Vysévám a pořád se učím

Konečně se rozběhlo plánování terénních úprav na našem pozemku a je jasné, že dřív než koncem června záhony nebudou. Rozhodla jsem se to ale nevzdat a uvidím, co zvládnu.

První výsevy do beden krásně rostou, sklízíme první ředkvičky a lupeny špenátu. Saláty by potřebovaly vyjednotit nebo rozsadit. Brambory, které jsem pokusně hodila na dno beden, už mají maličké natě. Nebyly ani předklíčené, dala jsem tam pár brambor ze sáčku z obchodu, které měly maličké klíčky. Nečekám žádnou velkou úrodu, prostě jsem to chtěla zkusit 🙂

Postupně jsem vysela druhou várku salátů, různé letničky na pozdější zasazení do záhonů, hrášek na lusky do bedny, fazole do kelímků... Uvidíme, co vzejde a co se podaří přesadit. Rajčata půjdou do kbelíků, které jsem si objednala, dýně a cukety budou muset jít asi přímo do kompostu. Sazenice jsou velké, nasazují na květy, potřebovaly by už přesadit. 

Všechno letos beru tak, že co bude, to bude. A co nebude, to holt nebude. Nemusí být všechno hned. V tomhle jsem se už poučila a nemám tak velká očekávání. Mám na to celý život 🙂

Radost mi dělá budoucí louka. Části, které byly po zimě úplně zničené od divočáků, už krásně zarůstají. Všude to kvete, desítky druhů rostlin. Jednou z toho bude opravdu hezká louka. A i když nemáme půdu žádný skvost (je to hlavně jíl a spousta, spousta kamení), je krásně vidět, jak dobře drží vláhu. Na místech, kde byly během stavby výkopy a země není tak udusaná, je teď úplná džungle. To mě naplňuje nadějí, že až se mi podaří zahradu osázet, hezky to tady poroste. 

Jak vysévám a pozoruju, připomínám si podobenství o rozsévači z Lukášova evangelia. Jak je důležité mít dobrou zeminu, ale také zavlažovat, občas protrhat klíčící plevel, který roste rychleji než zelenina. Jak je důležité slunce a správná teplota. Kolik péče je třeba, aby semínka přinesla úrodu. Potřebuju zasévat do svého srdce Boží slovo (bez toho těžko vyklíčí víra), potřebuju mít srdce připravené a nezaneřáděné různým balastem (hořkostí, neodpuštěním, přemírou různých podnětů...). A také potřebuju o to, co bylo zaseto, pečovat.

Líbí se mi, jak jednoduše a názorně Ježíš vyučoval a vysvětloval složité duchovní věci. Dokázal vymyslet příměry, které byly srozumitelné pro kohokoli, kdo chtěl slyšet. 

Podobenství o rozsévači

Potom procházel jednotlivá města a vesnice, kázal a ohlašoval Boží království. Bylo s ním jeho Dvanáct a také některé ženy, které byly uzdraveny od zlých duchů a nemocí: Marie zvaná Magdaléna, z níž vyšlo sedm démonů, Johana, manželka Herodova úředníka Chuzy, také Zuzana a mnoho jiných, které ho podporovaly ze svých prostředků.

Když se začal scházet veliký zástup (neboť lidé z jednotlivých měst proudili za ním), promluvil v podobenství: „Vyšel rozsévač, aby rozséval své zrno. A jak rozséval, jedno padlo podél cesty, bylo pošlapáno a sezobali je ptáci. Jiné padlo na skálu, a když vzešlo, uschlo, protože nemělo vláhu. Další padlo mezi trní a to rostlo spolu s ním, až je udusilo. Jiné však padlo do dobré země, a když vzešlo, přineslo stonásobnou úrodu.“

Když to dořekl, zvolal: „Kdo má uši k slyšení, slyš!“

Učedníci se ho ptali, co je to za podobenství. Řekl jim: „Vám je dáno znát tajemství Božího království, k ostatním ale mluvím v podobenstvích, aby

‚hleděli, ale neviděli
a slyšeli, ale nerozuměli.‘ [a]

Zrno v tom podobenství je Boží slovo. Ti podél cesty jsou ti, kteří slyší, ale potom přichází ďábel a bere jim Slovo ze srdce, aby neuvěřili a nebyli spaseni. Ti na skále jsou ti, kteří slyší Slovo a s radostí je přijímají, ale nemají kořeny. Ti věří jen dočasně, v době pokušení odpadají. Zrno, které zapadlo mezi trní, jsou ti, kteří slyšeli, ale pozvolna bývají dušeni starostmi, bohatstvím a rozkošemi tohoto života, takže nedozrají, aby nesli ovoce. Zrno v dobré zemi jsou ale ti, kteří slyší Slovo, chovají je v ušlechtilém a dobrém srdci a vytrvale přinášejí užitek.