Recenze - Zvířátka ve vánočním lese

V letáku Karmelitánského nakladatelství mě zaujala letošní novinka pro děti - Zvířátka ve vánočním lese. Nenašla jsem na ni nikde žádnou recenzi a nerada kupuju zajíce  pytli, a tak jsem ji nejdřív půjčila v knihovně (už ji měli :). A musím říct, že mě nadchla.Vážně zvažuju, že si ji pořídíme i domů. Je to půvabná zimní knížka pro malé děti (cca 3-6), která nenásilně spojuje příběhy zvířátek s vánočním příběhem.

Domácí školka - advent

I v adventním období u nás občas zavládne nálada na domácí školky. Naše děti jsou v tomhle směru pro někoho dost zvláštní - oni totiž milují všechny ty grafomotorické úkoly, sešity, luštění všeho druhu, vybarvování, stříhání, lepení... A ta se naše předškolácké šanony plní.

Co čteme - Předvánoční období

Rádi v poslední době s dětmi čteme nejen pohádku před spaním v postýlkách, ale i během dne, když zrovna nemáme jiný nápad, co podniknout. A teď, když je venku většinou nevlídno a odpoledne brzy šero, se společné čtení nabízí tím spíš.

Z Bible čteme i teď před Vánoci hlavně "nevánoční" příběhy. Ty vánoční mají děti v besídce a připomínáme si je postupně i doma, jak stavíme betlém z adventního kalendáře (máme TENHLE dřevěný). Mimo to ale s chutí čteme i různé zimní a vánoční knížky, které nejsou programově křesťanské. Do hledáčku se mi letos dostalo Chumelení od Jiřího Kahouna a dvě vánoční knížky ještě po mně, když jsem byla malá. 

Obecně je pro mě trochu obtížné najít fajn předvánoční čtení. Ne, že by snad na trhu nebyly předvánoční a vánoční knížky pro děti. Naopak, v posledních letech vyšlo několik opravdu krásných pro děti různého věku. Potíž pro mě je, že jsou krom krásných příběhů a hezkých ilustrací také plné "mikulášování" a "ježíškování", různých lidových tradic a pověr a s tím mám trochu problém...

Tak třeba se vám pár tipů na knížky, které máme rádi, bude hodit. Po těch starších zkuste zapátrat v antikvariátu nebo knihovně, možná překvapí :) A příště zase další...

Proč k nám nechodí čert a anděl (a vlastně ani Mikuláš)

Je tu Mikuláš a s ním každoroční dilemata. Zvát, nezvat, strašit, nestrašit... Internet je plný dobrých i o poznání horších článků o tom, jak si užít čerty a nezpůsobit dětem traumata a pod články jsou rozbujelé diskuse, jak ty dnešní děti nic nevydrží, už se na ně nesmí ani houknout... A jako každoročně i letos se mě pár lidí ptalo, jak to s touhle tradicí máme my.

Po pravdě, my na Mikuláše, čerty a anděly nosící dětem uhlí a sladkosti nehrajeme. Celé nám to připadá nějaké podivné...

Minulý týden jsem v tramvaji vyslechla rozhovor dvou starších učitelek. Tramvaj byla přeplněná a dámy hovořily velmi zaujatě, nešlo neslyšet. Probíraly plánovanou celoškolní mikulášskou besídku, kde anděl odmění všechny hodné děti a čert dá všem zlobivým uhlí. Paní ředitelka už shromažďuje od jednotlivých třídních seznamy. A jak to bude super, že ti holomci konečně dostanou za vyučenou a třeba se konečně začnou chovat slušně, když je čert pěkně přede všemi potrestá. A mně z toho bylo úzko. To si vážně někdo myslí, že veřejné ponížení je dobrý výchovný nástroj?