Jak a kdy vybrat kmenovou školu a jak jsme našli my tu naši?

V posledních týdnech se to na sítích hemží dotazy na téma hledání kmenové školy. Aby ne, začíná být nejvyšší čas :-)  A protože se mě na to ptá čím dál víc lidí, rozhodla jsem se všechny své dosavadní zkušenosti sepsat. Uvidíte, zda vám budou užitečné. A pokud už sami v DV jste, podělte se v komentářích o své zkušenosti s výběrem vaší kmenové školy.

Když se rozhodnete začít s domácím vzděláváním (a tím nemám na mysli covidové distanční vzdělávání, ale skutečné domškoláctví), je jednou z prvních technikálií právě výběr kmenové školy, kam bude vaše dítě zapsané. Pokud s DV nemáte žádnou předchozí zkušenost, snadno vás zachvátí panika, protože vůbec netušíte, jak takovou školu hledat, co by měla splňovat ani jestli vaše dítě vůbec přijme. Jak tedy postupovat? A proč na výběru školy tak moc záleží?

zdroj: www.matthewdavies.com

Co bych poradila svému já na počátku domškoláctví?

Zajímavá otázka, nad kterou jsme se musela zamyslet.

A tady je pár věcí, které mě napadly.

• Gratuluju Ti.
• Uvolni se, dýchej a buď v klidu.
• To dáš, uvidíš. Vypadá to trochu děsivě, ale bude to úplně v klidu. O děti mít strach nemusíš, ty budou v pohodě vždycky.
• Veř si a hlavně věř dětem.
• Máš pochybnosti? Vždycky je budeš mít. Co je bez chvění, není pevné...
  
• Obsah je důležitější než forma. Nejen při trénování psaní. 
• Nečekej, že ti někdo něco zařídí. Domškoláci nejsou žádná organizovaná skupina a nemají žádné zaměstnance. Jestli něco chceš, zkus to zařídit.
• Zadarmo jsi dostala, zadarmo dávej. Informace, povzbuzení, pomůcky...
• Každý nemusí hrát na hudební nástroj.
• Pečlivě si vyber kmenovou školu, ať nenarazíš hned u prvního přezkoušení. Bude to ještě lepší, než si představuješ  
• A někdy to bude mnohem horší, než si představuješ. Někdy budeš mít všeho plné zuby, ale to je normální. 
• Takže zkus překonat ostych a najdi si domškolácké přátele. Děti je potřebují, ale ty je budeš potřebovat ještě víc.
• Zapoj děti víc do chodu domácnosti. Všechno sama neutáhneš a když ano, nebudeš mít na děti už čas a energii. A to nechceš.
• Pořádně spi!!!
• Najdi si čas na modlitbu a čtení Bible, na osobní ztišení. Dej tomu maximální prioritu. Abys mohla dávat, musíš taky někde čerpat.
• Nesrovnávej děti s ostatními dětmi (školními i domškoláky), ale hlavně se nesrovnávej ty sama s ostatními domškoláckými rodiči. Každý má svoji cestu.
• Teď to možná vypadá jako sci-fi, ale rodina bude tvojí velkou oporou. Srovnají se s tím, že to máš jinak, a uvidí všechny výhody. Nakonec budou Tvými obhájci 
• A všechny ty zahraniční dovolené, na které nebudete mít, ti budou celkem úplně jedno 

Jak vychovávat děti k víře? A jde to vůbec?

Poměrně často se dostávám v internetových diskusích do debaty na téma, jak vychovat dítě k víře. Jak mu ji předat. Jak to udělat, aby se jednou rozhodlo následovat příklad rodičů a být také věřící.

Přemýšlím o tom, četla jsem na to téma několik knížek, mluvila s různými lidmi, kteří jsou moudřejší a zkušenější než já. Ale stejně jsem na žádný návod nenarazila.

Domácí vzdělávání a škola doma

Školy už jsou zavřené asi měsíc a půl, děti se učí doma, všichni si t už celkem zvykli. Po počátečních krizových týdnech, kdy mnozí rodiče byli na pokraji nervového zhroucení a mnohé děti si potají balily batůžky, si všechno tak nějak sedlo. Někteří učitelé se zklidnili, někteří rodiče rezignovali...U nás se nezměnilo stran vzdělávání nic, pokračujeme tak, jak jsme zvyklí. Tenhle vtip jsem si ale stejně nemohla odpustit :-)

zdroj: https://imgflip.com/i/3tak0u

Křesťanská sederová večeře

Letošní Velikonoce jsou zvláštní. Všechno je teď zvláštní. Snažím se v tom obrovském chaosu hledat dobré věci, chci mít nadějí pro tuhle zemi. Nemám strach z toho viru, mám strach, co bude s naší společností. Vyplouvají na povrch různé věci a ne všechny jsou hezké. Věci, které jsme považovali za samozřejmé, ze dne na den nejsou. Poprvé v životě zažívám tísnivý pocit, jestli mě někdo nesleduje. Lži a zneužívání moci každý den v přímém přenosu. Střet zájmů, který vnáší pachuť a nabourává důvěru téměř v cokoli, co vláda navrhuje... Jsou dny, kdy je mi úzko.

V tom všem si připomínáme, že Bůh je Já jsem. Stejný včera, dnes i navěky. Pevný bod, maják uprostřed bouře.

Velikonoce jsou pro mě letos návratem ke kořenům víry. S dětmi čteme Čekání na Velikonoce a letos jsme se rozhodli slavit sederovou večeři podobně, jako ji slaví Izraelci už několik tisíc let.

Nedělní škola doma

Zdravím vás zase po nějaké době :-)

Děti už jsou několikátý týden doma ze školy (teda ty naše ne, ty jsou ve škole pořád :-) a všichni si postupně zvykáme na život v karanténě. Internet se postupně plní nejrůznějšími tipy, čím děti zabavit.  Zavřené jsou i kostely  modlitebny a zvykáme si na on-line bohoslužby. Na ty naše třináctkové můžete mrknout TADY a v těch z 22. 3. můžete dokonce vidět Víru dětem skoro naživo :-)

Přináším spoustu tipů, jak trávit čas s dětmi duchovně, když mnohé přišly o svůj nedělní biblický program ve sborech. Blíží se Velikonoce a to je fajn příležitost něco s dětmi vyzkoušet a vidět, jestli se to ujme.

zdroj: https://bitterwinter.org/

Zase šiju

Poslední dny jsem strávila šitím roušek. A nejen jich :-)

Nová facebooková skupina Křesťanské rodičovství

Dlouho jsme nosila v hlavě a v srdci vytvoření FB skupinky věnované křesťanskému rodičovství. Křesťanských skupin je na FB víc, skupin o výchově také. Ale skupinka pro rodiče křesťany, kde by bylo možné navzájem se povzbudit, inspirovat, poradit si, sdílet různé nápady a podobně mi chyběla. teď jsem se konečně rozhoupala a založila ji. Tak vás zvu :-) najdete ji TADY

Vánoce 2019

Většinu prosince blog spal. Já jsem taky ze všeho nejvíc toužila zalézt někam, usnout a probudit se až na jaře... No, ve skutečnosti je prosinec obvykle pro mě nejhektičtější měsíc v roce a letos to nebylo jiné. Prožili jsme ale krásné Vánoce a tady je pár střípků z nich.

Adventní kalendář 2019

Začátek listopadu znamená nejvyšší čas začít vymýšlet letošní adventní kalendář. Přináším tedy pár nápadů, která vás třeba zaujmou a pomůžou vám zorientovat se v možnostech, které jsou. Jsou jich totiž tisíce...

Hudebky, výtvarky, sportovky... prostě kroužky

Jedna z věcí, kterou domškolácí řeší a na kterou dostávají doma vzdělávající rodiče spoustu otázek, jsou kroužky. Jak je vybrat? Kolik je správný počet? Co dělat, když jich v okolí není dost? Nebo co když je výběr příliš široký? A mělo by mít dítě od všeho trochu? 

Dnes bych chtěla napsat něco málo o tom, jak to s kroužky máme zařízené my. S vědomím, že děti jsou zatím poměrně malé (Synek je druhák a Mrňavka prvňačka) a co platí letos, může být za rok úplně jiné. Základní nastavení v mé hlavě se ale asi dramaticky měnit nebude...

Stěhování je příležitost

Raději vyhořet, než se stěhovat... Kdybych dostala padesátku pokaždé, když jsem tuhle hlášku v posledních týdnech slyšela... A musím říct, že chvílemi jsem i uvažovala, jestli na tom přeci jen něco není.

Neuvěřitelné se stalo skutkem a my jsme přestěhovaní. Tedy, většina našich věcí je přestěhovaná. A my jsme teď ve zvláštním mezičase - meziprostoru, kdy nejsme doma ani tady, ani tam. V bytě už je jen posledních několik kusů nábytku, který tady zůstává pro potřeby nafocení před prodejem a následných prohlídek. Pár základních kusů nádobí, několik knížek, pro každého oblečení na týden... Jsme jako na dovolené, akorát ve svém vlastním bytě. Dům je plný krabic, je v něm pár kusů toho míň potřebného nábytku. Lednička přijede zítra, kuchyně za měsíc (to zas jednou Jíťa špatně četla a nevšimla si dodací lhůty na kuchyňskou desku...). A tak... Čeká nás tedy zase po mnoha letech spaní na matracích, večeření na podlaze a svícení žárovkami, které jsou provizorně připojené ke kabelům stavebními objímkami. Už jsme si mysleli, že jsme na to staří, a je to tu zas :-) Dětem to ovšem připadá jako úžasné dobrodružství a oběd "po indicku" (rozuměj - sedí se na zemi a jí rukama) si děsně užívají. My o něco míň...

I tak jsem ale za ten proces vděčná. Donutil mě udělat zase další krok na cestě k minimalističtější domácnosti.

Balíme kufry... a krabice

Ten pocit, když si po týdnech poprvé vytřete v domě podlahy a začněte tam chodit v ponožkách. To už je skoro jako doma...

Náš dům je dokončený, drobné nedodělky odstraněné, klíče předané. Za týden přijedou stěhováci. Uprostřed beden uvažuju o rozšíření jména o šlechtický přídomek von Krabice 🙂

Vysvědčení v domácí škole

Máme za sebou první závěrečné vysvědčení. První domškolácké a také první vůbec. 

Koncem června měl synek své druhé přezkoušení. I když dopředu nebyl ani trochu nervozní, na místě ho přeci jen trochu nervozita přepadla a chvíli trvalo, než se začal cítit komfortně. Materiálů jsme ale měli s sebou dost, všechny potřebné oblasti učiva první třídy Synek bezpečně zvládl (ve skutečnosti měl většinu zvládnutou už před začátkem školy), takže k nervozitě nebyl důvod. A bylo to opět fajn. Paní učitelka si všechno prohlédla, ptala se... měla skutečný zájem. Synek se nakonec rozpovídal, ukazoval všechny své výrobky, lapbooky z našich dlouhodobých projektů, písanky, pracovní sešity...a byl hrdý na to, co dokázal.

Letná

Bylo to silné. Množství lidí takové, že nebylo v možnostech člověka nějak to pojmout. Nejsilnější ale byla nálada. Pohodová, vřelá, přátelská... Nikde žádná agrese, nadávky nebo řvaní, děti si v klidu hrály na zemi v písku a dospělí je opatrně překračovali. Ve frontě na WC nebo vodu byl klid a nikdo se netlačil. Několik set tisíc lidí a jen pár ztracených dětí, žádná zranění. V přeplněném metru klid a úsměvy. Takový trochu přelidněný piknik 😉

Nejsilnější moment - když spolu několik set tisíc lidí mlčí. A mlčí tak, že je ticho a slyšíte ptáky...

Před 30 lety jsem byla stará jako dnes naše Mrňavka. Generace našich rodičů tam byla s dětmi a věřili, že bude líp. Že někdo přijde a nějak to zařídí. Každé další volby byly nová naděje a pak další zklamání. Asi nám nějak začíná docházet, že nikdo nepřijde a nezařídí to. Musíme si to "líp" udělat sami. Najít každý jednu věc, kterou uděláme, aby se nám v téhle zemi žilo fajn. A aby naše děti nemusely ta 30 let vyprávět svým dětem, že byly na Letné s k ničemu to nebylo...

Tak moc jsem si přála...

... mít trochu času sama pro sebe, užívat si samotu a ticho, číst si a nic nemuset, o děti aby bylo postaráno a všechno na chvíli počkalo...

Až se mi to splnilo.

Takže pozor, co si přejete 🙂

Děti, kapesné a vztah k penězům

Čas od času se připletu k rozhovoru na téma děti a kapesné. Názory na kapesné jsou velmi různorodé a přístup k němu se v rodinách hodně liší (jeho výše, frekvence, zásluhovost vs. bezpodmínečnost...). Dnes se chci věnovat tomu, jak to máme u nás. Snad pro vás bude článek přínosem (klidně i ve stylu "tak takhle teda fakt nikdy" :)

Jak víte, máme 3 děti. synkovi je teď 7 a půl, Mrňavce bude koncem prázdnin 6 a Maluchovi během pár týdnů 3. Kapesné dostávají starší dva cca od pěti let. V následujícím článku jsou různé otázky, se kterými se setkávám a nad kterými uvažuju:

zdroj: https://humoropedia.com/money/

Naše první přezkoušení

Včera jsme absolvovali se Synkem naše první přezkoušení. Bylo to takové první reálné setkání s tím, že je fakt školák a to celé není jen naše dobrovolná aktivita ve volném čase. Přezkoušení dvakrát ročně je zákonná povinnost, děti jím musí projít.  Měly by prokázat, že probraly všechna témata RVP a jsou na úrovni vrstevníků ze státních škol.

Každá kmenová škola k přezkoušení přistupuje jinak. Někde děti píšou testy z klíčových předmětů, někde se dělají komisionální zkoušky ze všech předmětů včetně výtvarky a tělocviku. A někde je přezkoušení formou rozhovoru s dítětem a rodiči nad portfoliem, které si dítě s sebou přinese. Právě takovou formu jsem chtěla i já a podle toho jsem vybírala kmenovou školu.
V tomhle směru přezkoušení naprosto splnilo mé očekávání. Paní učitelka byla milá, na něco se ptala Synka, na něco mě, prohlédla si, co jsme přivezli a povídali jsme si o tom, co jsme zažili. Byli jsme v pražské Bratrské škole, v příjemné herně, kde si naše mladší děti mohly pohodlně hrát, zatímco Synek a já jsme si povídali s paní učitelkou. tak tady je pár postřehů z našeho úplně prvního přezkoušení.

Co se chci naučit v novém roce?

Po super náročném podzimu a adventu, kdy jsem zvládala jen to nejdůležitější (a občas ani to) je tu leden a konečně trochu klidu. Užívám si ty chvíle, kdy večer uložíme děti a vím, že krom pár domácích prací nemusím vůbec nic. Nečeká na mě žádná věc na zorganizování, nehoří žádná šicí objednávka a až na přeplněnou mailovou schránku není nic, co by se tvářilo urgentně. Jak se znám, nebude to trvat dlouho :) Teď si ale vychutnávám tu možnost zastavit se a nadechnout.

Na blozích pomalu přešly adventní kalendáře, vánoční výzdoby, stromečky, dárky, prázdniny a novoroční přání... můj hibernoval. Nedalo se nic moc dělat. Snažím se dávat přednost důležitým věcem před urgentními, ale někdy se to tak sejde, že na některé důležité už nedojde. Snad se mi bude dařit psát teď zase častěji.

Nemám ráda novoroční předsevzetí typu zhubnout nebo naučit se francouzsky a nikdy si je nedávám. Ráda ale bilancuju (nejen na konci roku) a ráda si dávám cíle, co bych chtěla podniknout. Letos nejvíc uvažuju nad tím, co bych se v tomhle roce chtěla naučit, v čem chci vyrůst nebo se zdokonalit.

zdroj: http://www.ifiberone.com

Domškolácká realita

                                          Někdy takhle...                                                                          ... a někdy zase takhle.



Mám hrozně ráda domškolácké blogy a pár jich s chutí sleduju. Určitě o některých pořád ještě nevím. Nicméně mě tu a tam popadne při jejich pročítání lehčí depka. To fakt toho tolik přečtou? A ty výlety, výtvarky, aktivity, doma vyráběné pomůcky, projekty, lapbooky a plakáty... jak to dělají? Kdy to vůbec stíhají? A hlavně... fakt to ty děti baví?