52 týdnů modliteb s dětmi - Modlete se, abyste dokázali odpustit druhým (kteří vás zraňují neúmyslně)

Poslední týdny jsou hektické a únavné. A tak i když jsme doma pokračovali v modlitební výzvě, na blog se další téma nedostalo. Je tady o týden později a my si ho dáme doma ještě jednou.

Tento týden máme za úkol modlit se za ochotu a schopnost odpustit těm, kdo se proti nám provinili neúmyslně. Tedy ne za naše nepřátele, za ty, kdo nás pronásledují a podobně.

Překvapilo mě, jak jsou děti ve vnímání motivů druhých kategorické. V podstatě se oba shodli, že se to moc často neděje. A že jim druzí ubližují schválně. Vnímají to mnohem osobněji, než to je myšleno. Až po delším povídání byli ochotni připustit, že většina zranění vzniká neúmyslně. Když na ně křičím, není to proto, že je nemám ráda a chci jim ublížit. Ale třeba proto, že jsme neunesla nahromaděné emoce, zlost nebo stres, došla mi trpělivost s jejich neposlušností nebo z jiného důvodu. A i většina jejich sourozeneckých sporů není motivovaná touhou ublížit, ale spíš potřebou prosadit své záměry. A shodou okolností to druhého naštve nebo mu to ublíží. Častokrát si ublížíme navzájem, protože danou situaci nedokážeme vyřešit líp. Nejednáme zle proto, že chceme jednat zle. Ale proto, že nemáme sílu, odvahu, trpělivost nebo třeba schopnosti jednat dobře. Někdy to prostě líp neumíme.

Vnímám, že empatie se u dětí teprve rozvíjí. Je pro ně obtížné představit si, že to, co se děje jim, jindy sami způsobují druhým. A tak mluvení o potřebě odpouštět zatím úplně nevede k pokoře a potřebě omluvit se za to, co sami způsobují druhým. Ostatně k tomu nedošla ani mnozí dospělí...

Po dětech zásadně nikdy nepožaduju, aby se omluvili. Vedu je, aby zkusili situaci napravit, zeptali se druhého, co by mu pomohlo. Ale na omluvě netrvám. Vynucená omluva podle mě nemá vůbec žádnou hodnotu. Pokud ten, kdo se omlouvá, necítí lítost, k čemu taková omluva je? Je to jen prázdné slovo, které má spíš význam "už mi dej pokoj".

A tak se snažím jim ukazovat, že není nutné trvat na omluvě toho, kdo se proti nim provinil. Že omluva není podmínkou odpuštění. Odpouštím, protože chci. Nechci být dál svázaná záští a touhou po odplatě, chci být vnitřně svobodná. A taky proto, že nás k tomu Pán Bůh vybízí. Máme odpouštět druhým, jako on odpustil a každý den odpouští nám. Tohle je ale věc, kterou nestačí dětem vysvětlit a začne to fungovat. I to je běh na dlouhou trať, možná na celý život. (Ostatně, kolik dospělých nechce odpustit jen proto, že viník neprokázal dostatečně účinnou lítost?) A i tady je třeba začít především sám u sebe. Být ochotný odpouštět dětem, dospělým i sám sobě, neživit svůj hněv. A taky s dětmi o tom mluvit. Otevřít jim své srdce a nechat jim nahlédnout do toho, čím žiju, i když se to může zdát složité a pro děti neuchopitelné. Moje zkušenost je, že děti rozumí mnohem složitějším věcem, než předpokládáme.

A za co konkrétně a jak se můžeme s dětmi modlit?

• Za schopnost a sílu odpustit konkrétním lidem konkrétní věci (u nás je to teď zrovna jeden ze subdodavatelů na stavbě, který má už asi 6 týdnů zpoždění a já kvůli tomu nemůžu začít se zakládáním zahrady. Možná prošvihnu většinu sezony a sazenice, které krásně vzešly, budu muset rozdat nebo vyhodit...)
• Nebát se přiznat v modlitbě své skutečné pocity - zlost, bolest, strach, smutek, zklamání... a prosit Boha, aby nám pomohl se s těmito pocity vypořádat.
• Za schopnost porozumět tomu, proč se druhý zachovat zrovna takhle.
• Za ochotu vzdát se odplaty, schopnost ovládnout se.