Jaké to je mít třetí dítě?

Když se narodil náš nejmladší, hodně lidí se mě ptalo, jaké to je. Mít třetí dítě. Mít tolik dětí. Mít je tak brzy za sebou. Máme 3 děti za 4,5 roku a mě to nepřipadá nijak dramatické. Ale dost lidí to upřímně děsí a já tomu rozumím. No a v poslední době kolem mě ty otázky, jaké to je mít další dítě, třetí dítě, víc dětí... zase krouží. Tak jsem se vrátila k článku, který jsem psala chvíli po porodu, v létě 2016. Vnímám to pořád stejně. nezměnila bych z něj téměř nic, snad jen doplnila další zkušenosti a postřehy z těch téměř dvou let, které máme za sebou v pěti. Tak tady ten článek přetiskuju tak, jak jsem ho napsala tehdy. Třeba někoho z vás povzbudí v úvahách.

-------

Maluškovi byl ve středu měsíc. Letí to, když se člověk dobře baví :)

Jaké to je mít třetí dítě? Tuhle otázku teď dostávám poměrně často. Přeci jen to není v našich končinách až tak běžné. I když mně osobně to tak nepřijde. Máme kolem sebe početnějších rodin opravdu hodně. To je tím, že drtivá většina našich přátel a známých jsou křesťané a tam 3 nebo 4 děti v rodině nejsou nic zvláštního. Když jsme před nějakou dobou s mužem začali uvažovat o větším autě, zjistili jsme, že nejlepší způsob, jak si prohlédnout různé značky 7-místných vozů najednou je navštívit několik křesťanských sborů. To je lepší než autosalon :D

"Naše rodina" i s miminkem na cestě a naším budoucím domem :)
Maloval synek v dubnu 2016, pár měsíců před porodem. Jen ten dům je pořád ještě "budoucí"...

Ale k věci. Jaké to tedy je? Nevím, co bych na to řekla. Přijde mi to takové úplně normální :) Jsem ze 4 dětí a velká rodina je pro mě obyčejná věc. Ty tři mi přijdou pořád ještě málo :)  Místy je to hukot, nevím, co dřív a kde mi hlava stojí. Věci musím dělat tehdy, kdy to jde, a ne tehdy, kdy jsem si to naplánovala. Nemůžu si moc dovolit čekat, až na to dostanu náladu. Když si naplánuju, že s vařením oběda začnu v 11:30, aby byl v půl jedné na stole, můžu se spolehnout, že uprostřed vaření se Maluch probudí a bude chtít pít, starší se poperou a budu utěšovat... a oběd bude ve dvě. Takže s vařením musím začít třeba už v půl desáté, kdy je zrovna klid na všech frontách. Nebo se smířit s tím, že nic nemusí dopadnout podle plánu a časový harmonogram se může měnit z minuty na minutu.

Poprvé jsem nevnímala zásadní obavy z porodu. Vždycky je to určitá cesta do neznáma, na kterou se nedá úplně připravit, ale člověk už aspoň trochu tuší. Už má představu, co chce a hlavně co určitě nechce. Je sebevědomější. Poprvé jsem dokázala poměrně přesně manželovi formulovat svoje představy a přání a fungovali jsme jako tým. On mohl komunikovat se zdravotníky, když jsem já nemohla, řešil praktické organizační věci jako kdy přestřihnout pupečník, jestli vážit a měřit, vykapávat očička, jestli vitamin K injekčně nebo v kapičkách atd. Přála jsem si rodit se svojí porodní asistentkou, se kterou bychom se měly čas poznat už před porodem. Bylo to velmi dobré rozhodnutí a dodalo mi hodně klidu. Jana byla výborná, respektovala všechna má přání a představy a i když nemůžu úplně říct, že by byl porod nádherný zážitek, jak popisují některé ženy, rozhodně na něj vzpomínám velmi ráda a nenesu si žádné trauma, lítost, vztek nebo jiné výrazněji negativní vzpomínky. Celkově vzato byl nejhezčí ze všech tří. Možná o tom napíšu někdy později víc...

První dny byly náročné. Nemohla jsem ještě pořádně chodit a dlouho být na nohou, ale starší děti se potřebují vyběhat. Doma se brzy začnou nudit a dělat blbiny. Poprvé jsem cítila potřebu mít někoho k ruce a nebýt na všechno sama. Hodně času z prvních týdnů jsme proto strávili na chalupě mých rodičů, kde pořád byl někdo z mojí rodiny, nějaký ten bratranec nebo sestřenice, byl s námi manžel, je tam zahrada, na které se děti zabaví... A já jsem mohla opravdu většinu času posedávat, polehávat, jak jsem potřebovala. Nemusela jsem vařit, prát, uklízet, chodit s dětmi do parku.

Malušek úplně přirozeně zaplul do běhu naší rodiny. Dělá všechno s námi, ale nic se kolem něj netočí. To ani pořádně nejde. Potřebuje kojit, chovat, přebalovat... ale starší děti mají víc a rozmanitějších potřeb, nejde je jen tak odstrčit na vedlejší kolej. Nechci, aby pořád čekaly, až na ně dojde řada. Ve skutečnosti naprostou většinu našich běžných činností můžeme úplně pohodlně dělat i s miminkem. Někdy je chvilku v lehátku, někdy je v šátku, venku se děti střídají ve vožení kočárku, nebo se Maluch nese. Záleží, kolik další bagáže potřebuju mít s sebou. Kočárek sice neumožňuje těsný kontakt s miminkem, má ale poměrně velkou nosnost :D Číst knížku nebo stavět lego s miminkem u prsa není nejmenší problém :)

Děti brášku přijaly krásně a žádné projevy žárlivosti se zatím nekonají. Přikládám to několika faktům. Modlili jsme se za to s mužem a věřím, že Pán Bůh může pomoct, zná naše srdce líp než my sami. Hodně jsme si s dětmi o miminku povídali, jaké bude, co bude umět a co ne, co se mu bude líbit a co mu bude vadit, jak se změní naše rodina... Snažili jsme se umožnit jim co nejvíc s ním navázat kontakt už před narozením. Vybírali jsme společně jména, pomáhali mi třídit hračky a chystat výbavu, prohlíželi jsme si jejich staré fotky. Povídali jsme si o tom, jaké to bylo, když byli u mě v bříšku, když se narodili, jak rostli, co měli rádi... A poslední (a dle mého nejdůležitější) fakt je, že jsme si jednoduše nepřipouštěli, že by to neklaplo. Proč by neměly děti miminko přijmout úplně normálně a krásně? Proč by měly žárlit? Proč se připravovat na špatné, když to může být dobré? Věřím, že člověk sklízí plody toho, co zasévá. A pokud je předem plný obav ze žárlivosti a nepřijetí miminka starším sourozencem, může to na ně to podvědomě přenášet.

Děti nedostaly žádný dárek od brášky z porodnice. Moc se mi tahle hra nelíbí a obecně s mužem nejsme moc fandové nakupování dalších a dalších věcí. Snažila jsem se je ale seznámit, ukázat jim, co se miminku líbí, s čím mi můžou pomoct, jak si ho můžou bezpečně pochovat. Místo odhánění a okřikování, jim spíš ukázat, jak na to. Tenhle přístup (místo okřikování, co dítě nesmí, mu ukázat, jak to udělat líp/ bezpečněji) se mi osvědčil v minulosti už mockrát, tak se ho držím i teď. Už teď se těším, až Maluch poporoste a stane se členem smečky :) Už teď mi starší úžasně pomáhají s přebalováním a oblékáním, podají dudlík, pohoupají.. Večer se střídají v tom, kdo bude vedle něj spát (večer chodí spát všichni tři do naší postele), zpívají mu nebo povídají...

No a jaké je to třetí miminko pro mě? Zatím se mi to zdá nejsnazší ze všech tří. Je to taková pohoda, klid, žádný stres. Užívám si to, že už vím. Ne, že bych měla všechny odpovědi a věděla, jak na to. Ale už vím, že všechno je jen fáze. Přejde to. To náročné, ale i to hezké. Všechno je jen dočasné. Mnohem víc než dřív žiju přítomností a nečekám na nějaké "až". Když Maluška trápí bříško a chce se hodiny chovat a dudlat si, tak se prostě chová a dudlá si. A já si čtu, píšu, vykecávám se na internetu s virtuálními kámoškami, sleduju naučné dokumenty... práce kolem stojí a mně je to úplně jedno. Dokonce si to i užívám. A vůbec mě nestresuje, že prádlo na žehlení čeká v koši už týden a k večeři bude opět chleba se šunkou a zeleninou. Teď mě potřebuje, teď se potřebuje chovat, tak to dělám a neřeším. Za týden může být všechno jinak. A stejně tak i ty hezké chvíle, kdy mi spokojeně usne na ruce, děti s v klidu hrají nebo jsou ve školce, na chvíli je ticho a klid... A já z těch chvil dokážu čerpat energii a radost víc než dřív. Teď je fajn, za chvíli se zas někdo bude s někým rvát, někdo bude ječet... Tenhle článek píšu jednou rukou s miminkem u prsa. Bolí ho po večerech bříško a nemůže spát. Tak se chová a já píšu. Už nemám potřebu všechno hned vyřešit a nastolit zpět rovnováhu, nepotřebuju všechno neustále nasazovat zpět na koleje. Mnohem víc prostě jen tak jsem. Líp snáším, že nemám věci pod kontrolou, že se nedá pořádně plánovat. Zároveň ale vím, že všechno se dá zvládnout, všechny krize pominou a všechno bude zase fajn. Prostě klid a pohoda :)

První dítě mi převrátilo život hlavou dolů. Spousta stresu, obav, nejistoty. Neustálé pochybnosti sama o sobě, jestli to dělám dobře. Často jsem se cítila hrozně, že mu nerozumím a netuším, co potřebuje. Bylo pro mě těžké se na miminko napojit, dlouho mi trvalo, než jsem se přestala cítit jako pečovatelka a začala se cítit jako matka. Druhé už bylo o moc snazší. Už jsem věděla, do čeho jdu, co mě čeká, už jsem věděla, že to nejspíš zvládnu a všichni přežijeme :) A to třetí, to prostě vklouzlo mezi nás, jako by na světě nebylo nic přirozenějšího. Jako by tu to jeho místo bylo od začátku připravené a ono jen konečně přišlo.

U prvního bylo všechno nové, neznáme, vzrušující, ale i děsivé. Chtěla jsem všechno dělat správně, mít všechno perfektní, nedělat žádné chyby. Všechno jsem hrozně řešila. S druhým jsem hodně řešila, jak skloubit jejich odlišné potřeby, a později, jak jim pomoci spolu vycházet. Teď už na nic z toho nejsou kapacity, hlavní úkol zní "nějak to přežít" :D A jak člověk nemá tolik možností kontroly (protože ono to jednoduše moc kontrolovat nejde), má v podstatě jen dvě možnosti. Buď se z toho bude hroutit, až se definitivně zhroutí, nebo to vezme tak, jak to je, a naučí se tím nějak proplouvat.

Mám velkou výhodu v tom, že v okolí není nikdo, kdo by mi dával najevo nesouhlas s naším rozhodnutím mít větší než malý počet dětí. Jak moji rodiče tak tchánovci nás naprosto podporují a fandí nám. Nezažívám tedy žádné konflikty, pocity nepochopení, odmítnutí nebo dokonce pohrdání. Jsem za to hodně vděčná, není to vůbec samozřejmé. Některé mé známé a kamarádky by mohly dlouze vyprávět...

Aby ale nebylo všechno jen růžové... fakt mi chybí zahrada. Fakt hodně. Bydlíme na sídlišti, kvůli každému sklouznutí se musíme všichni komplet obléknout a vyrazit do parku. Cestou se vyhnout všem exkrementům. Nevlítnout pod auto. Chybí mi ta možnost vypustit děti na chvilku ven a sama pokračovat v započaté práci, moct si sednout s kafem na vzduch. Chybí mi možnost relaxovat s rukama v hlíně. A dojít pěšky do lesa. Užili bychom větší auto. Do toho našeho se vejdeme, ale je to trochu stísněné. Ale nic nejde najednou, všechno postupně.

Některé dny jsou hodně náročné. Když se starší řežou, já jsem nevyspalá, Malušek je celý den plačtivý a chovací. Nosím ho v šátku, ale nemám naposilováno a brzy mě začnou bolet záda. Chtěla bych mít aspoň chviličku pro sebe, ale večer ho nosím až do chvíle, než jdu spát. Šití vázne. Dnes jsem se dostala ke stroji potřetí od porodu. Mám tolik věcí, do kterých bych se chtěla pustit, ale prostě není kdy. Ale celkově vzato je mi to tak nějak jedno. Prostě náročný den v práci, to známe všichni. Jen v mateřství na konci náročného pracovního dne nečeká relax doma. Ale v tom je právě ta krása třetího dítěte, že člověk už ví, že i tohle je jen fáze a že zase bude líp. A až bude jeden z těch poklidných dnů, kdy všechno bude šlapat jak hodinky, budu si to užívat, a místo abych honem, honem dohnala všechnu zameškanou práci, uvařím si kafe, vytáhnu časopis, sednu si na balkon a budu si vegetit :)

Tak takhle nějak to mám, nějaké takovéhle je pro mě zatím to "mít třetí dítě" :)

------

Za ty necelé dva roky smečka zestárla a je z ní skutečná smečka. Malušek běhá, začíná mluvit, pomalu trénuje na odrážedle a ve všem se snaží dohnat bráchu se ségrou. A oni, ač spolu občas bojují, jsou na něj nesmírně něžní a jemní. Poměrně ochotně mu půjčují většinu svých hraček a ty, které půjčit nechtějí, se naučili uklízet tak, aby nedocházelo k třenicím. A já je nikdy nenutím ustupovat mu jen proto, že je mladší. Prostě se snažíme hledat řešení, které by vyhovovalo všem. Kupodivu skoro vždycky nějaké najdeme a dost často si ho děti najdou samy. Čím dál častěji se stává, že si vystačí sami. Před pár dny jsme cestou z logopedie narazili na hezké hřiště a děti hodinu a půl blbly, Synek s Mrňavkou pomáhali Maluškovi, vůbec mě nepotřebovali. A já si četla. Bylo to opojné :)

Ano, mít víc dětí je náročné. Někdy hodně náročné. Na druhou stranu většinu těch těžkostí si dělám sama nebo si to minimálně neusnadňuju. Když nejdu spát brzy, ač bych mohla, a druhý den jsem utahaná. Když se poddám lenosti a zůstaneme doma místo, abychom vyrazili ven. Když neprozřetelně slíbím lívance k obědu :) Když zas kývnu na nějakou prosbu nebo úkol, ačkoli bych neměla, a pak těžko stíhám a mám z toho stres. Když zapomínám na sebe a místo, abych si odpočinula a načerpala sílu, rozhodnu se využít chvíli klidu k dohánění všech restů. Když přestávám být vděčná za to, co mám, a začínám se chytat do pasti perfekcionismu a nereálných představ o tom, jak by věci měly nebo mohly být jinak.

Ale učím se a dělám pokroky :)