Recenze - Zvířátka ve vánočním lese

V letáku Karmelitánského nakladatelství mě zaujala letošní novinka pro děti - Zvířátka ve vánočním lese. Nenašla jsem na ni nikde žádnou recenzi a nerada kupuju zajíce  pytli, a tak jsem ji nejdřív půjčila v knihovně (už ji měli :). A musím říct, že mě nadchla.Vážně zvažuju, že si ji pořídíme i domů. Je to půvabná zimní knížka pro malé děti (cca 3-6), která nenásilně spojuje příběhy zvířátek s vánočním příběhem.

Domácí školka - advent

I v adventním období u nás občas zavládne nálada na domácí školky. Naše děti jsou v tomhle směru pro někoho dost zvláštní - oni totiž milují všechny ty grafomotorické úkoly, sešity, luštění všeho druhu, vybarvování, stříhání, lepení... A ta se naše předškolácké šanony plní.

Co čteme - Předvánoční období

Rádi v poslední době s dětmi čteme nejen pohádku před spaním v postýlkách, ale i během dne, když zrovna nemáme jiný nápad, co podniknout. A teď, když je venku většinou nevlídno a odpoledne brzy šero, se společné čtení nabízí tím spíš.

Z Bible čteme i teď před Vánoci hlavně "nevánoční" příběhy. Ty vánoční mají děti v besídce a připomínáme si je postupně i doma, jak stavíme betlém z adventního kalendáře (máme TENHLE dřevěný). Mimo to ale s chutí čteme i různé zimní a vánoční knížky, které nejsou programově křesťanské. Do hledáčku se mi letos dostalo Chumelení od Jiřího Kahouna a dvě vánoční knížky ještě po mně, když jsem byla malá. 

Obecně je pro mě trochu obtížné najít fajn předvánoční čtení. Ne, že by snad na trhu nebyly předvánoční a vánoční knížky pro děti. Naopak, v posledních letech vyšlo několik opravdu krásných pro děti různého věku. Potíž pro mě je, že jsou krom krásných příběhů a hezkých ilustrací také plné "mikulášování" a "ježíškování", různých lidových tradic a pověr a s tím mám trochu problém...

Tak třeba se vám pár tipů na knížky, které máme rádi, bude hodit. Po těch starších zkuste zapátrat v antikvariátu nebo knihovně, možná překvapí :) A příště zase další...

Proč k nám nechodí čert a anděl (a vlastně ani Mikuláš)

Je tu Mikuláš a s ním každoroční dilemata. Zvát, nezvat, strašit, nestrašit... Internet je plný dobrých i o poznání horších článků o tom, jak si užít čerty a nezpůsobit dětem traumata a pod články jsou rozbujelé diskuse, jak ty dnešní děti nic nevydrží, už se na ně nesmí ani houknout... A jako každoročně i letos se mě pár lidí ptalo, jak to s touhle tradicí máme my.

Po pravdě, my na Mikuláše, čerty a anděly nosící dětem uhlí a sladkosti nehrajeme. Celé nám to připadá nějaké podivné...

Minulý týden jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou starších učitelek. Tramvaj byla přeplněná a dámy hovořily velmi zaujatě, nešlo neslyšet. Probíraly plánovanou celoškolní mikulášskou besídku, kde anděl odmění všechny hodné děti a čert dá všem zlobivým uhlí. Paní ředitelka už shromažďuje od jednotlivých třídních seznamy. A jak to bude super, že ti holomci konečně dostanou za vyučenou a třeba se konečně začnou chovat slušně, když je čert pěkně přede všemi potrestá. A mně z toho bylo úzko. To si vážně někdo myslí, že veřejné ponížení je dobrý výchovný nástroj?

Tvoření s dětmi - anděl Gabriel

V neděli jsme si dětmi v besídce (nebo nedělce, chcete-li), začali vyprávět o Vánocích. Letos jsme se s ostatními učiteli nejmladších dětí (cca 3 - 5,5 roku) domluvili, že příběhu o narození Krista chceme dávat větší prostor než v minulosti, a budeme se mu po kouskách věnovat po celý čas Adventu. Obvykle to totiž bylo tak, že jsme na příběh měli jen jednu nebo dvě neděle a to je příliš málo. Příběh je dlouhý, spletitý, je v něm mnoho postav a různých prostředí, takže nejen pro děti, ale i pro učitele to bylo náročné.

Mnohé rodiny si s dětmi před Vánoci čtou, vypráví a zpívají, takže děti příběh znají. V různé formě si děti příběh připomínají i ve školkách. Tam se jim to ale různě míchá s čerty, Mikulášem a anděly, s dopisy pro Ježíška, dárky, koledami a dalšími zvyky, které jsou kolikrát spíš ke škodě a do biblického příběhu vnášejí zmatek.

A tak jsem to vzala pěkně popořádku a začala příběhem o zvěstování Marii podle Lukášova evangelia. A v rámci výtvarné části besídky jsme si s dětmi vyrobili anděla Gabriela. Jednotlivé díly dostaly děti vystřižené, lepily a kreslily už samostatně. Zvládly to všechny, dopomoc dospělých stačila jen minimální.

Domácí školka

Starší děti chodí do lesní školky. Někdy se o ní možná rozepíšu víc, je to báječná věc. Chodí na 3 dny v týdnu, zbylé dny jsme spolu doma, chodíme do rodinného centra na angličtinu a výtvarku, ven, na návštěvy... A užíváme si, že máme ten čas spolu.  Klidně by mohli chodit do školky na celý týden, ale proč, když to není nutné. Jsem doma s nejmenším a trávíme spolu čas rádi.

Jak děti rostly, začali jsme se spolu doma věnovat i nějakému tomu učení. Říkáme tomu domácí školka. V budoucnu plánujeme domácí školu, tak se to nabízí :) Děti mají tenhle čas rády a samy se hlásí o další úkoly. A co v domácí školce děláme? Tisíc a jednu věc. Děti si pod tím pojmem představují hlavně činnosti u stolu - různé kreslení, malování, vystřihování, grafomotorické úkoly, předčtenářské a předpočetní úkoly... A taky si čteme biblické příběhy, povídáme si na různá duchovní témata a naše další práce se týká toho.

Samozřejmě platí, že děti se učí po celý čas dne a učí se vším, co dělají. Pomáhají s domácími pracemi, vaří se mnou, hrají si, koukají na pohádky, hodně využíváme web Déčko, kde jsou krom pohádek i různé vzdělávací pořady pro děti (a mnohé jsou opravdu fantastické!) a k nim i různé hry, chodíme na výlety a do muzeí... Nicméně někdy od těch 3 let oba začali vyjadřovat potřebu "učit se" a "dělat úkoly" u stolu, tak je tedy děláme. A baví nás to :)

Minulý listopad - povídali jsme si o tom, že Pán Bůh nám dal šikovné ruce a co s nimi všechno můžeme dělat. V. bylo necelých 5, T. 3 a kousek.

Betlém jako adventní kalendář

Minulý rok jsem dostala tip na moc fajn věc - Betlém jako adventní kalendář. Pořád jsem přemýšlela, čím smysluplným a zároveň vhodným pro malé děti naplnit adventní kalendář. A taky jak pojmout rodinný betlém. Řešení mě potěšilo - na Fleru jsem našla pěkný betlém ze dřeva, který se dá sestavit jako stavebnice. Dílků je 24, takže se pro použití v adventním kalendáři nabízí.

Děti 1. prosince dostaly základnu a domeček. Figurky byly v pytlíčcích, jesličky jsem dala do posledního. Naše pytlíčky nejsou očíslované, takže děti dostávaly figurky zcela náhodně. Jen poslední pytlíček máme označený (vidět je to TADY), takže t jsem měla ošéfované.

zdroj: Fler

Adventní kalendář s obálkami DIY

Pokud máte rádi adventní kalendáře, ale rádi byste ten svůj naplnili něčím jiným než hračkami nebo sladkostmi, možná vás zaujme tenhle jednoduchý, který jsem vyráběla několik let nazpět. Tvoří ho obyčejné papírové pytlíky (prodávají se za pár korun jako svačinové sáčky), zdobila jsem washi páskami a naplněné pytlíky přišpendlila na korkovou nástěnku. Číslice jsem kreslila fixem (vytiskla jsem si je, vložila předlohu dovnitř sáčku a jednoduše obtáhla).

Obálkový kalendář můžete naplnit bibickými verši, čtením na jendotlivé dny, úkoly pro děti nebo celou rodinu...




Oblíbila jsem si adventní úkoly na jednotlivé dny, které vytvořila Jana z blogu Z lesa. Minuý rok byly k dispozici hned 2 verze různých úkolů pro děti (něco spojit, hledat rozdíly, vybarvit, vystříhnout...). Najdte je TADY a TADY. Jsem zvědavá, co Jana vymyslí letos.

Další možnost, jak pojmout adventní kalendář, je vymyslet na každý den nějaký úkol pro celou rodinu. Mohou být vážné, veselé i úplně bláznivé. Od "uvařte si vaječňák" po "udělejte si sáňky z krabice a zasáňkujte si po schodech". Zapojit můžete samozřejmě úkoly duchovní, jako např. "modlete se za sousedy, za nemocné atd." Nějakou inspiraci najdete třeba TADY (je to ten první odkaz v článku). Ale tady se určitě vyplatí zapojt vlastní představvivost a promyslet, co byste mohli podniknout vy, abyste byli jako rodina víc spolu.

Pokud byste rádi do kalendáře něco k nasycení ducha a chcete to mít bez práce, TADY najdete kalendář z biblických veršů. Jsou vybrané tak, aby postupně poskládaly celou vánoční zvěst o narození Božího Syna.

Co vy a advnentní kalendáře? Máte? Kupujete? Vyrábíte? A co v nich míváte?
Příště ještě přinesu inspiraci v podobě betléma jako adventního kalendáře, protože to je nápad, který mě nadchl minulý rok a škoda se  něj nerozdělit :)

Pytlíčkový adventní kalendář DIY

Vánoce se blíží mílovými kroky, Advent začne za 4 týdny. Jestli máte doma děti, možná se už zamýšlíte nad adventními kalendáři. Přináším tedy inspiraci na velmi jednoduchý adventní kalendář, který používáme doma a máme ho moc rádi.

Má Bůh vnoučátka?

V dobách bezdětných, dávno minulých, jsem jezdívala jako vedoucí na křesťanský dětský tábor. Mým úkolem v týmu bylo mimo jiné připravovat pro děti duchovní programy. Měli jsme děti sborové, mimosborové i z různých nevěřících rodin. Dětem jsme povídali o Bohu, vyprávěli biblické příběhy, snažili jsme se jim předat, o čem je živá víra. Tedy ne pravidla, příkazy a zákazy, jak si mnohdy lidé křesťanství představují. Chtěli jsme jim dát nahlédnout do našich životů, aby viděli, co to vlastně znamená "být křesťan" (tak, jak jsme tomu tehdy rozuměli a jak jsme nejlíp dovedli). Bylo to báječné, děti reagovaly a mnohé se odvážně pouštěly na vlastní cestu víry. Jiné ne. A u spousty dalších dodnes nevíme. Vždy nám bylo jasné, že máme jen omezené možnosti, jen dva týdny v roce dítěte. Záleží hlavně na rodičích...

A teď jsem sama jedním z nich, z rodičů, kteří v důvěře svěřují své děti jiným křesťanským vedoucím. Zatím jen do "besídky" (tak se u nás říká dětskému programu v neděli, "nedělní škola", chcete-li), jsou ještě malí. Brzy ale přijde školní věk a s ním dorost, víkendovky, tábory... Spousta impulzů na duchovní cestě dítěte, ale hlavní zodpovědnost je na nás, mně a mém muži. Ti ostatní mají jen omezené možnosti.

Přemýšlím, jak na to. Je vůbec možné předat svoji víru dětem? Nepochybně je možné předat kulturní rámec, hodnotový systém, určitá pravidla a vnímání, co je dobré a co ne. Naučit děti spoustu biblických příběhů a životopisy různých významných osobností z dějin církve. Můžeme předat tradice a rodinné zvyky. Můžeme ale předat osobní víru? 

Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.

Jan 1,12-13

Bůh má mnoho dětí. Těch, kteří jej přijali a věří v Jeho jméno. Jak je to ale s dětmi těch dětí? Má Bůh nějaká vnoučátka? Dospěla jsem k závěru, že ne. Nemá. Děti nemohou být spaseny vírou svých rodičů. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Můžeme děti vést, učit, povzbuzovat, modlit se za ně... ale nakonec to bude na nich. Převezmou zodpovědnost za svůj život a bude to už jejich věc. 

Znamená to, že nemám jako rodič nic dělat? Myslím, že ne. Ačkoli osobní víru svých dětí nemůžu nijak vypůsobit, nemůžu k ní nikoho (tedy ani to dítě) donutit, mohu udělat všechno pro to, aby se jednou rozhodlo tak, jak je to pro něj samotné nejlepší. Jako věřící rodič samozřejmě věřím, že to bude znamenat rozhodnutí pro Ježíše. Nicméně mi nezbude než respektovat to a nemilovat ho míň, pokud se rozhodne jinak.

Co tedy můžeme dělat? Myslím, že první a nejdůležitější je žít svůj vlastní život víry tak, aby byl inspirativní. Nejen pro naše děti, ale i přátele, kolegy, sousedy. Aby náš život sám na Boha ukazoval. Ne proto, že chci někoho k něčemu motivovat nebo přesvědčovat. To by bylo prázdné a pokrytecké. Ale pro Ježíše samotného. Když tedy přemýšlím o víře a svých dětech, tohle bych měla mít na paměti jako první. Na prvním místě si hledět svého. Nebo, chcete-li, hledat nejprve Boží království a věřit, že všechno ostatní (včetně víry mých dětí) bude přidáno.

Na tohle jako rodiče až bolestně často zapomínáme a nejen pokud jde o víru. Kolikrát napomínáme dítě, které nepozdraví, a sami občas zapomeneme nebo se tváříme, že známého na druhé straně ulice nevidíme. Jak často nabádáme děti, aby nebyly lakomé, ale když si chtějí půjčit něco našeho, co máme rádi, okamžitě na něj spustíme "ne, ne, ty, ty, ty to je moje, to se nesmí, s tím si nemůžeš hrát". Kolik nevhodných slov a obratů se děti naučily přímo od nás (a my pak přemýšlíme, kde se to v nich bere, když říkají "maminko, já z tebe snad zešílím"). Soustředíme se na to, co dětem říkáme,a zapomínáme přitom, že drtivou většinu podstatných věcí se děti naučí nápodobou. Jak k nim mluví náš život? Co když náš život křičí tak, že naše sova nejsou slyšet? Nebo možná náš život mlčí a naše slova vyznívají do prázdna...

A pak je tu efekt zubního kartáčku. Když jsem byla malá, odmítala jsem si čistit zuby, protože maminka a tatínek taky nemusí. Nikdy jsem je neviděla si zuby čistit. Jak jsem mohla vědět, že to dělají, když spím! Tenhle efekt funguje v mnoha oblastech života. V mnoha rodinách je zázračně stále uklizeno, vypráno a vyžehleno a nikdo netuší, kolik práce to dá, protože matka to dělá ve chvílích, kdy je sama doma, nebo po večerech. Mnoho otců je přesvědčeno, že péče o děti a domácnost není nic složitého, protože se to děje tehdy, když nejsou doma. A naše děti netuší, jak se modlit nebo číst si z Bible, protože nikdy neviděly své rodiče to dělat. Vše, co z víry rodičů viděly a zažily, se vejde do pár minut před jídlem a spaním. 

A tady bude, myslím, ten zakopaný pes. Potřebujeme se jako rodiče naučit být autentičtí a neskrývat svůj duchovní život před dětmi. Nenechávat si to na chvíle, kdy máme klid, děti spí nebo jsou ryč. Potřebují vidět, jak to vypadá, když se modlí dospělí. Potřebují vidět, že to děláme. Vidět naše boje, zápasy, selhání, vítězství, diskuse, hledání... Potřebují vidět naše konflikty s partnerem a usmíření, naše hledání na kolenou. A my je můžeme podle jejich možností a věku do toho zvát. Můžeme děti pozvat, aby se s námi modlily za nemocné vnašem okolí, za sbor, za projekty, které finančně podporujeme, za jejich i naše problémy. Mohou s námi sdílet některé naše zápasy a boje, naše obavy a potřeby. A dokonce můžeme občas říct: "Teď bych potřebovala chvíli času sama pro sebe, ráda bych si četla z Bible a modlila se. Co myslíte, šlo by to? Že byste si třeba chvilku hráli sami a já se pak k vám připojím? Třeba až bude dlouhá ručička na desítce..." Tohle je něco, co se teď učím. A připomínám si při tom, že to nedělám jen pro sebe, ale i pro svoje děti.

Je samozřejmě i mnoho dalších věcí, které mě napadají, co jako rodiče můžeme a máme dělat pro víru svých dětí. Ale tom zase někdy příště :)

Jak to vidíte vy? Těším se na vaše postřehy, připomínky a komentáře.

Jitu

Adventní kalendář s čokoládou a vánočním příběhem

Vánoce se pomalu blíží (no fakt, už jen 11 týdnů :), je třeba začít promýšlet, co a jak.
Přináším tip na adventní kalendář pro ty z vás, kteří se nevyžíváte v kreativním tvoření vlastních kalendářů (ale i na ty tady dojde), ale nabídka komerčních kalendářů z kýčovitými obrázky a nekvalitní "cukrářskou polevu tukovou tmavou" místo čokolády vás neuspokojuje.

Knihkupectví Samuel má v nabídce kalendář s poměrně vkusným obrázkem, kvalitní fair trade čokoládou, knížečkou s vánočním příběhem a nápady na každý ze 24 dní. To je ovšem pouze anglicky (tak třeba příležitost naučit se nová slovíčka? :) Se staršími dětmi si můžete popovídat, co je fairt trade, jak souvisí s etikou levného zboží...

Mně to přijde moc fajn, takže sdílím :) Ke koupi TADY

zdroj: www.samuel.com

Kdo jsem

Jmenuju se Jitka, je mi 33, s manželem máme 3 děti, dva syny a dceru.
Jsme členy sboru Církve bratrské Třináctka v Praze, kde se věnuju práci s malými dětmi, občas připravuji tvořivé dílny pro maminky z Rodinného centra, učím angličtinu, podporuji manžela v jeho službě (je starším sboru a členem "Indického týmu"). O našem sboru sboru najdete informace TADY.

Ale kdo jsem? Především Boží dcera :) Uvěřila jsem v 16 letech a začala chodit do sboru ČCE v Praze - Braníku. Před několika lety jsme s manželem přišli do našeho současného sboru na Třináctce, kde jsme našli nový duchovní domov.

Profesí i povahou jsem učitelka. Myslím, že moje pedagogické pudy se začaly projevovat už někdy v mateřské školce :D Od 15 jsem učila a doučovala kde koho kde co, byla vedoucí na dětském táboře a vodáckých táborech a puťácích pro starší děti a mládež, několik let dětský tábor sama vedla, připravovala jsem duchovní programy a hodiny s dětmi jen tak povídala, vedla jsem biblickou skupinku pro "děti" 15-18 let, stala se učitelkou biologie, chemie a ochrany životního prostředí na gymnáziu, učila angličtinu a španělštinu a po narození dětí začala učit v nedělní škole. A jak děti rostou, moje učitelství se proměňuje a já začínám zvažovat domácí školu. Když můžu někomu něco předávat, vysvětlovat a pozorovat, jak si sám na to přichází, mám pocit, že jsem na správném místě.

Miluju kreativní práci všeho druhu. Mám ráda svobodu a volnost a těžce nesu,když mi někdo říká, že něco nemůžu. Na mateřské jsem získala úžasnou svobodu naplnit čas tím, co mi dává smysl. Nerada se nechávám omezovat stereotypy a tím, že "něco nějak prostě je", "tak to chodí" a "tak se to dělá". Ráda hledám svoje vlastní cesty, i kdyby nikomu jinému nedávaly smysl. Věřím, že s Boží pomocí můžu být odvážná a riskovat, zkoušet a hledat, kde je to moje pravé místo.

Mám báječného muže, který je mojí oporou a pevnou skálou. Pracuje na 130%, věnuje se dobrovolnické práci ve sboru a stará se o naše děti. A já se snažím vytvářet dětem i jemu zázemí, kde nám bude všem fajn, kam se bude muž rád vracet po práci, aby si oddechl a nabral nové síly. V tomhle směru jsme dnes už celkem netradiční rodina :) Muž vydělává a já se starám o děti a domácnost. Nedělíme se o domácí práce rovným dílem, nedělíme se skoro vůbec :) Každý máme svoje úkoly a vyhovuje nám to tak. Zatím jsou děti malé. Jak to bude jednou, až poporostou, to se teprve uvidí. Musím říct, že jsem se "doma" našla. Jsem tu, starám se a vím, že to je teď to moje pravé místo.

Proč Víra dětem?

Jsem maminka tří malých dětí, křesťanka a mnoho dalšího :) Vyrostla jsem v nevěřící rodině a i když jsem si z rodiny odnesla mnoho krásných vzpomínek, tradic, zvyků, vztahů a hodnot, cestičky, jak vést k víře svoje děti, si musím prošlapávat sama. A tak s manželem hledáme, zkoušíme, zkoumáme, ptáme se, čteme a věříme, že to bude dobré.

Na internetu se dá najít spousta různých námětů, co s dětmi dělat. Různé výtvarné projekty na biblická témata, zpracované katecheze, písničky... Potíž ale je, že nic není ucelené. Jen málo zdrojů je pro ne-katolíky. A tak, opět, hledám cesty sama. Navíc si čím dál víc uvědomuju, že v dnešní době už nestačí s dětmi vymalovávat a lepit zvířátka do Archy a číst jim příběhy. Nestačí předávat jim informace. Současné děti jsou informacemi a aktivitami zahlcené už od nejmenšího věku. To, co potřebují, je živá víra rodičů, Boží slovo žité rodiči každý den, prostě víra v akci. A tady se často dostávám do úzkých. Lepit s dětmi zvířátka a vyprávět si o potopě není nic složitého, ale vysvětlit dítěti, proč slavíme Velikonoce, co to pro mě osobně znamená... jak vysvětlit podstatu vzkříšení tříletému dítěti? Jak se s dětmi modlit? Jak je vést k pokání? Jak s nimi sdílet vlastní těžkosti a duchovní zápasy? Jak svůj vlastní duchovní život otevřít dětem, aby mohly zahlédnout, o čem víra doopravdy je?

Na spoustu věcí už jsme přišli, mnoho nás toho ještě čeká, jak děti porostou. A tak se pouštím do psaní blogu, kde bych chtěla sdílet naše zkušenosti, co se nám osvědčilo a co ne. Chtěla bych sem umisťovat recenze na křesťanské knížky pro děti, úvahy na různá témata, na která s dětmi narážíme. Nápady na aktivity, které nám usnadňují uchopit křesťanské zvyky a tradice a různé oblasti duchovního života. Protože tohle mi na českém internetu zoufale chybí.
Moc bych si přála, aby tenhle blog mohl sloužit jako místo setkávání křesťanských rodičů, zdroj inspirace a povzbuzení.

Jitka