čtvrtek 1. listopadu 2018

Domškolácká realita

                                          Někdy takhle...                                                                          ... a někdy zase takhle.



Mám hrozně ráda domškolácké blogy a pár jich s chutí sleduju. Určitě o některých pořád ještě nevím. Nicméně mě tu a tam popadne při jejich pročítání lehčí depka. To fakt toho tolik přečtou? A ty výlety, výtvarky, aktivity, doma vyráběné pomůcky, projekty, lapbooky a plakáty... jak to dělají? Kdy to vůbec stíhají? A hlavně... fakt to ty děti baví?

Asi mám nějaký jiný druh dětí. Moje pečlivě naplánované a promyšlené aktivity obvykle sestřelí a v lepším případě si jdou hrát nebo kutit něco svého. V horším to dopadne třaskavě. Oni jsou naštvaní, že je zas do něčeho nutím, já jsem naštvaná, že jsem si to promýšlela a připravovala úplně zbytečně. Něco tu pro ně dělám a oni mi na to hodí bobek. Já tlačím, oni se šprajcují. Dokáží se fantasticky ponořit do činnost a několik hodin si nerušeně hrát nebo na něčem pracovat. Když si to sami vymyslí. Organizované aktivity nám ale příliš nejdou.

A tak se kochám fotkami dětí z blogů, které příkladně spolupracují, jsou zaujaté nějakým děsně kreativně pojatým projektem ve stylu lidského těla z přírodních materiálů, a piju kafe uprostřed bordelu.

To je totiž druhá věc. Stihnu se věnovat dětem a dělat super kreativní a vzdělávací věci, nebo vařit, prát, skládat a uklízet prádlo, uklízet, mýt, luxovat, nakupovat, zalévat kytky a dělat milion běžných věcí souvisejících s chodem rodiny se třemi malými dětmi. Obvykle ale nestihnu obojí. A když stihnu, jsem večer tak vyčerpaná, že už nezvládnu než kouknout s mužem na jeden díl Big bangu (no dobře, dva :) nebo tupě zírat do facebooku. Chtěla bych šít nebo si číst, ale není síla. A když si najdu čas na šití nebo čtení, nestihnu zas uklidit. A když zvládnu i domácí práce i vlastní relax, nemám zas kapacitu dělat něco s dětmi. Oni jsou dost samostatní, ale na vyrábění, stolní hry, čtení nebo některé věci do školy mě zatím potřebují. A hlavně je upřímně baví dělat to společně a štve je, když musím odbíhat nebo jsem myšlenkami jinde.

A tak je ta naše domácí škola zatím spíš neustálé balancování a žonglování. Kdybych měla neustále po ruce foťák, určitě bych tu a tam dokázala vyfotit nějakou"pěknou blogerskou" fotku a mohla bych si ji vystavit, jak nám to skvěle jde. Většinu času by ale dalo dost práce vytvořit takovou kompozici, aby do fotky nevlezla nějaká část provozního bince :)

Takže jestli se hroutíte, že ta vaše domácí škola nevypadá jako na fotkách, tak se nehruťte :) Kdo říká, že to v těch rodinách z blogů vypadá pořád tak? A jestli si říkáte, že vy byste domácí školu určitě nezvládli, protože to nezvládáte už teď, tak buďte úplně v klidu. Nikdo neříká, že to domškolácké rodiny zvládají :) Někdy je to tak... a jindy zase tak :) Prostě život takový, jaký je. Není to soutěž. 

Jeden z důvodů, proč jsem nechtěla dát děti do "systému", je neustálé hodnocení, poměřování, srovnávání a známkování. Tlak na to být nejlepší, nebo aspoň nebýt nejhorší. Tak se usilovně snažím nehodnotit, nepoměřovat, nesrovnávat a hlavně neznámkovat, jak to zvládám já sama. Prostě se snažím a občas vidím pokrok. A pak zase ne. Ale ta snaha je to, co se počítá :)

Ale vlastně možná ani ta ne. Zjistila jsem totiž, že když se přestanu snažit dělat všechno správně  a nejlíp, mít všechno přichystané a promyšlené, naplánované a dodržené... když se prostě přestanu tak strašně snažit, všechno se najednou uvolní a jde to úplně samo a lehce. Děti se s chutí přidají k činnosti, kterou jsem začala, s radostí poslouchají příběhy, které jim čtu, a samy je rozvíjí dál. Vrhnou se do kreslení obrázků nebo vyrábění, začnou vymýšlet, co všechno by se dalo. Najednou je pohoda a všechno volně plyne. Ale je to hrozně těžké. Celý život jsem poslouchala, že se musím hlavně hodně snažit...

Takže to nakonec bude nejvíc o hledání a nalézání rovnováhy. Snažit se, ale ne zas příliš. Držet se toho nejdůležitějšího a na tom všem ostatním až tak moc nelpět. A hlavně si stále připomínat, že dokonalost fakt nepomáhá. Nikomu :)


19 komentářů:

  1. U nás je to podobné:-) také mám tři děti v domácím vzdělávání a je to přesně jak popisujete:-)) ale hlavní je, že jsou spokojené a že jsme spolu, ten čas tak letí:-)

    OdpovědětSmazat
  2. Jeee, Jitko, to je reakce na "Bedřicha", že? :-) Ani u nás to není růžové. Jeden smysluplný projekt za čas rozhodně není systematický plán. I u nás je to balancování a žonglování. Se třemi dětmi to asi ani jinak nejde a nepůjde. Někdy je líp, někdy je hůř. Bordel dokážu celkem dlouho ignorovat, když už to praskne, jsou děti už naučené, že je třeba provést bleskový úklid a společně jsme schopní během deseti minut vše uvést do původního stavu (nebo alespoň někam zastrkat :-) ). A u nás opravdu, ale opravdu hodně funguje nápodoba. Když jeden začne, ostatní se obvykle přidají, i když původně nechtěli, protože zvědavost, že… :-) Jo a hlavně, ono to na fotkách skoro vždycky vypadá o dost líp než ve skutečnosti!!! :-D Když se chce, děláme projekt, když se nechce, něco málo z učebnice, když se nechce nic, jdeme raději ven… Krásné dny!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Popravdě vůbec nevím :) To jsou takové střípky, co mi utkvěly. Když jsem někde na něco koukala skoro až závistivě, protože takhle jsem si to DV představovala. Báječné promyšlené a kreativní projekty a nadšené děti. Realita je úplně jiná, hledáme si vlastní cestu a já postupně opouštím ty svoje původní představy. Jak už to bývá :)

      Smazat
  3. Úžasný článek, úplné pohlazení pro duši, díky za něj. Máme totiž stejný druh dětí jako vy a naše domškola vypadá podobně, jako na té druhé fotce :-)

    OdpovědětSmazat
  4. Díky moc za krásný článek. Poslední dobou se taky nějak utápím v depce, že mám asi nějaké divné dítě :-) Ale připojuji se ke zkušenosti, že jednou je to tak a jednou zas jinak.

    OdpovědětSmazat
  5. Proti depce: výlet do Hvězdy taky vypadal ukázkově. J.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ten se nám moc hezky vydařil. Ono se toho vůbec daří spousta. Akorát člověk je nějak nastavený víc vnímat to, co se nedaří. Ale pracuju na tom a zlepšuju se :)

      Smazat
  6. Ano, je to tak a nejlepší je na tom to, že až jednou skončí domácí škola, tak zapomeneš na občasný nepořádek. Budeš možná s úsměvem vzpomínat, jakjsi věšela prádlo na balkoně a do toho diktovala dceři diktát z hlavy na vyjmenovaná slova...Protože pakse budeš jen radovat z toho, že jsi do toho šla a zvládla to a děti měly pár let navíc v milujícím domácím prostředí, kde se mohly rozvíjet svým tempem.

    OdpovědětSmazat
  7. Dakujem. Potrebovala som toto citat. Velmi zvazujeme domacu skolu,ale nevieme, je tam vela faktorov, z ktorych mame obavy. Som vdacna za ten to blog,nakopava ma nevzdat sa vopred :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nevzdávejte to :) Stojí to za to.
      Moc doporučuju domškoláckou konferenci http://www.domaciskola.cz/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=81&Itemid=490

      Smazat
  8. hezky a uprimny clanek. u nas je zatim jen nejstarsi syn ve skole a chodi do klasicke skoly, stale si pohravam s myslenkou DV, ale jsou pro nas utrpeni i jen domaci ukoly, kdyz je nemocny a probiram s nim zameskanou latku doma, je to z jeho strany plne vztekani se, odbihani od sesitu, ucebnic. Proto si vubec nedovedu predstavit, ze bych jej timto zpusobem byla schopna vse naucit, aniz by jsme se nedostali do skluzu ve vzdelani... Drzim Vam moc pesti, at to jde kazdym dnem plynuleji!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Po pravdě myslím, že domácí úkoly a domácí škola se vůbec nedají srovnat. V případě úkolů vám někdo diktuje, kdy a co máte dělat, jak má vypadat výsledek a dá vám známku, když s tím není spokojený. Vůbec ale neřeší, co si dítě potřebuje zopakovat a v jakém rozsahu. A vy s ním musíte dělat něco, co možná vůbec nepotřebuje a co ho třeba ani trochu nebaví a nezajímá. A pak s ním navíc možná ještě opakujete ještě věci, které opakovat potřebuje, ale žádný úkol na ně není. A dítě protestuje znovu, protože za tohle ani nedostane tu jedničku.
      Já s dětmi dělám jen to, co opravdu dělat potřebují nebo chtějí. Žádné zbytečné procvičování něčeho, co dávno umí. Navíc si děti mohou svobodně vybrat, kdy to budou dělat. Někdy se celý týden na matiku ani nekoukneme, a jindy v ní leží několik hodin. Můžeme volit nejrůznější metody a formy práce podle toho, co dětem vyhovuje. Můžeme se učit venku s pomocí nejrůznějších přírodnin. Můžeme u toho cvičit, pobíhat nebo třeba tančit, kreslit, modelovat, stavět z kostek... A vždycky můžu vycházet z toho, co děti baví a na co mají náladu.
      Mám školní vzdělávací program na jeden školní rok. Nikdo ale neřeší v jakém pořadí a rozsahu jednotlivá témata probereme. to už je zcela v mé odpovědnosti.
      Právě tahle svoboda je obrovský benefit domácí školy.

      Smazat
  9. Děkuji moc za tento článek. Občas k Vám zavítám, poprvé na doporučení naší společené kamarádky MD, jste mi velkou inspirací, hodně souzním i názorově.. A s těmi nároky tomu taky nějak rozumím:). Také mám tři děti (4,5, 2,5 a 3 měsíce) a jako každá matka pro ně chci to nejlepší. Pošilhávám také po DV, ale ikdyž vnímám spoustu věcí podobně - ta svoboda kdy, co a jak učit je ohromující - nemůžu se mj. zbavit pocitu, že bych zvládala cokoli jiného - přesně to dilema matky hospodyně/partnerky/pracující ženy... Něco se řešit dá - třeba paní na úklid. Ale některé pracovní/seberozvojové věci prostě pustit nemůžu, protože děti jednou odejdou.. Vidím v tom i ten druhý pól - právě, že jednou odejdou, tak proč s nimi teď pořádně nebýt.. Co to znamená.. Pro mě je to hodně o sebeovládání, jít o krok napřed ve zvládání svých emocí.. uff, to je můj každodenní boj (učím se tak nesebemrskat za selhávání, ale stejně mě to štve, když mi byly svěřeny takové nádherné bytosti..) Úplně mi stačí mít jen nějaký "projekt", kdy se snažím starší zapojit a ony mi na to hážou bobek:) Ani nevíte, jak rozumím tomu naštvání, když něco skvěle promyslím a děti to vidí jinak.. Ale pak zase se stává, že si samy něco přinesou.. Jako dneska někde ve Sluníčku takové malované a vyšívané jablíčko. Měla bych tendenci jet na výkon, jak jsem byla tlačená já.. naštěstí mi moje báječné děti včas nastavily zrcadlo.. takže jsme se jen radovali z těch šmodrchanic, procesu tvoření.. Je tak těžké nemyslet někdy na výsledek.. Resp. umět přerámovat výsledek - nejde o perfektně vymalované, vyšité jablíčko, ale povzbuzení radosti a chuti pracovat s vlnou dál.. To dilema s DV není u mě tak moc žhavé, ale když Vás vidím, jak to dáváte (a fakt si nemyslím, že by naklizená blogo fotka o něčem svědčila:), tak mě to láká. I s tím mým selháváním.. Na druhou stranu máme obrovské štěstí na úžasnou školku. Hodně jsem o ni usilovala, jedu i v její komunitě, vnímám, jací lidé se kolem ní pohybují a to mi dává naprostou důvěru v to, co dělají. VIdím, jak tam moje holčička kvete. Nejde jen o kolektiv, i když i ten ji samozřejmě žene vpřed, ale o celkový přístup všech, od tety ředitelky po školníka. Až bolestně mi někdy dochází, že to je něco, co bych jí já sama nikdy dát nemohla.. Ale najděte takovou i školu.. Tak ještě jednou díky! Odpočinku zdar:)N.

    OdpovědětSmazat