Velikonoční hra

Poslední týdny byly hektické a několikrát mi běželo hlavou,  proč se tomu říká domácí škola, když nejsme skoro vůbec doma... Na blog nepřibylo nic moc nového, nebylo ani kdy stáhnout fotky do počítače :-)

Velikonoce jsme strávili s velkou částí mojí rodiny u rodičů na chalupě. Je to vždycky příjemná příležitost pobýt s blízkými, děti si užijou bratrance a sestřenice. Znamená to ale, že nejsme a Velikonoce ve sboru, což mě vždycky trochu mrzí. letos jsme chtěli poprvé vyrazit na velikonoční bohoslužbu do některého z okolních sborů. A s překvapením jsme zjistili, že nemáme moc kam. Nejbližší sbor CB je asi 60 km daleko v Jihlavě. O něco blíž v Jindřichově Hradci je sbor CBH, který má ale tak zoufale neaktuální web i facebook, že jsme do poslední chvíle ani nevěděli, jestli nějakou bohoslužbu vůbec mají a co čekat. V okolí je několik katolických farností a malých kazatelských stanic ČCE (tj. bez nedělního programu pro děti). Ty jsme ale vyloučili, s naším klubkem hadů bychom jim nejen patrně nabourali poklid, ale navíc bychom z toho sami moc neměli. A tak jsme opět nejeli nikam. A přemýšlíme, jak to dělají místní křesťané...

Na velikonoční neděli jsme připravili dětem bojovku po stopách pašijového příběhu. Cesta byla dlouhá cca 3 km a měla celkem 23 zastávek plus závěrečné hledání pokladu. Děti šly po zelených a červených fáborcích. Zelené označovaly cestu, červené místo, kde byla ukrytá část příběhu. Po částech jsme společně prošli celou křížovou cestu a události od vzkříšení Krista až po jeho nanebevzetí. 

Vytiskla jsem obrázky k jednotlivým částem příběhu (křížovou setu jsem našla TADY a druhou část příběhu TADY), každý obrázek na A5. V terénu byly ukryté jen tak, aby je bylo možné najít během minuty nebo dvou (přivázané na kmeni nebo větvi stromu, pod kamenem, za kůrou...). Cesta byla vyznačená jednoduše fáborky, protože děti ještě nejsou tak zdatné, aby zvládly nějaké šifrování, azimuty a podobně. Ale při vytyčování trasy jsme s mužem romanticky vzpomínali na časy táborových azimuťáků a těšili se, až budeme moci takové lahůdky chystat pro naše děti :-) Výhoda jednoduchého značení pomocí fáborků je i v tom, že se nemusíte držet cesty a výrazných orientačních bodů a můžete trasu vést, kudy vás napadne. A tím vytvořit pokaždé novou a neznámou cestu i v prostoru, který děti znají.

Cestou k místu, kde byl ukrytý první kousek příběhu, jsme si s dětmi připomněli, co slavíme a co se v pašijovém příběhu odehrálo až do Velkého pátku. Abychom měli kde navázat. Na každé zastávce jsme si krátce řekli něco k příběhu podle toho, co zrovna děti zaujalo nebo co jsem jim chtěla říct já. A v cíli, u posledního obrázku, jsme si to celé shrnuli. Poklad byla ale ještě o kus dál. To se ukázalo jako šikovné. Děti měly čas vstřebat příběh a zároveň zůstaly napjaté, jestli nějaký poklad bude nebo ne.

Letos to byl  druhý ročník naší rodinné velikonoční hry a rozhodně ne poslední. Je to pro mě obří výzva vymyslet každý rok trochu jinou hru, když téma je stejné. Díky Bohu za moje učitelské a tábornické zkušenosti, hodí se mi :-)