Neskákej mi do řeči

Nedávno jsem se setkala s myšlenkou, která mě na chvilku docela vykolejila. Byla docela prostá. Jedna maminka neustále bojovala s tím, že jí děti skáčou do řeči. A ona je musí pořád napomínat, že teď ne, teď si povídá s kamarádkou, něco dělá, něco někomu vysvětluje, zrovna telefonuje... Až ji napadlo, jestli to nebude třeba tím, že ona jim dělá to samé. Kde se měly naučit, jak do řeči neskákat, jak nepřerušovat? Byl to pro mě jeden z těch AHA momentů, kdy se vám najednou rozsvítí a do skládačky přibude další dílek.

zdroj: http://www.kakalik.cz/

V naší výchově - (ne) výchově jsme si s mužem kdysi dávno vytyčili základní cíl. Nebudeme našim dětem dělat to, co sami nemáme rádi. A ještě lépe, budeme se k nim chovat tak, jak bychom si sami přáli, aby se jednou chovali oni k nám. Zní to banálně, na první pohled jasné jak facka, ale platí to i v každodenním fungování?

Po pár letech života s naším nejstarším synkem (přesněji řečeno někdy kolem jeho dvou a půl nebo tří let, kdy vrcholilo období vzdoru a já přemýšlela, jestli dřív spáchám násilí na něm nebo na sobě, nebo to vezmu raději obojí naráz), jsem si koupila jednu chytrou knížku (a určitě o ní někdy napíšu, protože to byla tak zvaná "life changing" záležitost), a s hrůzou jsem zjistila, že kdyby se mnou mluvil někdo stylem, jak běžně mluvím já se synkem, poslala bych ho obratem do nejzazších míst. A možná bych ani nebyla úplně slušná. Protože to, jak mluvíme s dětmi, je někdy opravdu zlé. Řekli byste snad kamarádce "Zmiz mi z očí", "Jseš normální?" nebo "Nechápu, proč ti to musím pořád opakovat. Kdybych cvičil zebru, už touhle dobou uvidím výsledky...", "Mazej si umýt ty ruce!", "Co to zas děláš!" nebo třeba "Dej mi pokoj. Vidíš, že nemám čas". A další a další, stačí chvíli poslouchat na pískovišti. Nebo, pokud máte odvahu, sami sebe.

A tehdy začala nová etapa na naší společné cestě. Začala jsem cíleně s dětmi mluvit tak, jak bych chtěla, aby mluvili ostatní (a časem i moje děti) se mnou. Uvědomila jsem si, že nestačí mít lásku a respekt v srdci, je třeba podložit to i slovy. A věty, které jsme mnozí slýchali celé dětství, a které nám naskakují ve chvílích, kdy jsme unavení a jedeme na "autopilota", jsou plné kdečeho, ale respektu a lásky v nich moc není. A pak se divíme, když nám děti vrací stejnou kartou...

Už jsem měla pocit, že se nám ta komunikace celkem daří. tedy ne, že by se dařila vždycky a za všech okolností. Ale v zásadě se u nás doma umíme domlouvat, poměrně málo na sebe křičíme a dokážeme hledat řešení, která vyhovují všem. Ale to skákání do řeči, přerušování, rušení v soustředěné činnosti a neochota vydržet byť jen minutku... A pak přišel ten moment AHA a najednou bylo úplně jasno.

Jsem úplně bytostně přesvědčená, že děti se naučí drtivou většinu věcí o životě prostou nápodobou. Pokud toužíte, aby se vaše děti naučily prosit, děkovat, omluvit se nebo pozdravit, dělejte to. Proste je, děkujte jim, zdravte je a omlouvejte se jim. A nejen jim. I manželovi, manželce, rodičům, sousedům... Ale dětem především. Jestli chcete, aby se vaše děti uměly rozdělit o své věci, začněte u sebe a dělte se s nimi o ty své. Jinak se od vás nápodobou naučí jen "ne, to je moje, to ti nepůjčím" (schválně, jak reagujete, když si dítě půjčí váš mobil nebo diář?). A když to nejde, vysvětlete jim to a zkuste najít jiné řešení, které bude fajn pro oba.

Proč by tedy tenhle princip nemohlo fungovat i u toho přerušování a skákání do řeči? Začala jsem se na to víc soustředit. Uvědomila jsem si, že občas, když mi něco zaujatě vyprávějí, poslouchám jen na půl ucha a v hlavě řeším něco svého. Po nějaké době je přeruším s tím, k čemu jsem došla v myšlenkách někde mezi jejich dinosaurem a Růženkou a oni nechápou, jsou dotčení, možná i smutní. A já taky nechápu, protože přeci řeším důležité věci. Často vyprávějí obšírně a já jim do toho skáču. Jsem přesvědčená, že vím dřív než oni, co chtějí říct. Jindy vtrhnu do pokojíčku a bez varování se začnu na něco ptát, upozorňovat, kolik je hodin a co nás čeká dalšího. A nijak neřeším, co zrovna řešili, na co si hráli, o čem povídali. Občas se přistihnu, jak na synka mluvím, když kouká na film nebo hraje hru, a jsem rozladěná, že mě nevnímá.

Stačil týden pozorování a bylo mi úplně jasné, že stačí malinká změna a rozdíl bude veliký. Potřebuju se soustředit na to, co mi říkají. Chtít je vyslechnut a dát jim potřebný prostor a čas. Být myšlenkami u nich a ne u svých důležitých věcí. Ony jsou důležité, ale ty dětské jsou stejně podstatné a nepočkají. Když přijdu do pokojíčku, nejdřív chvilku čekám a pozoruju, co se děje. Pak se zeptám, jestli je můžu vyrušit. A až pak mluvím. Když se děti na něco soustředí a já je vyrušit opravdu potřebuju, stačí položit ruku na rameno, oslovit jménem a poprosit o pozornost. A když jdu telefonovat nebo dělat něco jiného, u čeho potřebuju mít chvíli klid, předem jim to řeknu a domluvíme se, co budou v tom čase dělat oni, jak dlouho to asi bude trvat. Vlastně stačí úplně malinko. Jen mít respekt k jejich světu a vnímat ho jak stejně důležitý jako ten svůj. Zbavit se představy, že já dospělá jsem víc než dítě, moje potřeby jsou důležitější a moje urgentní záležitosti jsou urgentnější než ty jeho. Pevně věřím, že nebude dlouho trvat a začnou mě napodobovat. Nemusela jsem nic od základu překopat. Stačilo jen uvědomit si, že se děti cítí úplně stejně jak já. A na základě toho jsem některé věci upravila, jinak formuluju.

A když děti přerušují mě, skáčou mi do řeči nebo různě vyrušují u práce, prostě jim říkám, že mi to teď není příjemné. Potřebovala bych mít klid, dodělat to. Bude to trvat asi do čtvrt (Synek už hodiny trochu zvládá, dcerka je ve fázi "dlouhá ručička na dvojce", která ovšem pro domlouvání úplně stačí). A pak se jim jdu zas věnovat. Někdy už sami říkají "já vím, teď chceš mít chvilku klid" a jdou si hrát. Pořád

Líbily se mi taky postřehy jiných rodičů, co funguje jim. Někde si třeba domluvili signál, když dítě potřebuje pozornost. Zatahá nebo chytí mamku za ruku. Maminka hned ví, že dítě něco potřebuje, a dítě ví, že nemusí křičet nebo všelijak dorážet a jinak upoutávat pozornost. Všichni jsou spokojení, funguje to.

Abych byla ale upřímná, musím říct, že vždycky a všude to nefunguje. Poklidné kafíčkování s kamarádkou a děti hrající si v klidu samy ve vedlejší místnosti, to je pro mě pořád utopie. Stejně jako pořád platí, že delší a hlubší rozhovory s mužem mým ze všech nejlepším vedeme, až když jsou děti v postýlkách. Jsou to děti. Dokážou chvíli vydržet, ale ta chvíle není dlouhá. Ale co, pořád říkám, že jsem si nepřála mít děti proto, abych pak od nich měla pokoj :)