Jak vychovávat děti k víře? A jde to vůbec?

Poměrně často se dostávám v internetových diskusích do debaty na téma, jak vychovat dítě k víře. Jak mu ji předat. Jak to udělat, aby se jednou rozhodlo následovat příklad rodičů a být také věřící.

Přemýšlím o tom, četla jsem na to téma několik knížek, mluvila s různými lidmi, kteří jsou moudřejší a zkušenější než já. Ale stejně jsem na žádný návod nenarazila.

K čemu jsem tedy došla?

Výchova je to, co se děje, když zrovna s dětmi nemluvíme. Jako rodiče přikládáme velký význam tomu, co dětem říkáme. Pravda ale je, že děti mnohem víc pozorují než poslouchají. Přebírají vzorce chování, intonaci... Přebírají naše hodnoty, ale klíčové je, že nejen ty hodnoty, o kterých mluvíme, ale zejména ty, podle kterých skutečně žijeme. Dobře je to vidět třeba na školních a sportovních výsledcích. Můžeme stokrát dětem říkat, že na sportu je nejdůležitější hezky si to užít, ale pokud se po každém zápase dítěte zeptáme, kdo vyhrál a vítězství slavíme víc než prohru, je jasné, že skutečná žitá hodnota je jiná. Pokud se po každém testu ptáme dítěte na známky ostatních dětí, je vidět, že ho srovnáváme s ostatními a záleží nám na známkách a úspěchu, i když říkáme, že ne.

Stejné je to podle mě i s vírou. Nejde o to, co jako rodič říkám, ale především o to, co skutečně žiju. Nejen před dětmi, ale i sama za sebe. Co je na mně vidět. Mluvím o odpuštění, nebo opravdu odpouštím? Kážu dítěti o pokoře, nebo se dokážu pokořit i já sama? Mluvím o Bibli, nebo ji také někdy čtu? A čtu ji jen s dětmi, protože se to má a je to součást křesťanské výchovy, nebo si ji čtu i já sama?

Víra se nedá předat, každý si k ní musí dojít sám. Je to osobní rozhodnutí s závazek. Můžete dítě vychovat v určité náboženské tradici, ale nemůžete ho vychovat k osobní víře. Jako rodiče vedeme, předáváme hodnoty, jsme vzorem. Ale nastane den, kdy se naše děti samy rozhodnou nejen, zda věří, že Pán Bůh je, ale hlavně jestli s ním počítají v životě a chtějí Ho poslouchat. Protože když jde o víru, nestačí vědět, že Bůh je. Klíčové je, co s tím vědomím udělám...

A jak to mám já?

Snažím se především být před dětmi otevřená, mluvit s nimi, vysvětlovat, ukazovat. Aby viděly, že víra není jen kulturní rámec, ale hlavně osobní vztah s živým Bohem, který je náš milující nebeský otec, tatínek. Čteme s dětmi z dětské i dospělácké Bible, prožíváme Vánoce a Velikonoce, modlíme se... Chodíme do sboru, kde je během bohoslužeb program pro děti podle věku, v podstatě dětské bohoslužby ve skupinkách předškoláci, první stupeň a druhý stupeň. S ostatními učiteli připravujeme program tak, aby to děti bavilo a rozuměly tomu. S mladšími zpíváme, hrajeme různá divadélka, vyrábíme... Se školáky vyprávíme i složitější biblické příběhy, s nejstaršími diskutujeme o tom, čím žijí a co je zajímá a dáváme to do kontextu Bible. Máme i dva dětské kluby (něco jako skaut) pro první a druhý stupeň, kde hrajou děti různé hry, učí se tábornické dovednosti a mají i duchovní programy.

Základ ale podle mě je žít s Bohem sama za sebe a umožnit dětem, aby do toho mohly nahlédnout. Vidět mámu nebo tátu číst si z Bible nebo se modlit za různé věci, mluvit s nimi o tom, proč se rozhodují tak, jak se rozhodují... Snažím se neskrývat před dětmi ani složitější problémy a dilemata a modlíme se společně i za vážné věci. Pravda je, že děti se s velkým nasazením modlí právě za ty nejvážnější, za nemocné a umírající lidi v našem okolí, za spory mezi lidmi nebo složitá rozhodnutí, která nás rodiče čekají. 

Ze začátku to pro mě bylo hodně složité. Jsem zvyklá vnímat svoji víru jako svoji soukromou záležitost a na ztišení potřebuju klid. Potíž ale je, že děti vnímají svět poměrně jednoduše a co nevidí, to pro ně neexistuje. A tak se snadno stane, že dítě žije v přesvědčení, že máma nikdy nemluví sprostě a nečte knížky a táta se nikdy nemyje a nečistí si zuby. Protože to neděláme před nimi. Jak mají vědět, že je pro mě modlitba a čtení Bible velmi důležitá součást života, pokud mě nikdy nevidí modlit se nebo si číst? Když jsem si tohle uvědomila, rozhodla jsem se začít si dělat své pravidelné ztišení přes den a ne až večer. Čas po obědě je pro to ideální a už poměrně maličké děti rozumí tomu, že máma teď potřebuje chviličku klidu a času pro sebe. Vybojovat před dětmi i sama před sebou tuhle chvíli a opravdu ji strávit v Boží blízkosti je náročné, ale stojí to za to. Dělám to nejen pro sebe, ale svým způsobem i pro děti.

Jako se vším, i s tímhle tedy musím začínat i končit u sebe... :-)

A hodně se za ně modlím.

Víc udělat nemůžu.

Pro mě jsou tedy klíčové dva pilíře - 1) osobní víra a otevřený duchovní život a 2) sbor, kde je dobrá práce s dětmi, děti to tam baví a mají tam kamarády. Všechny ostatní věci (knížky, aktivity a akce...) jsou fajn, ale základ je podle mě v živé víře rodičů a ve funkčním církevním společenství.