Sucho...

Včera jsem šla spát chvíli po dětech, ani nepamatuju, kdy jsem to udělala naposledy. Asi při nějaké nemoci. A dnes jsem se probudila s pocitem, že snad na světě není problém, který by nešel vyřešit. Asi bych to měla dělat častěji... Ten pocit občerstvení je úžasný :)

Venku celé dopoledne krásně pršelo. Po mnoha týdnech. Vzduch voněl jarem a svěžestí. Teď už jsou louže zase téměř vysušené a v předpovědi počasí jedno sluníčko za druhým...

zdroj: https://newsinhealth.nih.gov

Déšť mi vždycky připomene jedno z mých prvních velkých AHA ve výchově. Synek se mě zeptal, proč prší. Vyprávěla jsem mu o suchu a o tom, jak se příroda, květiny, stromy i zvířata potřebují napít. To jo, ale proč prší? Tak jsem pokračovala něco o tom, že se Pán bůh stará o svůj svět, aby všechno fungovalo, aby to tu neuschlo, bez deště by nevyrostlo dost rostlin a zvířata by neměla co jíst... těsně před rozvíjením potravních řetězců mě zastavil s tím, že dobře, ale proč prší? Začala jsem být netrpělivá, přeci mu to pořád vysvětluju. Sucho, tráva, kytičky, stromy, Bůh se stará a zalévá... A on už byl taky netrpělivý. Proč prší v těch mracích? Aha! Vodní pára v mracích se sráží do kapek a ty padají na zem. Hurá! To bylo to, co potřeboval vědět. A moje "aha", každý kouká na tutéž věc z jiné strany a jeho "proč" vůbec nemusí souviset s mým "protože".

Ve zprávách mluví  katastrofálním suchu, já s projektantem o objemu retenční nádrže na dešťovou vodu pod domem, o kterém si stále nejsme jisti, že ho kdy postavíme.V oblasti, kde máme pozemek, je sucho každoroční problém a celou zahradu bude potřeba koncipovat tak, aby to zvládla. Bez umělého zavlažování, pro které tam není dost vody. Se suchem je třeba počítat a umět ho překonat. Vyhlížet déšť, modlit se za něj, být vděční, ale taky založit zahradu tak, aby mohla v takových podmínkách fungovat a umět využít přebytečnou dešťovou vodu, když zrovna bude. Neočekávat anglický trávníček v červenci, nesázet rostliny vyžadující dostatek vláhy, vybudovat svejly... Ke knihám o zahradničení přibylo Úsporné zavlažování zahrady. Sice pořád nevím, jestli kdy budu nějakou zahradu mít, ale chci být připravená.

Mám rozečtený Exodus. Už po x-té a stejně pokaždé znovu žasnu, jak to šílené letité putování suchem a pouští bylo užitečné, kolik toho Pán Bůh potřeboval svůj lid naučit. Na poušti přestali být otroky a naučili se být svobodným národem. Naučili se spoléhat na Boha v nejmenších věcech (bez něj by neměli ani dostatek vody a jídla) i v těch největších (kolika bitvami museli projít, aby dobyli Zaslíbenou zemi?). Při cestě z Egypta je Bůh vedl oklikou přes poušť. Kdyby šli nejkratší cestou, narazili by na nepřátelské kmeny, které by tehdy ještě nedokázali porazit. Byli jen uprchlí otroci. Později tou pouští putovali 40 let, aby se naučili, co to znamená důvěra a víra, že se Bůh stará.

Sucho v krajině, sucho ve vztazích, nedostatek síly a vláhy ve vlastním životě... Co všechno se tím máme naučit? Čím dál víc jsme přesvědčená, že všechno, co se děje, se děje proto, abychom se něco naučili. Že se věci nedějí omylem nebo prostě jen tak, ale mají svůj důvod. Bůh nás učí situacemi, do kterých se dostáváme. Některé se opakují znovu a znovu a my se kolikrát marně ptáme, proč se to děje. Proč zrovna mně? Každé "proč" má svoje "protože", jen je někdy úplně jiné, než které nás napadne. Někdy ho musí říct někdo jiný, než to najednou sepne a je jasno. Najednou tomu rozumím a vím, kudy z toho. A někdy to úplně jiné "protože" slyšet nechceme a dál si jedeme po své lince. Častěji ale vidím kolem sebe jen zlost, že se mi to děje, případně marný boj o to, aby se to už nedělo. Jenže co když se to děje právě proto, abych se něco naučila?

Dneska takhle zamyšleně. O suchu a dešti. Miluju slunce, ale čím dál častěji jsem vděčná za déšť. Potřebuju obojí. V zahradě i v životě.