Vysvědčení v domácí škole

Máme za sebou první závěrečné vysvědčení. První domškolácké a také první vůbec. 

Koncem června měl synek své druhé přezkoušení. I když dopředu nebyl ani trochu nervozní, na místě ho přeci jen trochu nervozita přepadla a chvíli trvalo, než se začal cítit komfortně. Materiálů jsme ale měli s sebou dost, všechny potřebné oblasti učiva první třídy Synek bezpečně zvládl (ve skutečnosti měl většinu zvládnutou už před začátkem školy), takže k nervozitě nebyl důvod. A bylo to opět fajn. Paní učitelka si všechno prohlédla, ptala se... měla skutečný zájem. Synek se nakonec rozpovídal, ukazoval všechny své výrobky, lapbooky z našich dlouhodobých projektů, písanky, pracovní sešity...a byl hrdý na to, co dokázal.

Děti, kapesné a vztah k penězům

Čas od času se připletu k rozhovoru na téma děti a kapesné. Názory na kapesné jsou velmi různorodé a přístup k němu se v rodinách hodně liší (jeho výše, frekvence, zásluhovost vs. bezpodmínečnost...). Dnes se chci věnovat tomu, jak to máme u nás. Snad pro vás bude článek přínosem (klidně i ve stylu "tak takhle teda fakt nikdy" :)

Jak víte, máme 3 děti. synkovi je teď 7 a půl, Mrňavce bude koncem prázdnin 6 a Maluchovi během pár týdnů 3. Kapesné dostávají starší dva cca od pěti let. V následujícím článku jsou různé otázky, se kterými se setkávám a nad kterými uvažuju:

zdroj: https://humoropedia.com/money/

Půst 2019

Postní období je tu. Jsem za něj ráda. Připomíná mi, že je čas zamyslet se nad tím, co je důležité, a odstřihávat to nepodstatné. Zbavovat se nánosů a nepotřebných věcí nejen v bytě, ale i v hlavě a v srdci. Vnímám ho jako takový restart.

Co se chci naučit v novém roce?

Po super náročném podzimu a adventu, kdy jsem zvládala jen to nejdůležitější (a občas ani to) je tu leden a konečně trochu klidu. Užívám si ty chvíle, kdy večer uložíme děti a vím, že krom pár domácích prací nemusím vůbec nic. Nečeká na mě žádná věc na zorganizování, nehoří žádná šicí objednávka a až na přeplněnou mailovou schránku není nic, co by se tvářilo urgentně. Jak se znám, nebude to trvat dlouho :) Teď si ale vychutnávám tu možnost zastavit se a nadechnout.

Na blozích pomalu přešly adventní kalendáře, vánoční výzdoby, stromečky, dárky, prázdniny a novoroční přání... můj hibernoval. Nedalo se nic moc dělat. Snažím se dávat přednost důležitým věcem před urgentními, ale někdy se to tak sejde, že na některé důležité už nedojde. Snad se mi bude dařit psát teď zase častěji.

Nemám ráda novoroční předsevzetí typu zhubnout nebo naučit se francouzsky a nikdy si je nedávám. Ráda ale bilancuju (nejen na konci roku) a ráda si dávám cíle, co bych chtěla podniknout. Letos nejvíc uvažuju nad tím, co bych se v tomhle roce chtěla naučit, v čem chci vyrůst nebo se zdokonalit.

zdroj: http://www.ifiberone.com

Domškolácká realita

                                          Někdy takhle...                                                                          ... a někdy zase takhle.



Mám hrozně ráda domškolácké blogy a pár jich s chutí sleduju. Určitě o některých pořád ještě nevím. Nicméně mě tu a tam popadne při jejich pročítání lehčí depka. To fakt toho tolik přečtou? A ty výlety, výtvarky, aktivity, doma vyráběné pomůcky, projekty, lapbooky a plakáty... jak to dělají? Kdy to vůbec stíhají? A hlavně... fakt to ty děti baví?

Jak se učí doma s mladšími sourozenci "na krku"?

V různých diskusích na téma domácí školy se docela často objevuje dotaz, jak se dá učit, když jsou doma i mladší sourozenci. Po pravdě, moje zkušenosti jsou zatím dost malé. Rozhodně nejsem žádný odborník. A jsem si jistá, že i tohle se bude časem měnit, jak děti porostou a budou se měnit jejich potřeby. Ale pár postřehů mám už teď.

Nejkrásnější chvíle mateřství

Co je pro vás na mateřství (nebo otcovství - po pravdě netuším, jestli můj blog čtou i nějací muži :) nejkrásnější?

Obrázek od Mrňavky: "Takhle tě, maminko, vidím ve svém srdci"

Nevýchova vs. křesťanská výchova

Nijak se netajím tím, že mám ráda Nevýchovu. A také se nijak netajím tím, že chci své děti vychovávat v duchu křesťanských hodnot a principů, v souladu s Biblí (nebo tedy s tím, jak Bibli rozumím). Čas od času se mě někdo ptá, jak jdou tyhle přístupy dohromady. Jde to? Nejde to?

zdroj mírně nejapného vtípku: https://i.pinimg.com

27. 6.

Včera byl hodně zvláštní den. Na jednu stranu úplně stejný, jako každý jiný. Prala jsme prádlo, četla si se Synkem, blbla s Maluškem, vařila oběd, jela pro Mrňavku do školky... A přitom jsem měla divný pocit v žaludku, v hlavě podivné prázdno. Směsice smutku, vzteku, zloby, naštvanosti, odporu, pohrdání, zoufalství...

V posledních letech, asi jak stárnu (a moudřím, nebo si to aspoň namlouvám), ke mně hodně mluví životy různých lidí z minulosti. Příklady osobní statečnosti, moudrosti, morální síly a integrity, síla víry...  Včera jsem myslela na paní Horákovou. Četla jsem si její dopisy na rozloučnou (třeba TADY u Syroovky, ale i jinde). Bolestně mě zasahuje ta zvůle, proti které není žádné obrany. A ta obrovská vnitřní síla a svoboda, kterou si člověk může zachovat, když je jeho život ukotvený v pevných hodnotách. Z dopisů Milady Horákové na mě dýchá tolik síly, jistoty, víry, tak pevná důvěra v Boží dobrotu navzdory tomu, co se jí dělo. Jistota, že v tom všem není sama. Odvaha a naděje v dobré věci příští,kterou může mít snad jen někdo, kdo v dobré věci příští po smrti pevně věří. Možná naivní, možná slepá nebo zbytečná, jak s oblibou říkají různí odpůrci křesťanství, se kterými se tu a tam setkávám.

zdroj: www.irozhlas.cz - pomník Milady Horákové v místech mezi budovami senátu a poslanecké sněmovny

Sucho...

Včera jsem šla spát chvíli po dětech, ani nepamatuju, kdy jsem to udělala naposledy. Asi při nějaké nemoci. A dnes jsem se probudila s pocitem, že snad na světě není problém, který by nešel vyřešit. Asi bych to měla dělat častěji... Ten pocit občerstvení je úžasný :)

Venku celé dopoledne krásně pršelo. Po mnoha týdnech. Vzduch voněl jarem a svěžestí. Teď už jsou louže zase téměř vysušené a v předpovědi počasí jedno sluníčko za druhým...

zdroj: https://newsinhealth.nih.gov

Jaké to je mít třetí dítě?

Když se narodil náš nejmladší, hodně lidí se mě ptalo, jaké to je. Mít třetí dítě. Mít tolik dětí. Mít je tak brzy za sebou. Máme 3 děti za 4,5 roku a mě to nepřipadá nijak dramatické. Ale dost lidí to upřímně děsí a já tomu rozumím. No a v poslední době kolem mě ty otázky, jaké to je mít další dítě, třetí dítě, víc dětí... zase krouží. Tak jsem se vrátila k článku, který jsem psala chvíli po porodu, v létě 2016. Vnímám to pořád stejně. nezměnila bych z něj téměř nic, snad jen doplnila další zkušenosti a postřehy z těch téměř dvou let, které máme za sebou v pěti. Tak tady ten článek přetiskuju tak, jak jsem ho napsala tehdy. Třeba někoho z vás povzbudí v úvahách.

-------

Maluškovi byl ve středu měsíc. Letí to, když se člověk dobře baví :)

Jaké to je mít třetí dítě? Tuhle otázku teď dostávám poměrně často. Přeci jen to není v našich končinách až tak běžné. I když mně osobně to tak nepřijde. Máme kolem sebe početnějších rodin opravdu hodně. To je tím, že drtivá většina našich přátel a známých jsou křesťané a tam 3 nebo 4 děti v rodině nejsou nic zvláštního. Když jsme před nějakou dobou s mužem začali uvažovat o větším autě, zjistili jsme, že nejlepší způsob, jak si prohlédnout různé značky 7-místných vozů najednou je navštívit několik křesťanských sborů. To je lepší než autosalon :D

"Naše rodina" i s miminkem na cestě a naším budoucím domem :)
Maloval synek v dubnu 2016, pár měsíců před porodem. Jen ten dům je pořád ještě "budoucí"...

Neskákej mi do řeči

Nedávno jsem se setkala s myšlenkou, která mě na chvilku docela vykolejila. Byla docela prostá. Jedna maminka neustále bojovala s tím, že jí děti skáčou do řeči. A ona je musí pořád napomínat, že teď ne, teď si povídá s kamarádkou, něco dělá, něco někomu vysvětluje, zrovna telefonuje... Až ji napadlo, jestli to nebude třeba tím, že ona jim dělá to samé. Kde se měly naučit, jak do řeči neskákat, jak nepřerušovat? Byl to pro mě jeden z těch AHA momentů, kdy se vám najednou rozsvítí a do skládačky přibude další dílek.

zdroj: http://www.kakalik.cz/

Bude to domácí škola

Pomalu se blíží termín zápisu do 1. třídy a my už máme definitivně jasno. Synek půjde do domácí školy. Tedy, jasno máme už poměrně dlouho, ale teď už je to definitivní :D Čas od času se mě někdo ptá, jak jsme na tu myšlenku přišli, jak to budeme prakticky dělat a jestli nemám strach. Pro naprostou většinu lidí je myšlenka, že dítě "nebude chodit do školy", úplně nepředstavitelná. Tak se pokusím shrnout své úvahy, které mě k k rozhodnutí pro domácí školu vedly.

zdroj: http://heartofwisdom.com/

Půst 2018

Začalo postní období. Minulý rok to pro mě bylo hodně důležité téma, napsala jsem tehdy o tom TADY. Chvíli jsem přemýšlela, že článek prostě jen vystavím celý znovu, protože to platí tak nějak pořád :) Ale ne, nebudu si ulehčovat práci...

Volby jsou za námi. Co dál?

Máme už skoro týden po volbách. Netajím se nijak tím, že z výsledku nejsem šťastná. Pořád si to všechno různě přebírám v hlavě, přemýšlím, převracím to horem, dolem, a snažím se si to všechno nějak uspořádat.

Proč a jak mluvit s dětmi o volbách?

Právě probíhá druhé kolo prezidentské volby. V posledních dnech jsem měla místy pocit, že nebýt těch voleb, nemáme snad jako společnost o čem mluvit. vtipně to kdosi včera komentoval na Facebooku - "Ještě, že za 14 dní začne olympiáda. Z národa politologů se stane národ hokejových trenérů a bude zas chvíli pokoj. Nebo aspoň sranda."

O politice se teď mluví všude a to téma se nevyhýbá ani našim debatám s dětmi. Ne, že bych snad byla odborník na politiku pro předškoláky. To fakt ne. Ale třeba budou pro vás moje úvahy inspirací do vašich vlastních rozhovorů s prťaty.

zdroj: http://www.prezident.hlasujpro.cz/

Třídím

Když dospějete v osmdesátimetrovém bytě do bodu, kdy máte pocit, že tu není k hnutí, je něco špatně. Když na pozvání na kafe od kamarádky nemáte žádnou lepší odpověď než "nezlob se, já vůbec nestíhám", je něco špatně. Když po několika letech na mateřské zjistíte, že máte za den víc odpracovaných hodin než běžní zaměstnanci a stále není hotovo, je něco špatně. Když máte pocit, že byste potřebovali mapu k vlastní hlavě, abyste se v té změti myšlenek aspoň trochu vyznali... je něco špatně. Někde na cestě se něco porouchalo. Nevím přesně kdy a co to bylo. Možná chyba byla už na samém začátku nebo v nastavení systému. Jasné je, že je v mém životě příliš všeho. Příliš věcí, příliš aktivit, příliš úkolů... A málo místa pro to skutečně důležité.

zdroj: http://declutterme.london/

Proč k nám nechodí čert a anděl (a vlastně ani Mikuláš)

Je tu Mikuláš a s ním každoroční dilemata. Zvát, nezvat, strašit, nestrašit... Internet je plný dobrých i o poznání horších článků o tom, jak si užít čerty a nezpůsobit dětem traumata a pod články jsou rozbujelé diskuse, jak ty dnešní děti nic nevydrží, už se na ně nesmí ani houknout... A jako každoročně i letos se mě pár lidí ptalo, jak to s touhle tradicí máme my.

Po pravdě, my na Mikuláše, čerty a anděly nosící dětem uhlí a sladkosti nehrajeme. Celé nám to připadá nějaké podivné...

Minulý týden jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou starších učitelek. Tramvaj byla přeplněná a dámy hovořily velmi zaujatě, nešlo neslyšet. Probíraly plánovanou celoškolní mikulášskou besídku, kde anděl odmění všechny hodné děti a čert dá všem zlobivým uhlí. Paní ředitelka už shromažďuje od jednotlivých třídních seznamy. A jak to bude super, že ti holomci konečně dostanou za vyučenou a třeba se konečně začnou chovat slušně, když je čert pěkně přede všemi potrestá. A mně z toho bylo úzko. To si vážně někdo myslí, že veřejné ponížení je dobrý výchovný nástroj?

Má Bůh vnoučátka?

V dobách bezdětných, dávno minulých, jsem jezdívala jako vedoucí na křesťanský dětský tábor. Mým úkolem v týmu bylo mimo jiné připravovat pro děti duchovní programy. Měli jsme děti sborové, mimosborové i z různých nevěřících rodin. Dětem jsme povídali o Bohu, vyprávěli biblické příběhy, snažili jsme se jim předat, o čem je živá víra. Tedy ne pravidla, příkazy a zákazy, jak si mnohdy lidé křesťanství představují. Chtěli jsme jim dát nahlédnout do našich životů, aby viděli, co to vlastně znamená "být křesťan" (tak, jak jsme tomu tehdy rozuměli a jak jsme nejlíp dovedli). Bylo to báječné, děti reagovaly a mnohé se odvážně pouštěly na vlastní cestu víry. Jiné ne. A u spousty dalších dodnes nevíme. Vždy nám bylo jasné, že máme jen omezené možnosti, jen dva týdny v roce dítěte. Záleží hlavně na rodičích...

A teď jsem sama jedním z nich, z rodičů, kteří v důvěře svěřují své děti jiným křesťanským vedoucím. Zatím jen do "besídky" (tak se u nás říká dětskému programu v neděli, "nedělní škola", chcete-li), jsou ještě malí. Brzy ale přijde školní věk a s ním dorost, víkendovky, tábory... Spousta impulzů na duchovní cestě dítěte, ale hlavní zodpovědnost je na nás, mně a mém muži. Ti ostatní mají jen omezené možnosti.

Přemýšlím, jak na to. Je vůbec možné předat svoji víru dětem? Nepochybně je možné předat kulturní rámec, hodnotový systém, určitá pravidla a vnímání, co je dobré a co ne. Naučit děti spoustu biblických příběhů a životopisy různých významných osobností z dějin církve. Můžeme předat tradice a rodinné zvyky. Můžeme ale předat osobní víru? 

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.

Jan 1,12-13

Bůh má mnoho dětí. Těch, kteří jej přijali a věří v Jeho jméno. Jak je to ale s dětmi těch dětí? Má Bůh nějaká vnoučátka? Dospěla jsem k závěru, že ne. Nemá. Děti nemohou být spaseny vírou svých rodičů. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Můžeme děti vést, učit, povzbuzovat, modlit se za ně... ale nakonec to bude na nich. Převezmou zodpovědnost za svůj život a bude to už jejich věc. 

Znamená to, že nemám jako rodič nic dělat? Myslím, že ne. Ačkoli osobní víru svých dětí nemůžu nijak vypůsobit, nemůžu k ní nikoho (tedy ani to dítě) donutit, mohu udělat všechno pro to, aby se jednou rozhodlo tak, jak je to pro něj samotné nejlepší. Jako věřící rodič samozřejmě věřím, že to bude znamenat rozhodnutí pro Ježíše. Nicméně mi nezbude než respektovat to a nemilovat ho míň, pokud se rozhodne jinak.

Co tedy můžeme dělat? Myslím, že první a nejdůležitější je žít svůj vlastní život víry tak, aby byl inspirativní. Nejen pro naše děti, ale i přátele, kolegy, sousedy. Aby náš život sám na Boha ukazoval. Ne proto, že chci někoho k něčemu motivovat nebo přesvědčovat. To by bylo prázdné a pokrytecké. Ale pro Ježíše samotného. Když tedy přemýšlím o víře a svých dětech, tohle bych měla mít na paměti jako první. Na prvním místě si hledět svého. Nebo, chcete-li, hledat nejprve Boží království a věřit, že všechno ostatní (včetně víry mých dětí) bude přidáno.

Na tohle jako rodiče až bolestně často zapomínáme a nejen pokud jde o víru. Kolikrát napomínáme dítě, které nepozdraví, a sami občas zapomeneme nebo se tváříme, že známého na druhé straně ulice nevidíme. Jak často nabádáme děti, aby nebyly lakomé, ale když si chtějí půjčit něco našeho, co máme rádi, okamžitě na něj spustíme "ne, ne, ty, ty, ty to je moje, to se nesmí, s tím si nemůžeš hrát". Kolik nevhodných slov a obratů se děti naučily přímo od nás (a my pak přemýšlíme, kde se to v nich bere, když říkají "maminko, já z tebe snad zešílím"). Soustředíme se na to, co dětem říkáme,a zapomínáme přitom, že drtivou většinu podstatných věcí se děti naučí nápodobou. Jak k nim mluví náš život? Co když náš život křičí tak, že naše sova nejsou slyšet? Nebo možná náš život mlčí a naše slova vyznívají do prázdna...

A pak je tu efekt zubního kartáčku. Když jsem byla malá, odmítala jsem si čistit zuby, protože maminka a tatínek taky nemusí. Nikdy jsem je neviděla si zuby čistit. Jak jsem mohla vědět, že to dělají, když spím! Tenhle efekt funguje v mnoha oblastech života. V mnoha rodinách je zázračně stále uklizeno, vypráno a vyžehleno a nikdo netuší, kolik práce to dá, protože matka to dělá ve chvílích, kdy je sama doma, nebo po večerech. Mnoho otců je přesvědčeno, že péče o děti a domácnost není nic složitého, protože se to děje tehdy, když nejsou doma. A naše děti netuší, jak se modlit nebo číst si z Bible, protože nikdy neviděly své rodiče to dělat. Vše, co z víry rodičů viděly a zažily, se vejde do pár minut před jídlem a spaním. 

A tady bude, myslím, ten zakopaný pes. Potřebujeme se jako rodiče naučit být autentičtí a neskrývat svůj duchovní život před dětmi. Nenechávat si to na chvíle, kdy máme klid, děti spí nebo jsou ryč. Potřebují vidět, jak to vypadá, když se modlí dospělí. Potřebují vidět, že to děláme. Vidět naše boje, zápasy, selhání, vítězství, diskuse, hledání... Potřebují vidět naše konflikty s partnerem a usmíření, naše hledání na kolenou. A my je můžeme podle jejich možností a věku do toho zvát. Můžeme děti pozvat, aby se s námi modlily za nemocné vnašem okolí, za sbor, za projekty, které finančně podporujeme, za jejich i naše problémy. Mohou s námi sdílet některé naše zápasy a boje, naše obavy a potřeby. A dokonce můžeme občas říct: "Teď bych potřebovala chvíli času sama pro sebe, ráda bych si četla z Bible a modlila se. Co myslíte, šlo by to? Že byste si třeba chvilku hráli sami a já se pak k vám připojím? Třeba až bude dlouhá ručička na desítce..." Tohle je něco, co se teď učím. A připomínám si při tom, že to nedělám jen pro sebe, ale i pro svoje děti.

Je samozřejmě i mnoho dalších věcí, které mě napadají, co jako rodiče můžeme a máme dělat pro víru svých dětí. Ale tom zase někdy příště :)

Jak to vidíte vy? Těším se na vaše postřehy, připomínky a komentáře.

Jitu

Proč Víra dětem?

Jsem maminka tří malých dětí, křesťanka a mnoho dalšího :) Vyrostla jsem v nevěřící rodině a i když jsem si z rodiny odnesla mnoho krásných vzpomínek, tradic, zvyků, vztahů a hodnot, cestičky, jak vést k víře svoje děti, si musím prošlapávat sama. A tak s manželem hledáme, zkoušíme, zkoumáme, ptáme se, čteme a věříme, že to bude dobré.

Na internetu se dá najít spousta různých námětů, co s dětmi dělat. Různé výtvarné projekty na biblická témata, zpracované katecheze, písničky... Potíž ale je, že nic není ucelené. Jen málo zdrojů je pro ne-katolíky. A tak, opět, hledám cesty sama. Navíc si čím dál víc uvědomuju, že v dnešní době už nestačí s dětmi vymalovávat a lepit zvířátka do Archy a číst jim příběhy. Nestačí předávat jim informace. Současné děti jsou informacemi a aktivitami zahlcené už od nejmenšího věku. To, co potřebují, je živá víra rodičů, Boží slovo žité rodiči každý den, prostě víra v akci. A tady se často dostávám do úzkých. Lepit s dětmi zvířátka a vyprávět si o potopě není nic složitého, ale vysvětlit dítěti, proč slavíme Velikonoce, co to pro mě osobně znamená... jak vysvětlit podstatu vzkříšení tříletému dítěti? Jak se s dětmi modlit? Jak je vést k pokání? Jak s nimi sdílet vlastní těžkosti a duchovní zápasy? Jak svůj vlastní duchovní život otevřít dětem, aby mohly zahlédnout, o čem víra doopravdy je?

Na spoustu věcí už jsme přišli, mnoho nás toho ještě čeká, jak děti porostou. A tak se pouštím do psaní blogu, kde bych chtěla sdílet naše zkušenosti, co se nám osvědčilo a co ne. Chtěla bych sem umisťovat recenze na křesťanské knížky pro děti, úvahy na různá témata, na která s dětmi narážíme. Nápady na aktivity, které nám usnadňují uchopit křesťanské zvyky a tradice a různé oblasti duchovního života. Protože tohle mi na českém internetu zoufale chybí.
Moc bych si přála, aby tenhle blog mohl sloužit jako místo setkávání křesťanských rodičů, zdroj inspirace a povzbuzení.

Jitka