Začátek září je letos krapet extrémní, takže téma minulého týdne přidávám s desetidenním zpožděním 😞 No, podle hesla lepší pozdě, než později...
Téma se nám trefilo úplně přesně do situace.
Modlete se na novém místě
- Mrňavka je prňáček. I když domácí škola pro ni není nic nového, teď už je to "na ostro". Bude ji čekat první přezkoušení, kde bude třeba předvést, co toho půl roku dělala. Už nebude stačit ukázat vybarvené princezny a hezky se usmívat.
- Obě děti čekají nové kroužky.
- Všechny nás čeká stěhování, seznamování se sousedy, hledání kamarádů, navazování kontaktů s místními domškoláky...
- Nás dospělé čeká sžívat se s domem a organizací kolem něj. Vodárny, dodavatel elektřiny, daň z nemovitosti... Čeká nás prodej bytu... Nové životní výzvy,na které se těšíme, ale zároveň nás znervozňují, jako všechno neznámé.
- Dům je hotový, ale tím to nekončí. Čeká mě snad ještě složitější fáze - dotáhnout vše kolem domu. Zpevněné plochy, chodníky a cesty, úprava terénu, odvoz přebytečného materiálu, zakládání zahrady (konečně!). A samozřejmě zařizování interiéru, na které se nesmírně těším.
- Zatím mám pocit, že každý další rok přináší nové a ještě náročnější výzvy. Asi to bude tím, že paměť je milosrdná a velmi optimistická, a tak si nepamatujeme, jak náročné byly ty předchozí. Vnímáme jen, že jsme vyšli moudřejší a silnější, prožívali jsme Boží blízkost a vedení. A zůstává nejistota, jak zvládneme ty budoucí výzvy, zda obstojíme, jestli nás to nerozdělí...
Prožívám obrovskou vděčnost za to, že se můžu modlit. A že vím, že mě Někdo slyší. Ne vždycky to prožívám. Jsou období, kdy mám pocit, že moje modlitby naráží na strop místnosti. Období skepse a vnitřního vyhoření, kdy nemám ani sílu ani chuť modlit se víc než tak nějak sebezáchovně. A pak se to otočí a já můžu vidět, že i v těch těžkostech jsem nebyla sama a že mě to vedlo tam, kde jsem teď.
Hodně mě potěšilo, že minulý týden se do modliteb zapojovaly děti víc než obvykle. Vnímaly, že tentokrát "o něco jde" a že to prostě potřeba. Stejně jako týden před tím, kdy jsme si připomínali modlitby v časech úzkosti a smrti. Začátkem týdne přišla zpráva od známé, která zápasí s rakovinou a nevypadá to vůbec dobře. Modlíme se za ni dlouho, pravidelně si je připomínáme v pátek, když máme téma modlit se za nemocné (víc o našem modlitebním rozvrhu na celý týden TADY). A tentokrát se to propojilo a děti se modlily téměř každý den.
To mě jen utvrzuje v odvaze předkládat dětem k modlitbám i vážná témata. Věci, které nás skutečně tíží, a opravdu zoufale potřebujeme Boží pomoc. Když zůstáváme u díků za jídlo a rutinních proseb za příbuzné a kamarády, děti nemají potřebu se zapojit a "jít do toho". Když ale vnímají, že teď "o něco jde", zapojují se rády a s chutí. Jsem čím dál víc přesvědčená, že to nejdůležitější, co můžu svým dětem předat, je opravdová zkušenost s Bohem. Potřebují s Ním něco zažít. A to s emůže stát asi jedině tehdy, když "o něco jde".
Takže buďme odvážní a smělí, modleme ses dětmi i za vážné a znepokojující věci, sdílejme s nimi své obavy z nových situací. A modleme se s nimi za to. Možná (doufám... věřím...) budeme mít později příležitost s vděčností rekapitulovat, jak jsme to s Boží pomocí zvládli. A děti zažijí, že Pán Bůh byl v tom všem s námi.
Žádné komentáře:
Okomentovat