují alternativce všeho druhu a tak se často do výuky promítají různé směry a učení, se kterými jako křesťan nesouzním (antroposofie, jóga, východní náboženství, přírodní spiritualita... ale i lidové zvyky a obyčeje, které mají často okultní pozadí). O křesťanské komunitní škole nevím. Možná nezbývá, než ji jednou založit :)

Proč domácí škola?

Takže tedy domácí škola :) Mám pro ni i mnoho důvodů ve smyslu "proč ano". Není to jen výsledek odmítnutí ostatních možností. Tady jsou ty klíčové:

• Svoboda

Na domácí škole se mi líbí hlavně obrovská svoboda. Pro dítě, pro celou rodinu. Školním vzdělávacím programem máte definované očekávané výstupy na konci školního roku a okruhy, která má dítě zvládnout. Nikdo už vám ale nezasahuje do toho, kdy, v jakém pořadí a rozsahu se budete jednotlivým tématům věnovat. Můžete se učit, kde chcete, kdy chcete, jak chcete. Doma, venku, na výletě, v knihovně, sami nebo s kamarády. Můžete číst knížky, koukat na filmy, navštěvovat muzea  a památky, kroužky... Poměrně rychle zjistíte, že látky, kterou se má dítě naučit, je v reálu poměrně málo. Domoškolácké rodiny se shodují na tom, že v prvních letech školní docházky jim stačí hodina až dvě denně, na druhém stupni jen výjimečně víc než tři až čtyři. takže klidně můžete odjet na hory nebo k moři a nemusíte mít stres, že zameškáte. Učíte se totiž všude a tempem, jaké potřebujete. Zároveň má dítě svobodu postupovat svým vlastním tempem. Tak, jako každé dítě začne v jiném věku chodit nebo mluvit, začne i v jiném věku číst, jindy mu "sepne" sčítání a odčítání nebo vázané písmo. Může se věnovat tomu, co ho zrovna nejvíc láká, a k problematické věci se vrátit později. zejména dětem, které jsou v některé oblasti pozadu za vrstevníky, to hodně pomáhá. Necítí tlak a stres a učí se mnohem raději, když nemusí mít strach ze selhání a špatných známek.

Svobodu v domácí škole vnímám asi tak, jako když si můžete cestovat na vlastní pěst svým autem, jedete, kam se vám chce, zůstanete tam, jak dlouho potřebujete, a zažijete si všechno, co vás láká. Škola je proti tomu jako organizovaný poznávací zájezd. Program je předem daný, pro všechny stejný, pečlivě vybraný a naplánovaný. Stihnete toho hodně, budete mít spoustu fotek a letáčků do alba. neříkám, že jedno je dobré a druhé špatné. Ale pokud potřebujete jezdit na vlastní pěst, ani sebelíp připravený zájezd vás nebude těšit. Budete se cítit svázaní. A pro jiné je představa, že by neměli tu pevnou vnější kostru velmi stresující a organizované zájezdy jim maximálně vyhovují. Je moc dobře, že máme možnost rozhodnout se každý podle svého. Jen mě mrzí, že je v naší společnosti tak hluboce zakořeněné, že musíme za všech okolností vidět a zažít všichni totéž...

• Efektivita

Domácí škola může být velmi efektivní. Jak už jsem psala, v reálu je látky k probrán poměrně málo. Navíc nemusíte čekat, až látku pochopí zbytek třídy, dítě nemusí počítat desítky příkladů z okruhů, které dávno umí, nemusí slabikovat, když už čte plynně... A naopak se můžete systematicky věnovat těm oblastem, ve kterých je dítě slabší. I tak učením strávíte výrazně míň času, než kolik by dítě muselo strávit ve škole. Navíc odpadá ranní vstávání a dojíždění. U nás by dojíždění do alternativní školy zabralo cca 1,5 - 2 hodiny denně. O to víc času má pak dítě na to, co ho baví. Ať už je to čtení, hudba, sport, vědecké bádání nebo cokoli jiného. Ostatně, naprostá většina špičkových muzikantů nebo sportovců měla nějakou formu domácí školy nebo individuálního plánu (v poslední době se v tomhle smyslu mluvilo třeba o Ester Ledecké).

• Prostor pro budování vztahů

Věřím, že domácí škola umožňuje jedinečným způsobem budova hluboké vztahy v rodině i mimo ni. Prostě proto, že je na to čas a prostor. většina dětí v domácí škole netráví celé dny o samotě doma s maminkou. Rodiny se sdružují, pořádají společné akce, výlety, učí se společně, připravují společné projekty... A krom toho mají samozřejmě děti kroužky podle vlastního výběr a možností rodiny. Pořád je ale dost času být jako rodina spolu, trávit spolu čas, podnikat to, co nás baví. A zkušenosti domoškoláckých rodin tohle potvrzují.

• Bezpečný prostor, ve kterém může být dítě samo sebou

Tak jako mnozí jiní rodiče i já mám obavy ze šikany. Setkávala jsem se s ní jako dítě na základní i střední škole (i když já osobně jsem díky Bohu nikdy nebyla obětí) a setkávala jsem se s ní i jako učitelka. S pornografií se dnes děti díky chytrým telefonům setkávají dříve než s cigaretami (to jako fakt). A to vůbec nemluvím o drobnostech typu urážky, sprostá slova, neférové jednání, nemorální chování, podvádění... Ani vy ani dítě nemáte ve škole žádnou možnost ovlivnit, s kým  a čím bude trávit své dny. Můžete jen doufat, že budete mít kliku. To je pro mě trochu málo...

• Možnost vzdělávat dítě v kontextu křesťanských hodnot

Tohle vnímá jako velkou výhodu, ale zároveň se setkávám s názorem, že dítě uzavírám do takového "křesťanského skleníčku". Že z něj bude křehká neduživá květinka, která se nebude umět srovnat se světem "tam venku". Nemyslím si to. Jednak děti nežijou ve vakuu, mají kamarády i mimo církev a až začnu chodit do kroužků, bude jich přibývat. Jako rodina nežijeme ve vzduchoprázdnu a problémy naší společnosti, politika, různé krize.. to všechno na nás doléhá jako na kohokoli jiného. A povídáme si o tom i s dětmi. Ale zejména věřím v to, že dítě má mít prostor poznávat svět z bezpečí domova. Nejdřív okukuje z máminy náruče, později je ta náruč už jen pomyslná. Až dítě dozraje odpadne. Dříve nebo později si samo řekne, že už je připravené vylétnout. A až ten moment nastane, bude připravené, zralé, ukotvené v hodnotách, které sdílíme a podle kterých žijeme. A bu tím pádem silnější obstát proti různým tlakům, které na každého denně doléhají.

• Nám se ta myšlenka líbí

To je asi základ :) Mně ten koncept vyložen baví a muž nemá problém. Vnímá hodně pozitiv i nějaká negativa, uvědomuje si možná rizika, ale věří mi. Ani jeden nepochybujeme, že to zvládneme pokud jde o to děti něco naučit. Největší pochyby vlastně máme jen ohledně toho, jestli nám z domácí školy nešvihne" :D

• Synek do domácí školy chce

Možná to zní jako divný důvod,ale pro mě je názor dětí důležitý. Mluvili jsme spolu o škole hodně, několik škol jsme spolu i navštívili, povídali si s kamarády, co se jim ve škole líbilo a co ne. Snažila jsem se co možná nejvíc nezaujatě mluvit o výhodách a nevýhodách všech možností, které máme. Pro synka je velmi důležité, že bude moci pracovat na tom, na co má zrovna náladu, a sám si plánovat pořadí činností. I neoblíbená práce je snesitelnější, když si můžete sami promyslet a rozhodnout, kdy a jak se do ní pustíte. A hodně s emu líbí fakt, že v domácí škole můžete výletovat, kdykoli se vám zachce, a nemusíte sedět celý den v místnosti. Z lesní školky je zvyklý na velkou volnost pohybu a že by najednou měl stále sedět, mlčet, hlásit se a jíst nebo chodit na wc by směl jen v určenou dobu, to je pro něj těžko představitelné. Pro mě upřímně taky.

• Můžeme si to dovolit

Manžel má práci, díky které já můžu zůstat s dětmi doma a mít jen menší přivýdělek. Žijeme vědomě skromně, tak, abychom vyšli s tím, co máme k dispozici. Zároveň je to ale oblast největších vnitřních bojů. Můžeme si dovolit postavit dům a získat tak moji vysněnou zahradu? Co když by to znamenalo domácí školy se vzdát, protože bychom potřebovali i druhý příjem? Hledáme stále cesty, jak to celé uskutečnit, protože ideální a bezbolestné řešení jako obvykle neexistuje.

Do téhle "kolonky" patří i obrovský bonus v podobě přejícího okolí. V křesťanské komunitě je domácí škola běžná, takže se naše děti nebudu setkávat s posměchem nebo odmítnutím, my se můžeme kdykoli obrátit na přátele o radu nebo pomoc, naše děti budou mít vždycky domoškolácké vrstevníky, se kterými budeme moci podnikat společně akce. To je super.

•  A v neposlední řadě to bude sranda :)

Komu by se nelíbilo moct jezdit po výletech, kdykoli se mu zachce? Nemuset sedět půl dne za stolem a místo toho běhat venku nebo si číst? Máme tuhle svobodu rádi už teď a těšíme se, že prostě budeme pokračovat dál tak, jak to máme rádi.

Tak to jsou některé mé hlavní důvody pro domácí školu. Určitě nejsou všechny. Jak se znám, zítra nebo pozítří budu mít potřebu celé to přepsat a upravit :)

Samozřejmě mám i obavy. Není jich moc, ale jsou. A dostávám různé otázky, jak se budu vyrovnávat s tím či oním. Ne na všechno mám odpověď, ale nevadí mi to. Jsem zvyklá věci řešit za pochodu, jak přicházejí. Jsem tak nastavená. Nedělám si starosti o zítřek, bude mít svá vlastní trápení. Teď řeším všechny potřebné formality ohledně zápisu. Ale o těch obavách a nejčastějších otázkách ráda něco napíšu příště :)