pátek 2. února 2018

Volby jsou za námi. Co dál?

Máme už skoro týden po volbách. Netajím se nijak tím, že z výsledku nejsem šťastná. Pořád si to všechno různě přebírám v hlavě, přemýšlím, převracím to horem, dolem, a snažím se si to všechno nějak uspořádat.



V neděli bylo na většině mých oblíbených blogů ticho, prázdno. V pondělí se začaly objevovat různé více či méně bilancující články, tu tísnivé, tu nadějné a plné odhodlání, že svět nekončí a kde je vůle, je i cesta. Na mně dlouho ležel podivný tísnivý pocit, jak nějaká deka. Ne, že bych byla vzteklá a naštvaná, to vůbec. Svým způsobem je mi docela jedno, kdo na Hradě sedí. Ale trápí mě, jakým způsobem se tam dostal, co představuje, jaké emoce u lidí vyvolává... Trápí mě Praha oblepená manipulativními bilboardy, zjevné lži v novinách a mailových schránkách, a to, že tolik lidí pravda vůbec nezajímá. A prezident Zeman toho nejen využívá, ale cíleně to rozdmychává. Trápí mě to štvaní lidí proti sobě, záměrné vytváření dojmu, že je tady nesmiřitelný nesoulad mezi "venkovem" a "Prahou". Přitom z výsledků voleb je víc než jasné, že tak jednoduché to není.

Trápí mě, že jsem od několika lidí slyšela, že měli obavy vyvěsit na svůj plot banner pana Drahoše a jeho plakáty byly během pár hodin strhané. Že do některých regionů se naopak ani neobtěžovat ty bannery a plakáty vylepit (nejen on, i jiní kandidáti tam byli skoro neznámí). A naopak v jiných oblastech měli voliči pana Zemana pocit, že je už jen jeden povolený názor a oni si téměř netroufli ke své volbě přihlásit. Mrzí mě buranství, zášť, nenávist na jedné straně a povýšenost a neochota pochopit na té druhé.

Moje cesta, jak se vyrovnávat s věcmi, je racionalizace. Potřebuju si věc promyslet z různých úhlů, nějak ji pochopit a tím se s ní srovnat. A tak i tady zkouším hledat cesty, jak pochopit, proč tolik lidí pana zemana volí. Čím je oslovuje. Co pro ně symbolizuje a proč to potřebují. A tady pro mě přichází možnost nějakého vnitřního srovnání se a smíření. Najednou vidím lidi plné obav o budoucnost, lidi, pro které je život mnohdy skutečně obtížný. Lidi, kteří se možná obtížně popasovávají s množstvím informací a mají tendenci věřit těm, kteří jim nabízejí jednoduché odpovědi. Lidi, kteří žijí v regionech, které zůstaly stranou. Možná se cítí opuštění, zapomenutí, možná jsou naštvaní a hledají viníky a spasitele. Nevím. Přemýšlím...

Pořád přemýšlím, co dál. Co já s tím? V neděli večer jsme měli ve sboru večer chval a modliteb. Míváme je tak asi čtvrtletně a ten zimní vyšel právě na neděli po volbách. Nevím, jetsli to byl záměr, spíš bych řekla, že ne. Že to tak vyšlo. Ale z více obličejů jsem měla pocit, že jsme to nutně potřebovali. Získat nadhled a správnou perspektivu. V nejisté době potřebuju něco, čeho bych se chytila, pevnou kotvu ve vlnobití. A ta hodina chval a modliteb mi pomohla povznést se a získat odstup. Jsem za to moc vděčná.

Uvažuju, co můžu dělat já jako jednotlivec. Co jsem zanedbala? Co můžu příště dělat líp? Co máme dělat jako křesťané? Dospěla jsem k závěru, že na prvním místě se modlit.

Modlit se za prezidenta. 


Je to náš úkol modlit se za ty, kteří drží v rukou moc. Přiznávám se, že tohle jsem dost zanedbala. Sama se za politiky modlím málo, vzpomenu na ně jen v případě nějakých krizí a zoufalé modlitby na poslední chvíli jsou sice fajn, ale chce to pravidelnost a vytrvalost. Jako rodina jsme se za prezidenta a ostatní politické představitele nemodlili vůbec. Tady máme velké rezervy. Jestli máte podobný pocit, možná vás osloví web Adoptuj si politika. Protože modlit se je lepší než ... (doplňte si, třeba nadávat? :) Musím říct, že současný prezident je pro mě tak trochu škola. Není pro mě snadné modlit se za někoho, kdo je mi tak vzdálený, nesympatický a místy obtížně přijatelný. Ale je to můj úkol, modlit se a žehnat. Tak to chci dělat.

Modlit se za církev.


Potřebujeme to. Potřebujeme mít sílu odolat snahám o rozeštvání lidí proti sobě. To rozdělení je především v našich hlavách. A můžeme mu čelit. Můžeme aktivně zápasit o jednotu, o porozumění, přijetí a respekt. Potřebujeme být pokorní a nevnímat sami sebe jako lepší, protože máme ten správnější názor, protože jsme volili lepšího kandidáta. Bez ohledu na to, kterého jsme volili (křesťané volili tak i tak, důvody pro to měli různé a ne vždy se vzájemně chápeme). Potřebujeme být jednotní mezi sebou. Tím nemám na mysli nějakou totalitární unifikovanou a názorově homogenní skupinu, kde si všichni povinně myslí totéž. Jednotu vnímám jako stav sounáležitosti v různosti, pohledy upřené stejným směrem, ač jsme každý jiný a dobrovolně bychom se možná vedle sebe nepostavili.

Myslím, že se potřebujeme modlit především za lásku k sobě navzájem a za pokoru, se kterou ustoupíme ze svých bojových pozic, protože ten druhý za to stojí. Můžeme (máme?) být světlem a solí téhle země. Můžeme přinášet pokoj a smíření. V tomhle je církev jedinečná a právě teď můžeme být naší zemi opravdu přínosní a platní. Můžeme všem ukázat, že je možné mít se rádi i přes nesmiřitelně odlišné názory, že se můžeme navzájem přijímat a jít spolu dál jako rodina. Bez modliteb to ale nepůjde. Z lidských sil tohle možné není...

Modlit se za budoucího prezidenta.


Trochu se obávám, že jako církev jsme krapet podcenili přípravu. Mohli jsme 5 let pracovat na tom, abychom pomohli najít dobrého kandidáta, který nebude jen "proti něčemu". Mohli jsme se 5 let modlit za budoucího prezidenta. Já jsem v tomhle směru neudělala nic moc. Probrala jsem se až pár měsíců před volbami. Tentokrát to chci jinak, chci se modlit za budoucího prezidenta už teď. Mnozí se bojí, že další kandidát může být "ještě horší". Nevím, strach z budoucnosti obecně moc nemám v rejstříku. Modlitbami ale můžeme ovlivnit, jací kandidáti budou, abychom nemuseli zase vybírat menší zlo. Už teď se můžeme modlit a kandidáta, který nebude jen "anti-", ale bude aktivně "pro něco". To je velká výzva, ale historie modlitby ukazuje, že nic není nemožné :)

Fajn je, že za všechny tyhle věci se můžeme úplně krásně modlit i s našimi dětmi. Můžeme se stát lidmi, kteří na politiku nenadávají, ale žehnají politikům. Můžeme o všem přemýšlet, hledat pravdu a bojovat za ni. A můžeme v tom všem usilovat o lásku k těm, kteří s námi nesouhlasí (a že jich je). Určitě tím své děti naučíme o politice mnohem víc, než když s nimi budeme jen mluvit.

A co dál? 


Pár lidí kolem mě se rozhodlo začít nějakým způsobem osobně politicky angažovat. Jedna kamarádka vstoupila do strany, kterou léta volí. jiný kamarád začal sbírat podpisy na petici pro iniciativu Praha sobě. Chtějí sami jít a zkusit něco udělat. To mě inspiruje. Zaznamenala jsem záměr olomouckých vysokoškoláků vyjet na severní Moravu a pomoci tamním lidem s jejich problémy. A přitom si s nimi povídat o obavách z migrace a EU. Je toho tolik, co můžeme dělat. Abychom si za 5 let nemuseli říkat "dopadlo to blbě a je to moje vina, neudělala jsem nic moc proto, aby to dopadlo jinak".

A co vy? Budu moc ráda, když se podělíte o vaše úvahy z povolebních dní :)


1 komentář:

  1. Jitu, děkuju za tenhle článek. Uvažovala jsem dost podobně. Děsí mě to rozdělení, děsí mě, jak se někteří politici chovají a že to lidé stejně berou. Napsala jsem o tom i krátké zamyšlení na svůj blog. Jsem ráda, že tu píšeš o konkrétních možnostech, co teď dělat - jet za lidmi "do regionů", pomáhat a povídat si mi zní moc zajímavě! A k modlitbě - zapojila jsem se do Adoptuj si politika a taky mám v plánu se víc modlit za naši zemi (víc než vůbec, jako doposud, doposud jsem se vždy modlila jen tak měsíc dva před volbami). Jedna moje kamarádka na FB vytvořila i událost pravidelné společné (ale každý u sebe doma nebo tam, kde právě je) modlitby za naši zem jednou týdně, tak kdyby ses chtěla přidat...

    OdpovědětVymazat