Nevýchova vs. křesťanská výchova

Nijak se netajím tím, že mám ráda Nevýchovu. A také se nijak netajím tím, že chci své děti vychovávat v duchu křesťanských hodnot a principů, v souladu s Biblí (nebo tedy s tím, jak Bibli rozumím). Čas od času se mě někdo ptá, jak jdou tyhle přístupy dohromady. Jde to? Nejde to?

zdroj mírně nejapného vtípku: https://i.pinimg.com

Úplně na začátek by asi bylo dobré vyjasnit si pojmy. Mezi rodiči malých dětí je dnes asi jen málo těch, pro které je Nevýchova zcela neznámý pojem. Tenhle koncept se šíří mezi rodiči a já bych skoro řekla, že právem.  Co to je, se můžete dočíst na NV webu (TADY). V kostce - je to princip, který staví jako základní kámen vztahu mezi rodičem a dítětem vzájemný respekt, úctu, přijetí a lásku. Na první pohled nic zvláštního, ale hned na ten druhý je to obrovská věc. V našich končinách totiž nejsme úplně zvyklí jednat s děti s úctou a respektem (stačí jen chvíli poslouchat náhodného rodiče, jak mluví se svým dítětem třeba na hřišti. Mluvili byste takhle se svým kamarádem nebo partnerem? Jak by reagoval?) NV ukazuje, jak porozumět svému dítěti, proč dělá to, co dělá, proč reaguje zrovna takhle.. Jak komunikovat tak, abychom se domluvili. Nastavuje pravidla férové a otevřené komunikace, kde není prostor pro manipulaci, vyhrožování, nucení, křik, výhrůžky nebo moralizování. Prostě se domluvíte jako dva lidé, kteří se mají rádi a chtějí se domluvit. A pomáhá rodičům nastavit hranice, které budou fungovat. Bez frází typu "to se musí, to se nesmí, to se nedělá". Většina rodičů, kteří partnerský přístup ke svým dětem zkusila, se shoduje na tom, že mají se svými dětmi mnohem lepší a hezčí vztahy, nemusí tolik tlačit na pilu a vynucovat si poslušnost, protože děti spolupracují ochotně a samy. Ne vždy, protože nic není dokonalé, ale obecně ano. A to je i moje zkušenost.

Teď jak je to s tou křesťanskou výchovou. Tady je definice výrazně složitější, protože co křesťan, to představa o křesťanské výchově. Pro jednoho je to doslovné uplatňování biblických principů včetně fyzických trestů (v knize Přísloví je napsáno Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. Přísloví 13,24). Pro jiného jsou fyzické tresty zcela nepřijatelné. Něco jako "křesťanská výchova" neexistuje, každý rodič vychovává tak, jak umí. Přesto ale určité základní rysy lze z Bible vyčíst. A můžeme se od Boha učit, jak své děti vychovávat, protože je náš Nebeský Otec a s výchovou dětí má mnoho, mnoho zkušeností :) O to se snažím i já a právě to jsem si vzala jako základ i pro své další úvahy.

Jak už jsem zmiňovala, já sama mám s Nevýchovou už poměrně dlouhou zkušenost, funguje nám a vyhovuje nám. Nejvíc asi proto, že jedním z hlavních principů je "řekni, co potřebuješ, zeptej se druhého, co potřebuje on, a společně najděte řešení, které bude vyhovovat oběma". Když tohle uplatňujete v komunikaci (s kýmkoli), těžko to může nefungovat :) Určitě na tohle téma napíšu někdy trochu víc.

Mám v okolí poměrně dost dalších rodin, kde to s NV více nebo méně úspěšně zkoušejí. Někteří jsou nadšení a na NV nedají dopustit, jiní to až tak růžově nevidí. Přímo v našem sboru vím o několika rodinách, které principy NV ve výchově uplatňují a vyhovuje jim to. Někteří "zasloužilí" rodiče na to koukají trochu (nebo více) kriticky. Myslím, že mají dojem, že jsme ve výchově málo důrazní, nedáváme dětem dodatečně pevné hranice a bez fyzických nebo jiných trestů budou děti nevychované a neposlušné. Potíž je, že se to nedá ověřit. Nikdy nevíte, jaké by to které dítě bylo, kdybyste ho vychovávali jinak. Má-li někdo dítě mírné a poddajné, téměř ho vychovávat nemusí. A někdo jiný má doma tvrdohlavce a i když má za sebou desítky, stovky hodin řešení různých věcí, navenek to může vypadat, že to dítě roste jak dříví v lese. Až budou naše děti dospělé, teprve poznáme, jestli naše výchova byla dobrá nebo ne. Jestli z nich vyrostli moudří a zodpovědní dospělí nebo sebestřední, vzpurní sobci. Ve třech nebo šesti letech je ale příliš brzy cokoli posuzovat.

Nevýchova se s křesťanskou výchovou v mnohém setkává

Hlavním styčným bodem, který vnímám, je důraz na vzájemnou úctu, lásku a respekt. Mnozí (nejen) křesťanští rodiče vychovávají děti tak, aby projevovaly úctu a respekt, ale sami se k nim tak nechovají. Bůh nás ale vychovává s láskou i s respektem. Vždy nám nechává prostor pro naše názory, naše chyby.. a konečně, je to naše zodpovědnost, jak se svým životem naložíme. On jasně sděluje, jaká jsou pravidla hry, a co se může stát, když se rozhodneme je nedodržovat. Ale nikdy nás nenutí, neřve na nás, neuráží, nekritizuje, nesešle na nás za trest blesk a kroupy a v Bibli je jasně napsáno, že ani ty nemoci nejsou nutně za trest. Chceme-li se od Boha učit být láskyplnými rodiči, NV může hodně pomoci vidět dítě jako člověka, který si zasluhuje stejnou lásku, úctu a respekt, jako kdokoli jiný. Nabízí způsob komunikace, která nebude dítě dráždit ke vzdoru, ale vytvoří příležitost domluvit se tak, aby to vyhovovalo všem a všichni byli spokojení. Bůh nad námi nestojí jako dráb ani jako přísný moralista, který odpírá svoji lásku, když nebudeme hodní a poslušní. NV nabízí cestu, jak se stát rodičem, který miluje a respektuje podobně, jako Bůh miluje a respektuje nás.

Dalším styčným bodem jsou jasně vymezené hranice. Chceme-li se v rodičovství učit od Boha, je nám jasné, že hranice a pravidla jsou nutná a dobrá věc. Jde jen o to, jak je nastavit a jak to podat. Tady, připouštím, dělá církev Bohu často velmi medvědí službu. Bůh nám zas až tak moc pravidel nedává a i ta, která dává, nejsou železná pravidla. Spíš doporučení, směrovky, ukazatele na cestě k plnému životu. Bůh vždycky hledí na srdce a na naše vnitřní úmysly. Je mu celkem jedno, jestli dodržujeme pravidla nebo ne, záleží mu na vnitřním nastavení člověka. Můžete totiž dodržet literu zákona a duchem být úplně jinde. Můžete strávit život ve stylu "aby se vlk nažral a koza zůstala celá". A není to Bůh, je to církevní morálka a nejrůznější lidské příkazy a zákazy, které se za desítky nebo možná i stovky let vytvořily, co k tomuhle způsobu života mnohé vede. Právě ten důraz na vnější chování místo na vlastní svědomí, které v některých církvích je, vnímám jako problém. Ale zpět k výchově. Bůh jasně nastavuje pravidla a zároveň říká, že to není jen tak, aby řeč nestála. Jsou tu proto, aby nás chránila, aby pomáhala k plnějšímu a šťastnějšímu životu. A chce po nás, abychom mu v tom důvěřovali. Můžeme si dělat, co chceme. Ale musíme počítat s tím, že náš život se nemusí ubírat dobrým směrem, můžeme si ho zkomplikovat. Hřích ubližuje nám, lidem kolem, i Bohu samotnému. Trápí se, když vidí, že si ničíme život. Tak jako se rodič trápí, když si ničí život jeho dítě. A v konečném důsledku nás hřích odděluje od Něj. My se můžeme od Boha učit, jak nastavovat hranice svým dětem. Jasně, konkrétně, s vysvětlením, proč tu věc nemůžeme dovolit. Pro děti je mnohem lépe přijatelné, když jim řekneme "promiň, tohle ti nemůžu dovolit, mám o tebe příliš velký strach", než když jim řekneme "slez okamžitě dolů!" "A proč?" "Protože jsem to řekla!"). Hranice sdělovaná laskavě, ale pevně, hranice jasně vysvětlená a bez okecávání a pseudoargumentů typu "to se nesmí", "to se tak dělá" nebo "protože proto", je pro dítě přijatelná. Nebude mít potřebu neustále ji testovat a pokoušet, když bude jasně vědět, proč to po něm chcete. Tady se můžeme učit od Boha a NV dost pomáhá.

A poslední velká a důležitá oblast, kde se Nevýchova dobře potkává s tím, jak můžeme vychovávat své děti podle Božího příkladu, je oblast hodnocení dětí. Nevýchova zásadně nehodnotí, nechválí a netrestá. Jak je to myšleno? Princip je "popiš chování, nehodnoť dítě". Vůbec nepracuje s pojmy jako hodné, zlobivé nebo třeba sobecké dítě. Zve rodiče k tomu, aby poskytovali dítěti zpětnou vazbu, pozitivní i negativní, ale aby se oprostili od nálepkování jako "šikulka", "hodná holka" nebo "zlobivý kluk". Nálepky totiž fungují jako sebenaplňující proroctví. "Zlobivý kluk" nebude mít potřebu spolupracovat, když ho stejně vnímají jako zlobivého. A "hodná holka" naopak bude mít potřebu poslouchat, i když vůbec nechce a všechno se v ní příčí, protože je přece "hodná holka". Neustálé chválení vede dítě k závislosti na pochvalách. Trestání zas dráždí ke vzdoru. Ani jedno ale nedává zpětnou vazbu, co bylo dobře, co bylo špatně a jak by to příště mělo být líp. Posuzování a hodnocení dítěte nesmírně ovlivňuje jeho sebepřijetí a sebehodnocení. Většina z nás to zná dobře sama na sobě. I v dospělosti bojujeme s nálepkami "tlustá", "nezodpovědná", "nepraktická", "neschopná"...

Bůh nenávidí hřích, ale miluje hříšníka. Vždycky bude jasně říkat "tohle, co děláš, je blbě", ale nikdy neřekne "jdi pryč, nechci tě, nemám tě rád, jsi hrozný". Je to právě naopak. Bůh jasně řekne "miluju tě a jsem tu pro tebe. Ale prosím tě, změň tuhle věc, to je fakt průšvih". Jasně odděluje člověka a chování. To se od něj můžeme učit ve výchově našich dětí a NV v tom může hodně pomoci.

Určitě bude styčných bodů více, ale tyhle tři mi připadaly jako nejpodstatnější. Máme se od Boha ve svém rodičovství hodně co učit a minimálně v těchhle zmíněných oblastech v tom může Nevýchova dobře posloužit.

Kde se Nevýchova s křesťanskou výchovou rozchází?

Narazila jsem jen na jednu oblast, ale přijde mi velmi zásadní. Nevím, jestli je to přímo v "DNA" Nevýchovy, nebo je to jen vnímání některých poradkyň, ale vnímám z NV velký důraz na důvěru v to, že dítě je ze své podstaty dobré, čisté, vědoucí. Samo nejlíp ví, co potřebuje, v čem je mu nejlíp, co je pro něj nejlepší. A rodič je tu od toho, aby mu to pomohl najít a zejména aby mu moc nepřekážel. Bible ale učí, že jsme z podstaty hříšní a naše přirozené sklony nás vedou k sobectví, lenosti...Sami ani kolikrát nevíme, co nám prospívá a co potřebujeme. Nebo víme, ale nechce se nám to dělat. Já vnímám úlohu křesťanského rodiče v tom, aby vedl dítě svým příkladem, v lásce a úctě mu nastavoval hranice nejen podle toho, co sám považuje za moudré a správné, ale zejména podle Božích řádů. Dítě to samo od sebe neví. Nemůže to vědět. Víra je ze slyšení (viz list Římanům 10,17) a dítě potřebuje slyšet, co je moudré a dobré v Božích očích. A potřebuje vidět rodiče, který se podle toho chová.

Myslím, že nechávat na dítěti, aby se samo rozhodovalo, co je pro něj nejlepší, znamená učit ho, že jediné relevantní kritérium pro život je jeho vlastní dobrý pocit. Jeho zájmy, jeho pocity ze sebe, jeho aktuální prožívání dané věci. Potíž je, že pocity jsou vrtkavé a založit na nich život není úplně sázka na jistotu. Pocity nás často klamou, mnohdy vedou k jednání ze strachu nebo sobectví.

V Nevýchově můžete narazit na to, že děti přichází na svět úplné a dokonalé a zodpovědné samy za sebe. Někdy mám pocit, že to je trochu alibismus, aby se ti rodiče, kteří to tvrdí, mohli vyhnout nepříjemným věcem. Ono není fajn nutit dítě cvičit nepříjemná a bolestivá cvičení. Je mnohem příjemnější říci si, že to dítě nejspíš samo nejlíp ví, že to cvičení pro něj není dobré, jinak by tak neplakalo (prosím, to je jen příklad). Dost možná je to ale upřímné přesvědčení mnoha lidí. Učení o dokonalé neposkvrněné duši je v současném "ezo" světě dost rozšířené.

A druhá oblast se týká poslušnosti. V NV na pojem "poslušnost" v zásadě nenarazíte. A když, tak v negativním vyznění. Jejím cílem není vychovat poslušné děti. Nebo pokorné. Nebo tiché. Jde jí o děti silné, sebevědomé. Nic proti tomu. Ale Bible nás učí, že blahoslavení tiší a pokorného srdce. Křesťanský rodič nepochybně má své děti vést k poslušnosti, tichosti a pokoře. Bůh po nás chce, abychom občas poslechli, i když tomu úplně nerozumíme. Protože Ho známe a důvěřujeme Mu, že to, co po nás žádá, je opravdu dobré. A jsem přesvědčená, že stejně můžeme a máme vystupovat i jako rodiče vůči svým dětem. Tady tedy křesťan v NV úplně radu nenajde. Co s tím? Osobně si myslím, že poslušnost, tichost a pokora se nedá naučit a už vůbec ne vynutit. Ta se odkouká. Takže chcete-li vychovat poslušné, tiché a pokorné děti, buďte sami takoví. Učte je svým příkladem, co to znamená spolknout poslední slovo, odpustit si "já jsem ti to říkala" nebo "no konečně". Omlouvejte se nejen dospělým, ale i dětem. Mlčte a poslouchejte a zkuste si pro jednou nechat radu pro sebe. Zkuste místo nadávání u televize politikům žehnat. Když po dětech něco chcete, vždycky jim to vysvětlete. Aby rozuměli vašim požadavkům a mohli vám věřit, že po nich nechcete hovadiny. Pak si budete moci čas od času dovolit chtít po nich, aby poslechli bez dalších diskusí. A oni poslechnou, protože vám budou důvěřovat, že k tomu máte dobrý důvod. A připomeňte mi, když to nedělám :)

Co závěrem?

Já osobně mám Nevýchovu opravdu hodně ráda. Neberu ji ale nekriticky a v zásadě je mi celkem jedno, jestli s tím, jak řeším různé situace, budou nevýchovné poradkyně souhlasit nebo ne. Naučila jsem se v životě fungovat podle principu "všechno zkoumejte, dobrého se držte" a tak si vybírám to, co mi dává smysl, zapadá to a funguje. A to, co mi nějak neladí, to jednoduše vynechávám a nijak se tím netrápím. Ve výchově se řídím tím, že mi byla dána za děti zodpovědnost. Bůh mi je svěřil do péče, abych se o ně starala, dala jim veškerou svoji lásku, ale také moudré vedení.

Osobně jsem přesvědčená, že Nevýchova je skvělý nástroj, výborný sluha, ale zlý pán. Jako všechno. Může vám pomoci výrazně zklidnit vaše domácí prostředí, najít způsob, jak se s dětmi (a nejen s nimi) konečně domluvit, jak zásadně omezit hádky a spory. Může vám pomoci naučit děti, aby své konflikty vyřešily bez bitek a ječení, bez žalování a ničení věcí. Může vám pomoci poprvé v životě nastavit hranice manipulativním příbuzným a vypořádat se s některými zraněními z dětství. Třeba odhalíte příčinu, proč vás některé věci, které vaše děti dělají, tak strašně moc vytáčí. Je ale třeba zkoumat a dobrého se držet. Stále ji poměřovat s tím, Jakým otcem je nám Bůh sám. Jak s námi jedná, jak nás přijímá, jak nás učí... Je třeba se modlit a hledat. V diskusích s rodiči často můžete narazit na dotazy, jestli to nebo ono je dost "nevýchovné" (ve smyslu, jestli je to v souladu s principy NV). Tak na to upřímně kašlu :) Zajímá mě jediné, jestli to, co dělám, je v souladu s tím, jakou matkou mě Bůh chce mít. Daří se to...no, jak kdy. Někdy líp, jindy hůř. Ale snažím se :)

Úplně na závěr mě napadá, že možná jedním z důvodů, proč mají mnozí křesťané s výchovou potíž, je ten, že je pro ně obtížné vnímat Boha jako Otce. Složitý vztah s vlastním otcem nebo různé církevní nánosy nám často komplikují vztah s Nebeským Otcem. Jak se pak od něj učit ve svém vlastním rodičovství? Pokud je to i váš případ, určitě to nenechte jen tak vyšumět a zkuste na to téma něco dobrého počíst. Za sebe můžu doporučit třeba knížku Bůh otec od Dava Pattyho (třeba TADY) nebo klasika Boží otcovské srdce od Floyda McClunga (TADY).

Máte s Nevýchovou zkušenosti? Jak se vám pozdává? Těším se na vaše komentáře :)