Naše první přezkoušení

Včera jsme absolvovali se Synkem naše první přezkoušení. Bylo to takové první reálné setkání s tím, že je fakt školák a to celé není jen naše dobrovolná aktivita ve volném čase. Přezkoušení dvakrát ročně je zákonná povinnost, děti jím musí projít.  Měly by prokázat, že probraly všechna témata RVP a jsou na úrovni vrstevníků ze státních škol.

Každá kmenová škola k přezkoušení přistupuje jinak. Někde děti píšou testy z klíčových předmětů, někde se dělají komisionální zkoušky ze všech předmětů včetně výtvarky a tělocviku. A někde je přezkoušení formou rozhovoru s dítětem a rodiči nad portfoliem, které si dítě s sebou přinese. Právě takovou formu jsem chtěla i já a podle toho jsem vybírala kmenovou školu.
V tomhle směru přezkoušení naprosto splnilo mé očekávání. Paní učitelka byla milá, na něco se ptala Synka, na něco mě, prohlédla si, co jsme přivezli a povídali jsme si o tom, co jsme zažili. Byli jsme v pražské Bratrské škole, v příjemné herně, kde si naše mladší děti mohly pohodlně hrát, zatímco Synek a já jsme si povídali s paní učitelkou. tak tady je pár postřehů z našeho úplně prvního přezkoušení.

Synek se na přezkoušení těšil. Je ten typ, co se rád pochlubí tím, co všechno ví a umí. Na druhou stranu mu ale chvíli trvá, než se začne cítit v neznámé situaci s cizími lidmi komfortně. Takže ačkoli si předem promýšlel, co všechno chce říct a ukázat, na místě ho přepadl stud a nemluvil téměř vůbec. Na většinu otázek odpovídal krčením rameny, případně jednoslovně a ta slova psal prstovou abecedou, případně mi je šeptal do ucha. Jediný, komu to nebylo příjemné, jsem ale byla já ☺  Paní učitelka byla úplně ok a naprosto Synkovy rozpaky chápala. Vůbec na něj netlačila, v klidu se ho ptala a když nedokázal odpovědět, zeptala se ho,jestli mám odpovědět já. On se postupně uvolnil a začal i trochu mluvit. Na konci se přišel už normálně rozloučit a i ruku podal ☺

Jsem nesmírně vděčná, že mé děti mohou procházet vzděláváním, kde nemají předem strach a stres z toho, že je bude někdo zkoušet a hodnotit. Kde já nemusím mít předem strach a stres, že mé dítě bude někdo hodnotit a tím vynášet soudy o mně. To podle mě do vzdělání nepatří a byl to jeden z důvodů, proč jsem o domácí školu stála. Jistě, děti se potřebují naučit pracovat i s určitou mírou stresu, ale na to má prvňák spoustu času a škola není zdaleka jediné místo, kde se dá tahle sociální dovednost trénovat.

Pokud jde o Synkovo očekávání ze zkoušení, nejlíp ho asi vystihuje jeden náš rozhovor z minulého týdne. Ptala jsem se ho, jak vnímá to, že dostane nějakou známku.  Povídali jsme si o písemkách, které děti píšou ve škole, a ze kterých pak paní učitelka udělá celkovou známku na vysvědčení. "A proč ty písemky píšou?" "Aby paní učitelka mohla zkontrolovat, jak to umí." "A proč by ji to mělo zajímat? Vždyť to je přeci moje věc, jak to umím." Tak takhle nějak ☺ Vysvětlili jsme si už na začátku naší domácí školy, že u přezkoušení je třeba zjistit, jestli dítě dělá pokroky a umí to, co umí děti v běžné škole. Kdyby se ukázalo, že se doma jen poflakuje a neumí nic, muselo by začít chodit do školy. během prvních měsíců domácí školy se ale Synek dobře naučil hodnotit se sám. Když píše, sám si vybere nejhezčí písmenko a pochválí si ho, sám si vybere ta, která je třeba opravit, a opraví si je. Když má chybu v počítání, opraví si ji a jde dál. Bez nejmenšího problému umí vyhodnotit, v čem udělal pokrok, na čem je třeba zapracovat, kde má slabiny a co mu jde dobře. Co ho baví a co ne a proč. Čemu by se chtěl věnovat víc a proč je třeba dělat i to, co ho až tak úplně nebaví. Moje hodnocení nepotřebuje. Já se ho ptám a on si to zhodnotí sám. Nepotřebuje žádné písemky, aby se dozvěděl, jak to umí. Ví to i bez toho. A já je taky nepotřebuju. (Samozřejmě chápu, že při 30 dětech ve třídě už to tak snadné není.) Takže i když rozumí tomu, že je přezkoušení třeba, pro sebe ho vůbec nepotřebuje. A je mu dokonale jedno, co si o něm bude paní učitelka myslet. Na jejím hodnocení mu vůbec nezáleží. A když jsem se ho ptala, jestli chce napsat hodnocení ode mně (vytištěné vysvědčení dostaneme až na konci školního roku), řekl, že jo. Ale jen proto, abychom ho mohli dát do rodinné kroniky.

Přesto mu ale na výsledné známce děsně záleželo a měl k tomu dva pádné důvody. První byl, že jsme byli domluveni, že po přezkoušení půjdeme celá rodina do cukrárny a oslavíme, že máme za sebou první pololetí. Já ani manžel jsme o žádných známkách nemluvili, ale Synek nežije ve vakuu a tak dobře ví, že spousta dětí dostává za dobré známky odměny a za špatné známky tresty. A on si pro sebe usmyslel, že když dostane jedničku nebo dvojku, tak za odměnu vybere, kam půjdeme, a když dostane trojku a hůř, tak za trest vybírat nebude. (Vůbec netušil, že v prvním pololetí děti obvykle dostávají jen jedničky a jen výjimečně dvojky. A trojku dá snad jen učitelka sadistka.) U nás doma totiž známky nejsou téma, není důvod se o nich bavit, děti to nezajímá. Takže děsně potřeboval vědět, co dostal, jestli může vybrat cukrárnu nebo ne ☺ No a taky ví, že bratranci dostávají od babičky za jedničky nějaký příspěvek ke kapesnému. Čili důvody čistě přízemní a zištné ☺

V nějaké domškolácké diskusi nebo na blogu jsme četla něco ve smyslu "vy, co už máte přezkoušení za sebou, si užívejte zaslouženého volna". Já s tím neumím nijak naložit. U nás je to totiž tak, že dny moc nedělíme na všední a víkendy, školní a prázdniny. Synek má každý den školní. nebo každý den prázdniny. Jak se to vezme. Prostě žijeme, děláme, co nás baví, čteme, koukáme na filmy, chodíme na výlety, občas něco počítáme nebo vytáhneme písanku, hrajeme hry, sportujeme, chodíme na kroužky... Pravděpodobně, jak děti porostou, bude třeba čas víc strukturovat a víc času věnovat školním úkolům. To ale budeme řešit, až to přijde. teď si užíváme v maximální míře volnost, kterou můžeme mít ☺ A hrozně moc bych si přála, aby i v budoucnu měly naše děti takové vzdělávání, kde se mohou na přezkoušení těšit jako na příležitost ukázat, co umí a co zažily, a necítily ani stres, ani strach, nemusely se na něj připravovat a necítily pak potřebu zaslouženě odpočívat. Nejlepší učení je totiž podle mě to, které se děje samo od sebe tím, že děláme, co nás těší a naplňuje, zkoumáme úžasný svět kolem sebe a učíme se to, co potřebujeme umět. Jo, jsem idealista. Ale žije se mi s tím docela fajn ☺