A teď jsem sama jedním z nich, z rodičů, kteří v důvěře svěřují své děti jiným křesťanským vedoucím. Zatím jen do "besídky" (tak se u nás říká dětskému programu v neděli, "nedělní škola", chcete-li), jsou ještě malí. Brzy ale přijde školní věk a s ním dorost, víkendovky, tábory... Spousta impulzů na duchovní cestě dítěte, ale hlavní zodpovědnost je na nás, mně a mém muži. Ti ostatní mají jen omezené možnosti.
Přemýšlím, jak na to. Je vůbec možné předat svoji víru dětem? Nepochybně je možné předat kulturní rámec, hodnotový systém, určitá pravidla a vnímání, co je dobré a co ne. Naučit děti spoustu biblických příběhů a životopisy různých významných osobností z dějin církve. Můžeme předat tradice a rodinné zvyky. Můžeme ale předat osobní víru?
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha.
Jan 1,12-13
Bůh má mnoho dětí. Těch, kteří jej přijali a věří v Jeho jméno. Jak je to ale s dětmi těch dětí? Má Bůh nějaká vnoučátka? Dospěla jsem k závěru, že ne. Nemá. Děti nemohou být spaseny vírou svých rodičů. Každý se musí rozhodnout sám za sebe. Můžeme děti vést, učit, povzbuzovat, modlit se za ně... ale nakonec to bude na nich. Převezmou zodpovědnost za svůj život a bude to už jejich věc.
Znamená to, že nemám jako rodič nic dělat? Myslím, že ne. Ačkoli osobní víru svých dětí nemůžu nijak vypůsobit, nemůžu k ní nikoho (tedy ani to dítě) donutit, mohu udělat všechno pro to, aby se jednou rozhodlo tak, jak je to pro něj samotné nejlepší. Jako věřící rodič samozřejmě věřím, že to bude znamenat rozhodnutí pro Ježíše. Nicméně mi nezbude než respektovat to a nemilovat ho míň, pokud se rozhodne jinak.
Co tedy můžeme dělat? Myslím, že první a nejdůležitější je žít svůj vlastní život víry tak, aby byl inspirativní. Nejen pro naše děti, ale i přátele, kolegy, sousedy. Aby náš život sám na Boha ukazoval. Ne proto, že chci někoho k něčemu motivovat nebo přesvědčovat. To by bylo prázdné a pokrytecké. Ale pro Ježíše samotného. Když tedy přemýšlím o víře a svých dětech, tohle bych měla mít na paměti jako první. Na prvním místě si hledět svého. Nebo, chcete-li, hledat nejprve Boží království a věřit, že všechno ostatní (včetně víry mých dětí) bude přidáno.
Na tohle jako rodiče až bolestně často zapomínáme a nejen pokud jde o víru. Kolikrát napomínáme dítě, které nepozdraví, a sami občas zapomeneme nebo se tváříme, že známého na druhé straně ulice nevidíme. Jak často nabádáme děti, aby nebyly lakomé, ale když si chtějí půjčit něco našeho, co máme rádi, okamžitě na něj spustíme "ne, ne, ty, ty, ty to je moje, to se nesmí, s tím si nemůžeš hrát". Kolik nevhodných slov a obratů se děti naučily přímo od nás (a my pak přemýšlíme, kde se to v nich bere, když říkají "maminko, já z tebe snad zešílím"). Soustředíme se na to, co dětem říkáme,a zapomínáme přitom, že drtivou většinu podstatných věcí se děti naučí nápodobou. Jak k nim mluví náš život? Co když náš život křičí tak, že naše sova nejsou slyšet? Nebo možná náš život mlčí a naše slova vyznívají do prázdna...
A pak je tu efekt zubního kartáčku. Když jsem byla malá, odmítala jsem si čistit zuby, protože maminka a tatínek taky nemusí. Nikdy jsem je neviděla si zuby čistit. Jak jsem mohla vědět, že to dělají, když spím! Tenhle efekt funguje v mnoha oblastech života. V mnoha rodinách je zázračně stále uklizeno, vypráno a vyžehleno a nikdo netuší, kolik práce to dá, protože matka to dělá ve chvílích, kdy je sama doma, nebo po večerech. Mnoho otců je přesvědčeno, že péče o děti a domácnost není nic složitého, protože se to děje tehdy, když nejsou doma. A naše děti netuší, jak se modlit nebo číst si z Bible, protože nikdy neviděly své rodiče to dělat. Vše, co z víry rodičů viděly a zažily, se vejde do pár minut před jídlem a spaním.
A tady bude, myslím, ten zakopaný pes. Potřebujeme se jako rodiče naučit být autentičtí a neskrývat svůj duchovní život před dětmi. Nenechávat si to na chvíle, kdy máme klid, děti spí nebo jsou ryč. Potřebují vidět, jak to vypadá, když se modlí dospělí. Potřebují vidět, že to děláme. Vidět naše boje, zápasy, selhání, vítězství, diskuse, hledání... Potřebují vidět naše konflikty s partnerem a usmíření, naše hledání na kolenou. A my je můžeme podle jejich možností a věku do toho zvát. Můžeme děti pozvat, aby se s námi modlily za nemocné vnašem okolí, za sbor, za projekty, které finančně podporujeme, za jejich i naše problémy. Mohou s námi sdílet některé naše zápasy a boje, naše obavy a potřeby. A dokonce můžeme občas říct: "Teď bych potřebovala chvíli času sama pro sebe, ráda bych si četla z Bible a modlila se. Co myslíte, šlo by to? Že byste si třeba chvilku hráli sami a já se pak k vám připojím? Třeba až bude dlouhá ručička na desítce..." Tohle je něco, co se teď učím. A připomínám si při tom, že to nedělám jen pro sebe, ale i pro svoje děti.
Je samozřejmě i mnoho dalších věcí, které mě napadají, co jako rodiče můžeme a máme dělat pro víru svých dětí. Ale tom zase někdy příště :)
Jak to vidíte vy? Těším se na vaše postřehy, připomínky a komentáře.
Jitu
