Včera byl hodně zvláštní den. Na jednu stranu úplně stejný, jako každý jiný. Prala jsme prádlo, četla si se Synkem, blbla s Maluškem, vařila oběd, jela pro Mrňavku do školky... A přitom jsem měla divný pocit v žaludku, v hlavě podivné prázdno. Směsice smutku, vzteku, zloby, naštvanosti, odporu, pohrdání, zoufalství...
V posledních letech, asi jak stárnu (a moudřím, nebo si to aspoň namlouvám), ke mně hodně mluví životy různých lidí z minulosti. Příklady osobní statečnosti, moudrosti, morální síly a integrity, síla víry... Včera jsem myslela na paní Horákovou. Četla jsem si její dopisy na rozloučnou (třeba
TADY u Syroovky, ale i jinde). Bolestně mě zasahuje ta zvůle, proti které není žádné obrany. A ta obrovská vnitřní síla a svoboda, kterou si člověk může zachovat, když je jeho život ukotvený v pevných hodnotách. Z dopisů Milady Horákové na mě dýchá tolik síly, jistoty, víry, tak pevná důvěra v Boží dobrotu navzdory tomu, co se jí dělo. Jistota, že v tom všem není sama. Odvaha a naděje v dobré věci příští,kterou může mít snad jen někdo, kdo v dobré věci příští po smrti pevně věří. Možná naivní, možná slepá nebo zbytečná, jak s oblibou říkají různí odpůrci křesťanství, se kterými se tu a tam setkávám.
 |
| zdroj: www.irozhlas.cz - pomník Milady Horákové v místech mezi budovami senátu a poslanecké sněmovny |