Co bych poradila svému já na počátku domškoláctví?

Zajímavá otázka, nad kterou jsme se musela zamyslet.

A tady je pár věcí, které mě napadly.

• Gratuluju Ti.
• Uvolni se, dýchej a buď v klidu.
• To dáš, uvidíš. Vypadá to trochu děsivě, ale bude to úplně v klidu. O děti mít strach nemusíš, ty budou v pohodě vždycky.
• Veř si a hlavně věř dětem.
• Máš pochybnosti? Vždycky je budeš mít. Co je bez chvění, není pevné...
  
• Obsah je důležitější než forma. Nejen při trénování psaní. 
• Nečekej, že ti někdo něco zařídí. Domškoláci nejsou žádná organizovaná skupina a nemají žádné zaměstnance. Jestli něco chceš, zkus to zařídit.
• Zadarmo jsi dostala, zadarmo dávej. Informace, povzbuzení, pomůcky...
• Každý nemusí hrát na hudební nástroj.
• Pečlivě si vyber kmenovou školu, ať nenarazíš hned u prvního přezkoušení. Bude to ještě lepší, než si představuješ  
• A někdy to bude mnohem horší, než si představuješ. Někdy budeš mít všeho plné zuby, ale to je normální. 
• Takže zkus překonat ostych a najdi si domškolácké přátele. Děti je potřebují, ale ty je budeš potřebovat ještě víc.
• Zapoj děti víc do chodu domácnosti. Všechno sama neutáhneš a když ano, nebudeš mít na děti už čas a energii. A to nechceš.
• Pořádně spi!!!
• Najdi si čas na modlitbu a čtení Bible, na osobní ztišení. Dej tomu maximální prioritu. Abys mohla dávat, musíš taky někde čerpat.
• Nesrovnávej děti s ostatními dětmi (školními i domškoláky), ale hlavně se nesrovnávej ty sama s ostatními domškoláckými rodiči. Každý má svoji cestu.
• Teď to možná vypadá jako sci-fi, ale rodina bude tvojí velkou oporou. Srovnají se s tím, že to máš jinak, a uvidí všechny výhody. Nakonec budou Tvými obhájci 
• A všechny ty zahraniční dovolené, na které nebudete mít, ti budou celkem úplně jedno 

Proč zemřela Milada Horáková?

V posledních dnech se mluví o dr. Horákové hodně. V médiích se řeší, jestli byla zavražděna komunisty. Čím žila a proč zemřela, kdo byla, kde brala sílu... Nad tím přemýšlím i já. Kde brala sílu? Kde bych ji brala já? Měla silné ideály a nemohla jinak. Zároveň ale byla věřící a její víra nebyla jen kulturním rámcem a rodinnou zvyklostí. Osobně se rozhodla stát se evangeličkou a vstoupila i s rodinou do evangelického sboru v Praze na Smíchově, ačkoli vyrostla v katolické rodině. To chtělo hodně odvahy a mít pro sebe vyřešené, proč do toho vůbec jít.

Snad tedy brala sílu v Kristu, kterému patřila a který ji dával naději v životu i ve smrti. Láska k pravdě, touha po spravedlnosti a lepším světě, to bylo to, čím byla a je známá.

Milada Horáková nezemřela pro svoji víru, ale myslím, že díky své víře zemřela. Její víra jí dala sílu vytrvat, nevzdat se, všechno překonat a obstát za cenu vlastní smrti. 

Ráda se o ní bavím i s dětmi. Je pro mě hrdinkou a obrovským vzorem v mnohém.

Psala jsem na blog o dr. Horákové už v minulosti. Nemám, co napsat víc. Pořád to platí, moje úvaha TADY i to, proč a jak vůbec o takových věcech mluvit s dětmi (TADY). 

Dny kolem 27.6. jsou pro mě vždycky hodně silné...

Obálka nového komiksu Milada Horáková od Zdeňka Ležáka a Štěpánky Jislové. Popisuje nejen smrt Milady, ale hlavně její život. Neměla by být připomínaná jen jako mučednice, ale hlavně jako silná žena, právnička, politička, bojovnice za práva žen, účastnice prvního, druhého i třetího odboje... a také manželka a matka.

Vysévám a pořád se učím

Konečně se rozběhlo plánování terénních úprav na našem pozemku a je jasné, že dřív než koncem června záhony nebudou. Rozhodla jsem se to ale nevzdat a uvidím, co zvládnu.

První výsevy do beden krásně rostou, sklízíme první ředkvičky a lupeny špenátu. Saláty by potřebovaly vyjednotit nebo rozsadit. Brambory, které jsem pokusně hodila na dno beden, už mají maličké natě. Nebyly ani předklíčené, dala jsem tam pár brambor ze sáčku z obchodu, které měly maličké klíčky. Nečekám žádnou velkou úrodu, prostě jsem to chtěla zkusit 🙂

Postupně jsem vysela druhou várku salátů, různé letničky na pozdější zasazení do záhonů, hrášek na lusky do bedny, fazole do kelímků... Uvidíme, co vzejde a co se podaří přesadit. Rajčata půjdou do kbelíků, které jsem si objednala, dýně a cukety budou muset jít asi přímo do kompostu. Sazenice jsou velké, nasazují na květy, potřebovaly by už přesadit. 

Všechno letos beru tak, že co bude, to bude. A co nebude, to holt nebude. Nemusí být všechno hned. V tomhle jsem se už poučila a nemám tak velká očekávání. Mám na to celý život 🙂

Zase šiju

Poslední dny jsem strávila šitím roušek. A nejen jich :-)

Co vám dnes udělalo radost?

My jsme měli báječnou domácí bohoslužbu ještě s jednou rodinou a jsem vděčná, že je u nás domácí bohoslužba improvizované řešení krizového stavu a ne dlouhodobá nutnost. Jsou země, kde se křesťané mohou scházet jedině doma. A v mnohých jim za to hrozí různé postihy, nebo dokonce smrt. Jsem ráda, že žiju v míru, blahobytu, právním státě (i když mě spousta věcí zneklidňuje) a reálně nám nic strašného nehrozí.

Bylo krásně, šli jsme si s dětmi zaběhat... krásně mi kvetou narcisy... a mohla jsem věnovat kus svých látek na šití roušek pro místní důchoďák.

Dneska jsem plná radosti a vděčnosti 🙂

Letná

Bylo to silné. Množství lidí takové, že nebylo v možnostech člověka nějak to pojmout. Nejsilnější ale byla nálada. Pohodová, vřelá, přátelská... Nikde žádná agrese, nadávky nebo řvaní, děti si v klidu hrály na zemi v písku a dospělí je opatrně překračovali. Ve frontě na WC nebo vodu byl klid a nikdo se netlačil. Několik set tisíc lidí a jen pár ztracených dětí, žádná zranění. V přeplněném metru klid a úsměvy. Takový trochu přelidněný piknik 😉

Nejsilnější moment - když spolu několik set tisíc lidí mlčí. A mlčí tak, že je ticho a slyšíte ptáky...

Před 30 lety jsem byla stará jako dnes naše Mrňavka. Generace našich rodičů tam byla s dětmi a věřili, že bude líp. Že někdo přijde a nějak to zařídí. Každé další volby byly nová naděje a pak další zklamání. Asi nám nějak začíná docházet, že nikdo nepřijde a nezařídí to. Musíme si to "líp" udělat sami. Najít každý jednu věc, kterou uděláme, aby se nám v téhle zemi žilo fajn. A aby naše děti nemusely ta 30 let vyprávět svým dětem, že byly na Letné s k ničemu to nebylo...

Tak moc jsem si přála...

... mít trochu času sama pro sebe, užívat si samotu a ticho, číst si a nic nemuset, o děti aby bylo postaráno a všechno na chvíli počkalo...

Až se mi to splnilo.

Takže pozor, co si přejete 🙂

Domškolácká realita

                                          Někdy takhle...                                                                          ... a někdy zase takhle.



Mám hrozně ráda domškolácké blogy a pár jich s chutí sleduju. Určitě o některých pořád ještě nevím. Nicméně mě tu a tam popadne při jejich pročítání lehčí depka. To fakt toho tolik přečtou? A ty výlety, výtvarky, aktivity, doma vyráběné pomůcky, projekty, lapbooky a plakáty... jak to dělají? Kdy to vůbec stíhají? A hlavně... fakt to ty děti baví?

Příjemná setkání

Měli jsme dnes možnost strávit část dopoledne s čerstvou domškolačkou Luckou a její maminkou. Děti pouštěly draky, my jsme si (jak mé děti dovolily) povídaly a podělily se o pár postřehů a myšlenek o domácí škole.

Sucho...

Včera jsem šla spát chvíli po dětech, ani nepamatuju, kdy jsem to udělala naposledy. Asi při nějaké nemoci. A dnes jsem se probudila s pocitem, že snad na světě není problém, který by nešel vyřešit. Asi bych to měla dělat častěji... Ten pocit občerstvení je úžasný :)

Venku celé dopoledne krásně pršelo. Po mnoha týdnech. Vzduch voněl jarem a svěžestí. Teď už jsou louže zase téměř vysušené a v předpovědi počasí jedno sluníčko za druhým...

zdroj: https://newsinhealth.nih.gov

Přichází jaro

Konečně. Snad. Kéž by...
Ráno jsem vezla starší děti do školky a za Prahou bylo nádherně bílo, v okolí školky skoro 10 cm sněhu. To je v našich končinách svátek. Děti celé dopoledne bobovaly a využily veškeré náhradní oblečení, které pro tyhle příležitosti ve školce mají. Odpoledne jsem si je vyzvedávala a kolem bylo zeleno. Rybník, kde jsme ještě o víkendu bruslili, je najednou plný stop a louží. Zítra už tam bude zase hladina s vlnkami.

Malušek pobíhal po hrázi rybníka jen v mikině. Dojímá mě, když ho oblékám do věcí, které jsem před lety šila pro staršího synka. Roste mi před očima další chlap, úplně jiný než ten první a stejně úžasný. Žasnu, jak se v té maličké hlavičce rodí myšlenky a nápady. Ještě skoro nemluví (tedy slovy, jinak pusu nezavře), a stejně už je vidět, jak mu to šrotuje, jak chápe, potřebuje, ví. Už vymýšlí kulišárny a lumpačí s bráchou a ségrou. Miluje hudbu, s radostí pomáhá, vzteká se, když nemůže něco dělat po svém nebo mu to nejde. Od prvního dne to tam všechno je. Všechno, co už teď vidíme, a všechno, čím teprve bude. Nikdy mě nepřestane fascinovat zázrak stvoření. S jakou pečlivostí Bůh utkal každého z nás, jak to do sebe zapadá. I proto miluju jaro. Všechno ožívá a z ničeho je rázem všechno.