Raději vyhořet, než se stěhovat... Kdybych dostala padesátku pokaždé, když jsem tuhle hlášku v posledních týdnech slyšela... A musím říct, že chvílemi jsem i uvažovala, jestli na tom přeci jen něco není.
Neuvěřitelné se stalo skutkem a my jsme přestěhovaní. Tedy, většina našich věcí je přestěhovaná. A my jsme teď ve zvláštním mezičase - meziprostoru, kdy nejsme doma ani tady, ani tam. V bytě už je jen posledních několik kusů nábytku, který tady zůstává pro potřeby nafocení před prodejem a následných prohlídek. Pár základních kusů nádobí, několik knížek, pro každého oblečení na týden... Jsme jako na dovolené, akorát ve svém vlastním bytě. Dům je plný krabic, je v něm pár kusů toho míň potřebného nábytku. Lednička přijede zítra, kuchyně za měsíc (to zas jednou Jíťa špatně četla a nevšimla si dodací lhůty na kuchyňskou desku...). A tak... Čeká nás tedy zase po mnoha letech spaní na matracích, večeření na podlaze a svícení žárovkami, které jsou provizorně připojené ke kabelům stavebními objímkami. Už jsme si mysleli, že jsme na to staří, a je to tu zas :-) Dětem to ovšem připadá jako úžasné dobrodružství a oběd "po indicku" (rozuměj - sedí se na zemi a jí rukama) si děsně užívají. My o něco míň...
I tak jsem ale za ten proces vděčná. Donutil mě udělat zase další krok na cestě k minimalističtější domácnosti.
