Jak a kdy vybrat kmenovou školu a jak jsme našli my tu naši?

V posledních týdnech se to na sítích hemží dotazy na téma hledání kmenové školy. Aby ne, začíná být nejvyšší čas :-)  A protože se mě na to ptá čím dál víc lidí, rozhodla jsem se všechny své dosavadní zkušenosti sepsat. Uvidíte, zda vám budou užitečné. A pokud už sami v DV jste, podělte se v komentářích o své zkušenosti s výběrem vaší kmenové školy.

Když se rozhodnete začít s domácím vzděláváním (a tím nemám na mysli covidové distanční vzdělávání, ale skutečné domškoláctví), je jednou z prvních technikálií právě výběr kmenové školy, kam bude vaše dítě zapsané. Pokud s DV nemáte žádnou předchozí zkušenost, snadno vás zachvátí panika, protože vůbec netušíte, jak takovou školu hledat, co by měla splňovat ani jestli vaše dítě vůbec přijme. Jak tedy postupovat? A proč na výběru školy tak moc záleží?

zdroj: www.matthewdavies.com

Na prvním místě je třeba promyslet si, co vlastně od své domácí školy očekáváte. Proč jste se pro DV rozhodli? Jaké jsou vaše priority? Jaké jsou vaše největší obavy? Jaké je vaše dítě? Co potřebuje, jaká je jeho osobnost...? Školy jsou totiž velmi různé co do přístupu, podpory, pojetí přezkoušení... Zapsat na DV vás může kterákoli škola v ČR včetně vaší spádové (nebo školy, do které vaše dítě v  tuto chvíli chodí), můžete ale hledat i školy, které s DV mají letité zkušenosti. Ale i ty se mezi sebou liší a každá bude vyhovovat někomu jinému. Klíčové pro úspěch domácího vzdělávání a spokojenost vaši i dětí je, aby se vaše představy a priority setkaly s přístupem vaší kmenové školy. Když se to sejde, je to super, když ne, může to být velký průšvih, starosti, trápení nebo i strach...

Jak najít kmenovou školu?

Pokud máte jasno v tom, jak si své domácí vzdělávání představujete a co přesně od školy očekáváte, potřebujete už jen najít tu vhodnou školu. Pokud nemáte mezi přáteli nějaké domškoláky, kteří by vám poradili, nejjednodušší cesta je Facebook. Dobře si pro sebe zformulujte své představy a dejte dotaz do některé domškolácké skupiny. Na konkrétně položený dotaz (např. "škola v Pardubickém kraji, která mi umožní účast na akcích, forma přezkoušení mi je jedno", nebo třeba  "škola s portfoliovým přezkoušením a umožňující co největší svobodu, lokalita libovolná") dostanete během pár dní několik konkrétních tipů na školy, se kterými mají lidé dobré zkušenosti. Jestli v žádné takové skupině nejste, snadno ji najdete ve vyhledávání :-)

Dostanete různé kontakty a bude vás čekat telefonický maraton - obvolat ředitele jednotlivých škol, zjistit, zda mají na příští rok místo, jaké jsou jejich představy od DV a zda se slučují s těmi vašimi, všechno si to mezi sebou porovnat, pro jednu se rozhodnout a domluvit případě další postup. 

Pokud byste chtěli jít cestou spolupráce s metodičkou jako my (víc o tom píšu dál), pak máte teď v covidové době ztíženou situaci, nemůžete si metodičku "omrknout" na domškolácké konferenci a seznámit se s ní, domluvit se přímo na místě. Můžete ale požádat v některé FB skupině, kde už jsou jen domškoláci a žádná "veřejnost", zda by byl někdo ochotný pobavit se s vámi přes soukromé zprávy o jejich metodičce a případně vám dát kontakt. A pak se domluvit přímo. Jména a kontakty na metodičky nikde nevisí, nejsou to veřejné osoby. Ale většině z nich nevadí, pokud "jejich" rodiče předají kontakt někomu známému. 

Je to dle mého snazší cesta. Metodička vás propojí se školou, zařídí velkou část věcí za vás a bude vás přesně instruovat, co vyplnit, kam to poslat atd. Dál už budete v kontaktu jen s ní a provede vás celým domácím vzděláváním. Ale vyžaduje to aktivitu na začátku a trochu štěstí.

Kdy školu vybírat? 

Nemá moc smysl vybírat školu dlouho dopředu. Školy si rezervují místa pro sourozence svých žáků, ale delší seznamy budoucích uchazečů si obvykle nevedou. Některé hodně "profláklé" ano, většina ne. Většinou nemají dlouho dopředu jasno v tom, kolik dětí budou přijímat na denní docházku a kolik mohou přijmout domškoláků. Ideální čas, kdy začít řešit kmenovou školu, je zima v předškolním roce dítěte, aby bylo na všechno dost času. Není to ale nezbytné. Když to prošvihnete, nic strašného se nestane. Můžete klidně dítě na jaře zapsat do spádové školy a kmenovou školu pro DV řešit až pak. Ředitel nové školy vyřídí přestup dítěte ze spádové do své a je hotovo.

Na DV může dítě přejít kdykoli, i během školního roku. Stejně tak ho může kdykoli ukončit. Není žádný dead line, který potřebujete stihnout. Každoročně se stává, že děti přecházejí do DV během září nebo října, když tvrdě narazí v denní docházce a nemají ve svém okolí žádnou alternativu, kam přestoupit. Všechno jde zařídit. Ale samozřejmě je všechno mnohem víc v pohodě, když zapisujete dítě rovnou do kmenové školy a máte klid. A ředitelé jsou rádi, když v srpnu znají počty svých budoucích žáků (mimo jiné z počtů žáků na začátku školního roku vyplývají částky, které dostanou jako příspěvek od státu). Takže pokud ještě svoji kmenovou školu nemáte vybranou, teď je ideální čas. 

A co když jasno ohledně své domácí školy nemáte a nevíte přesně, co očekáváte od kmenové školy? Třeba vám pomůže náš příběh.

Když jsem si ujasňovala, jak si představuju naše DV a jak si představuju spolupráci s kmenovou školou, byly pro mě klíčové následující věci:

1) Portfoliové přezkoušení

Pro mě top priorita. Portfoliové přezkoušení znamená, že učitelka vede s dítětem rozhovor nad materiály, které si dítě přineslo na přezkoušení (obrázky, výrobky, pracovní sešity, projekty, plakáty, fotky, videa, kronika z výletů, ale i hra na  hudební nástroj nebo třeba sportovní ukázka). Rozhovor trvá hodinu i déle, dítě vypráví o tom, co všechno zažilo, co se naučilo, v čem se zlepšilo, co ho bavilo a co ne, na čem chce zapracovat, jaké si dává výzvy na další půlrok.. Učitelka se ptá a dělá si obrázek. Hodnocení navrhuji já jako vzdělavatel dítěte, učitelka zhodnotí, zda navržené hodnocení odpovídá.

V ČR nemáme povinné výstupy (co přesně musí dítě umět na jakou známku) v jednotlivých ročnících, máme pouze povinné učivo. Žádný zákon neupravuje, jak má přezkoušení probíhat. Může to být velmi různé, je to plně v kompetenci ředitele školy. Setkáte se s tím, že škola žáka komisionálně přezkušuje několik dní ze všech předmětů včetně tělesné nebo výtvarné výchovy, ale to je spíš okrajové. Nejčastější je portfoliové přezkoušení a přezkoušení formou testů nebo ústních zkoušek z klíčových předmětů (český jazyk, cizí jazyk, matematika, prvouka, později přírodověda, vlastivěda atd.). Test nebo zkoušení může být povšechné, ale i velmi detailní. Učitel, který má v vámi zvolené škole DV na starosti, by vám měl na tohle umět předem odpovědět. Záleží pak na vás rodičích, čemu dáte přednost. Pro mě to bylo jednoznačné - pokud zákon zkoušení znalostí nevyžaduje, nevidím žádný důvod, proč by jím měly děti procházet. Vím velice dobře, co děti umí a co ne, nepotřebuji, aby je někdo přezkušoval z jejich znalostí. A co víc, děti to ví samy také velmi dobře. Dokážou samy zhodnotit, co jim jde a co ne, kde mají slabiny a v čem jsou silné. Nevidím důvod, proč sebe a děti vystavovat čemukoli, co není povinné a nepotřebujeme to. 
Tím vypadly z hledáčku nejen některé profláklé domškolácké školy, ale i naprostá většina běžných základek, kde zkušenosti s DV nemají.

2) Maximální volnost a svoboda ze strany školy. 

Nechtěla jsem žádné průběžné zkoušení během roku nad rámec povinného přezkoušení v pololetí a na konci roku. Od školy očekávám důvěru a prostor. 

3) Škola má zkušenosti s domácím vzděláváním nebo spolupracuje s někým, kdo je má.

Tohle pro mě bylo naopak velmi důležité. Sama jsem vlastní zkušenosti neměla a nemám ráda konfrontace. Chtěla jsme minimalizovat riziko, že přezkoušení bude probíhat úplně jinak, než jsme předpokládali, že se věci budou měnit za pochodu a bude třeba věci ladit a vykomunikovávat. Dnes už bych si na to troufla, ale v začátcích ne. Není snadné být v pozici rodiče, který má nějakou představu, proti škole, která dělá věci tak, jak "se dělají". Zkušenosti desítek rodičů každý rok ukazují, že zvolit si školu, která nemá žádné zkušenosti s DV, pokud jste zároveň rodič, který nemá úplně konkrétní představu a zároveň není silná osobnost, často dopadá obřím stresem pro všechny. Rodiče kolikrát ještě začátkem ledna netuší, jak bude probíhat přezkoušení, a koncem ledna píšu zoufalé dotazy, jestli to, co zažili, je normální. Ať už jde o hodinové přezkušování z detailních znalostí a hledání chyb, nebo třeba nátlak stylem "ty jsi taková šikovná holčička, není to škoda, že nemůžeš chodit do školy jako ostatní děti a mít tu kamarády?". Nechci házet všechny školy do jednoho pytle, najdou se výjimky, kde učitelé DV fandí a všechno funguje hezky, ale je to bohužel spíš výjimka.

Obě naše kmenové školy spolupracují s učitelkou z Asociace domácího vzdělávání (často se používá pojem "metodička DV". Je to paní, která je profesí učitelka a sama své děti učila doma, má letité zkušenosti. (Věděli jste například, že v ČR je možné domácí vzdělávání už od roku 1998? První domškoláci mají dávno za sebou vysoké školy a mají už své děti...) To byla pro mě záruka, že domškola bude probíhat podle mých představ. Asociaci DV si ale nepředstavujte jako nějakou velkou organizaci. Je to dobrovolnický spolek rodičů a přátel DV.

4) Formulace Školního vzdělávacího programu

Ohlídala jsem si, aby v něm nebylo explicitně uvedené vázané písmo jako povinný výstup na konci 1. třídy nebo třeba němčina od 3. třídy jako povinný předmět. Protože jsme se z různých důvodů rozhodli pro Comenia script a německy mluvím opravdu mizerně :-)

Školní vzdělávací program je při výběru školy poměrně klíčový dokument. Každá škola v něm konkretizuje učivo v jednotlivých předmětech a ročnících, očekávané výstupy (co by dítě mělo umět - znalosti, dovednosti, postoje, různé "soft skills"...) a pro vás jako vzdělavatele je závazný. Záleží tedy dost na tom, co přesně v něm je, jak dopodrobna je napsaný. Co musí dítě umět v 1., 2. nebo třeba 5. třídě? Jaké předměty a v jakém rozsahu se vyučují? Už podle toho, jak je ŠVP napsaný, si můžete udělat určití obrázek o dané škole. ŠVP je ze zákona veřejný dokument. Obvykle bývá zveřejněný na webu školy (Má škola vůbec web? Jak na vás působí?), případně je k nahlédnutí v kanceláři školy. Teď v covidové době by vám ho měl ředitel poskytnout v elektronické podobě.

Vzhledem k tomu, že pro mě bylo absolutní podmínkou laťkou čistě portfoliové přezkoušení (a žádné zkoušení znalostí), neřešila jsem formu matematiky nebo psaní. Věděla jsem, že učitelka bude sledovat pokrok dítěte v matematice a zda umí psát a píše rádo a ne zda si správně umí udělat zápis slovní úlohy nebo jak píše psací F. Ale povinné němčině bychom se nevyhnuli.

5) Škola poskytuje DV zdarma

Vím, že některé soukromé školy berou domškoláky a chtějí po nich školné. Je na každém z rodičů, aby si zvážil, zda za své peníze dostává odpovídající službu. Státních škol, které by mi uměly nabídnout vše, co jsem očekávala, a zcela zdarma (dostávají příspěvek od státu i na domškoláky), bylo a je k dispozici dost a i mnohé soukromé a církevní školy přijímají domškoláky zdarma. Proč tedy platit...

A pak tu byly věci, které pro mě naopak hrály malou roli nebo neměly význam vůbec.

1) Účast na akcích školy

Nepotřebovala jsem, aby škola umožnila dětem účast na akcích, výletech, plavání atd. Mé děti by stejně s bandou cizích dětí nikam jít nechtěly. Ne každý si užívá být někde se skupinou lidí, které nezná, zatímco oni se mezi sebou znají všichni. Mnohem raději vyrazíme na domškolácké akce, kde budeme mít příležitost vytvořit si okruh známých a časem snad i kamarádů. A uděláme všechno pro to, aby měly děti kamarády z kroužků  oddílů v místě bydliště. Do bazénu si raději zajdeme sami.

2) Genetická metoda čtení, Hejného matematika, nevázané písmo, cizí jazyky...

Tohle všechno mi bylo po pravdě do velké míry jedno. Od školy jsem očekávala svobodu a důvěru, což se týká i vzdělávacích materiálů a metod, které budou dětem vyhovovat. Může mi být jedno, jakou metodou se učí děti číst a počítat ve škole a jim by mělo být jedno, jak se to učí mé děti. Vzdělávání je má zodpovědnost. Klíčové ale bylo, aby nebylo ve Školním vzdělávací programu (ŠVP) školy uvedené něco, co by bylo vyloženě proti mému přesvědčení nebo proti potřebám mých dětí. Takže mi bylo jedno, zda je škola církevní nebo ne (o víře mluvím s dětmi bez ohledu na ŠVP), ale 

3) Forma hodnocení na vysvědčení (slovní nebo známky)

Vzhledem k tomu, jakou váhu tomuto přikládám (v podstatě žádnou), bylo mi celkem jedno, co na vysvědčení bude napsané. Vysvědčení je pro mě tiskopis, který je nutný při komunikaci se státní správou a vzdělávacími institucemi, nic víc. Věděla jsem, že pokud si budou děti přár slovní hodnocení, budu jim ho umět napsat sama, i kdyby na vysvědčení byly známky. A pokud má škola slovní hodnocení, budu ho stejně psát já. Čili žádný problém. V reálu děti někdy známky na vysvědčení moc nezajímaly a slovní hodnocení nechtěly.

Na konci pololetí si společně procházíme jednotlivé oblasti učiva podle ŠVP kmenových škol a děti si zhodnocují, jak n atom jsou. Co zvládly, co ne, co by chtěly zlepšit... A známku si navrhují samy. Zajímavé je, že jejich navržená známka je vždycky horší než ta, kterou bych jim navrhla já. Vidí dobře rezervy, které mají, cíle, které jsou před nimi.

4) Vzdálenost školy od našeho bydliště

Od začátku jsme věděla, že nepotřebuju být se školou v častějším kontaktu než 2x ročně na přezkoušení. A to se dá dojet prakticky kamkoli. Máme auto, řídit umím, takže by klidně mohla být škola na opačném konci republiky. Udělat si občas road trip není na škodu :-) Přezkoušení je pro nás vždycky celodenní záležitost. Je o víkendu, aby se mohli zúčastnit i sourozenci, tatínkové, babičky, tetičky a kdokoli, koho si dítě pozve. My jezdíme v počtu 5, prarodiče a tetičky děti nevyžadují :-) Pojímáme to ve velkém stylu, děti několik dní ladí outfity, cestou domů si zajdeme na oběd nebo do cukrárny, stavíme se někde na výletě... Je to vždycky moc hezký slavnostní den.

5) Náročnost školy

Rodiče často řeší, zda škola (myslím teď klasickou školu na denní docházce) dobře připraví jejich děti na víceletá gymnázia. Moje zkušenost z okolí je, že je nepřipraví. Není to jejím cílem. Pokud chtějí děti úspěšně zvládnout standardizované přijímací testy, v podstatě není jiná šance, než chodit na přípravné kurzy. Záleží samozřejmě na počtu uchazečů, ale v Praze a okolí bývá poptávka i více než 10x vyšší než počet volných míst. Děti, které se systematicky nepřipravují, jsou v podstatě bez šance. Je to jako jít bez přípravy na test FCE z angličtiny. Někdo to zvládne, naprostá většina ne.

Jak by v tom mohla dítěti pomoci kmenová škola? Dle mého názoru nijak. Vzdělávání je má odpovědnost a pokud bude dítě chtít jít na víceleté gymnázium, nevyhne s pečlivé a dlouhodobé přípravě nad rámec běžného učiva bz ohledu na to, do které školy chodí nebo ve které škole je zapsané na DV. Tedy, pokud by dítě nebylo samo motivované zvládat školní učivo a já jako rodič bych spoléhala na to, že vidina přísného přezkoušení ho "donutí", pak by to asi pomoci mohlo. Bez základů z běžného učiva není možné učit se nadstavbu k testu. Otázka je, za jakou cenu. A zda to zapadá do toho, jak kdo přistupuje ke svým dětem. Pro mě vzdělávání není otázkou donucování a své děti nestraším čerty ani přezkoušením. Pokud se budou chtít hlásit na víceleté gymnázium, proberu s nimi s předstihem, co to obnáší a pomůžu jim to zvládnout. Ale nebudu je nutit. Můžou totiž dál pokračovat na DV nebo přejít na denní docházku na libovolné škole v okolí, která je přijme. Na konci 5. třídy obvykle nějaké to dítě odejde, takže nemám strach, že by nebylo kam se vrtnout. Každopádně neočekávám, že škola bude dělat jakoukoli práci za mě. 

6) Online výuka

Některé školy ji domškolákům nabízejí už léta, v posledním roce jich v souvislosti s covidem hodně přibylo. Pro mě neměla online hodiny pro děti na 1. stupni vůbec žádný přínos, spíš naopak. Nechtěla jsem, aby se děti učily u počítače a abychom byli limitovaní rozvrhem hodin. Naši domškolu jsme si nepředstavovala jako školu doma - předměty, rozvrh a pevný řád, ale spíš jako dynamický život, kde budeme mít svobodu rozvíjet to, co děti zrovna zaujme, budeme výletovat podle počasí a nálady a jediným limitem bude, jestli nám to dává smysl. Pokud by nějakou online výuku škola nabízela, bylo by pro mě podstatné, že je zcela dobrovolná a dítě nebude nijak znevýhodněné, pokud se jí nezúčastňuje. Nechtěla jsem žádné online testy, písemné práce nebo povinné úkoly, které musí děti odevzdávat.

A jak jsem nakonec naše kmenové školy našla?

V době, kdy jsem začala DV poprvé řešit, bylo domškoláctví vnímané jako polotajná šedá zóna. Naprosto jsem netušila, kterou školu zvolit, moc informací jsme neměla a nikdo nebyl moc sdílný. Syn byl předškolák v roce, kdy se zaváděl povinný předškolní rok a atmosféra ve společnosti byla napjatá, ve školství to vypadalo spíš na utahování šroubů než na respekt k alternativám. Ministerstvo zamítalo jednu žádost o zřízení soukromé nebo církevní školy za druhou, aniž by se obtěžovalo mít pro to relevantní důvody. Takže i lidé na sociálních sítích byli hodně zdrženliví a dopátrat se bližších informací nebylo úplně snadné. Školy raději moc nezveřejňovaly, že nějaké domškoláky mají (inspekce byly hloubkové a nepříjemné). Soukromých škol, které by braly domškoláky, bylo pomálu. Svobodnější demokratické školy teprve začínaly, lesní nebo komunitní škola byl docela nový pojem. 

Přátelé a známí domškoláci měli děti většinou umístěné ve školách, které se mi moc nepozdávaly. Měla jsem ve svém okolí domškoláků hodně, tou dobou už jsem znala víc než desítku domškoláckých rodin osobně, věděla jsem, do čeho jdu, ale také jsem viděla, že některými věcmi, kterými někteří z nich prochází, já procházet nechci. Třeba zkoušení z jednotlivých předmětů a hloubkové testování znalostí. Chtěla jsem svobodu a možnost dělat si to po svém, když to naše zákony umožňují.

Na domškolácké konferenci (mimo covid probíhají vždycky na podzim v Praze a na jaře v Brně) jsem se dozvěděla o tom, jak fungují metodičky DV. Vyhlédla jsem si jednu, která mi byla sympatická, a domluvila se s ní, že bych se jí koncem zimy ozvala. Když jsem později telefonovala, neměla už pro ten rok kapacitu vzít si do péče další rodinu, ale dala mi kontakt na kolegyni, která místo měla. Znala jsem ji také od vidění z konference, takže to pro mě nebyl problém. Metodičky DV spolupracují s různými školami napříč republikou a zprostředkovávají kontakt mezi nimi a rodinami. My jsem tak dostali kontakt na školu v Orlických horách a všechno zařídili korespondenčně, V. ani nemusel osobně k zápisu (zákon to nevyžaduje). Když jsme o rok později potřebovali najít kmenovou školu pro T., tato škola další domškoláky nebrala, ale naše metodička nám našla místo v jiné škole v Ústí. A tak máme každé dítě jinde. Kde bude zapsaný E., to se uvidí za rok :-)

Teď je situace ohledně domácího vzdělávání (minimálně pokud jde o mediální dojem) výrazně přívětivější. V posledních letech došlo k některým změnám na ministerstvu a je cítit větší vůle hledat cesty odpovídající 21. století. Otevřelo se hodně nových alternativních škol, které předtím nemohly získat povolení. Domškoláctví už není ve společnosti tak okrajový pojem a rodiče domškoláci necítí tak silnou potřebu nebýt moc vidět. Takže je i daleko snazší získat informace a začít :-) Covid ukázal i zarytým odpůrcům, že vzdělávání mimo školu může fungovat. Mnoho rodičů poprvé zjistilo, do jaké školy vlastně jejich děti chodí a kdo je učí a najednou jsou naše postoje výrazně srozumitelnější. Děti dopoledne doma poprvé nikoho nepřekvapují :-)

Moc vám držím palce při hledání a domlouvání kmenové školy pro vaše děti. Myslím, že je to to nejdůležitější, co můžete v začátku pro budoucí úspěch a spokojenost udělat. Dobře fungující spolupráce se školou znamená úsporu velkého stresu a starostí. Podpora metodičky (pokud o ni stojíte) vám dá oporu a pocit jistoty v začátcích.

Budu moc ráda, když se podělíte v komentářích o své zkušenosti.