V posledních dnech se mluví o dr. Horákové hodně. V médiích se řeší, jestli byla zavražděna komunisty. Čím žila a proč zemřela, kdo byla, kde brala sílu... Nad tím přemýšlím i já. Kde brala sílu? Kde bych ji brala já? Měla silné ideály a nemohla jinak. Zároveň ale byla věřící a její víra nebyla jen kulturním rámcem a rodinnou zvyklostí. Osobně se rozhodla stát se evangeličkou a vstoupila i s rodinou do evangelického sboru v Praze na Smíchově, ačkoli vyrostla v katolické rodině. To chtělo hodně odvahy a mít pro sebe vyřešené, proč do toho vůbec jít.
Snad tedy brala sílu v Kristu, kterému patřila a který ji dával naději v životu i ve smrti. Láska k pravdě, touha po spravedlnosti a lepším světě, to bylo to, čím byla a je známá.
Milada Horáková nezemřela pro svoji víru, ale myslím, že díky své víře zemřela. Její víra jí dala sílu vytrvat, nevzdat se, všechno překonat a obstát za cenu vlastní smrti.
Ráda se o ní bavím i s dětmi. Je pro mě hrdinkou a obrovským vzorem v mnohém.
Psala jsem na blog o dr. Horákové už v minulosti. Nemám, co napsat víc. Pořád to platí, moje úvaha TADY i to, proč a jak vůbec o takových věcech mluvit s dětmi (TADY).
Dny kolem 27.6. jsou pro mě vždycky hodně silné...