Mám teď doma prvňáka, předškolačku a dvouleťáka. Když "děláme školu", pracují starší spolu, buď vyloženě spolupracují, nebo si každý dělá to svoje. A Malušek obvykle sedí s nimi u stolu a čmárá si nebo staví z lega. A když ho to přestane bavit, jde si hrát. Občas nastávají strkanice, hlavně když Maluchovi přestane stačit jeho papír a začne se výtvarně projevovat i na papírech a sešitech sourozenců. On je taková umělecká duše, jeden papír je mu málo :)
Naše velká výhoda asi je, že jsou děti od malička zvyklé být spolu. Nikdy neměly klid na práci. Starší dva chodili do lesní školky, kde je taky věkově smíšená skupinka, takže jsou zvyklí na spolupráci dětí 3-7 let. Doma je to vlastně stejné, jen v menší skupině. A i do té lesní školky chodili jen na několik dní v týdnu a zbytek týdne jsme byli spolu. Jsou na sebe zvyklí, umí spolupracovat, domluvit se, říct si, co potřebují, ale taky si zalézt a dělat si něco v tichu a o samotě.
Možná kdyby za sebou měli 3 nebo 4 roky ve státní školce na full time a najednou se ocitli doma a "teď teda nějak spolupracujte", bylo by to mnohem těžší. A chtělo by to počítat s časem na sžívání. U nás prostě přirozeně pokračuje život tak, jak jsme ho žili v době před školou.
Další věc je, že nám "škola" zabírá jen velmi málo času. Myslím ty činnosti, které vyžadují opravdu klid a soustředění. Grafomotorika, psaní, matmatika. To je maximálně pár desítek minut denně. A to hravě zvládneme po čas spaní prcka, nebo mu v nouzi na chvilku pustíme Pepinu. Není třeba bavit Malucha dlouhé hodiny. Děti kolem nás tráví domácími úkoly mnohdy víc času než my celou školou :-) A když děti vyrábí, kreslí, čtou nebo něco kutí, Maluch je u toho neruší. Podle svých možností se zapojuje a pracuje s nimi, nebo si dělá něco jiného.
Fakt je, že už u něj přešlo to nejvíc likvidační období, kdy jsem denně několikrát vytírala a luxovala, neustále bylo něco vykrámované a sotva jsem uklidila jednu pohromu, už byla v jiné části bytu nová. A do toho neustále někam lezl a následně padal dolů. To bylo hodně výživné a přiznávám, že mít doma batole v téhle fázi, asi bychom fungovali ještě mnohem více unschoolingově :) Teď je Malušek poměrně dost klidný a vydrží si sám stavět nebo něco kutit poměrně dlouhou dobu.
Myslím, že nejvíc je to asi o tom najít si nějaký svůj rodinný rytmus, ve kterém je všem dobře nebo aspoň co nejmíň blbě. Je úplně jedno, jestli se bude škola dělat ráno, před obědem nebo po něm nebo třeba až navečer. Jestli to bude každý den ve stejnou dobu nebo každý den podle nálady. Jestli to bude jeden dlouhý blok nebo to bude rozkouskované. To všechno si postupně každá rodina vytvoří sama podle svých potřeb. Jediné důležité je sledovat potřeby své a svých dětí a vykašlat se na všechny "mělo by se" a "takhle je to správně". Kouzlo domácí školy je totiž právě v tom, že správně je to, co nám vyhovuje a funguje. A když to fungovat přestane, vymyslíme to zase jinak.
Jendou z klíčových oblastí, na kterou je třeba se zaměřit, pokud uvažujete o domácí škole a máte víc dětí, je otevřená komunikace. Je strašně důležité umět se spolu domluvit tak, abychom byli všichni spokojení. Aby to nebylo o příkazech a nucení, o vztekání a vyhrožování. Potřebujeme se všichni naučit říct si, jak to vidíme a co potřebujeme, vyslechnout toho druhého a pak hledat řešení, které bude vyhovovat oběma. My rodiče se potřebujeme umět naladit na děti a přijímat jejich návrhy, i kdyby se nám zdály úplně pitomé. Ano, víme víc a vidíme dál, ale dítě je to, které se tu má něco naučit, je to jeho škola, jeho vzdělávání. Takže jeho pocity a potřeby jsou naprosto klíčové. Mně v tomhle směru hodně pomohly knížky Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly (o férové a efektivní komunikaci) a Aha rodičovtsví (nejen o komunikaci, ale celkově o vnímání, čím dítě žije, co potřebuje a jak s ním mít hluboký vztah v každém věku). A Nevýchova, kde jsem se naučila hodně nejen o respektu k dítěti, ale hlavně o respektu k sobě samotné. Jsem přesvědčená, že právě to, že se spolu doma umíme domluvit a děti se umí domluvit mezi sebou bez mého soudcování, umíme hledat řešení, která fungují a vyhovují všem nebo aspoň většině, je nám doma spolu fajn a společné učení nás všechny baví.
No a na závěr ještě jedna úvaha. Domácí škola s více dětmi je všechno, jen ne nudná. Umí být neskutečně zábavná a dobrodružná, někdy ale taky třaskavá a divoká. Občas se to neobejde bez slz. Ano, všechno by bylo jednodušší, kdybych ráno děti rozvezla do školek a škol a odpoledne si je zase vyzvedla. A pak jen úkoly, večeře a spát. Prostoru pro konflikty by bylo mnohem méně. Já bych se mohla krásně věnovat Maluškovi, číst s ním všechny ty skvělé knížky, co má ve své poličce, dělat s ním různé rozvíjející aktivity a pohodlně stíhat domácnost. Všechno by bylo mnohem jednodušší. Ale právě ty vztahy v rodině jsou pro mě jedním z hlavních důvodů pro domácí školu. Děti jsou ve věku, kdy si ještě stále chtějí hrát spolu a chtějí si hrát se mnou. Upřímně rády přijdou během dne jen tak se přitulit a pak zas pokračují v tom, co dělají. rádi odpoledne vyrazí na kroužky a za kamarády a druhý den stráví půlku dopoledne společným hraním na zvířecí piknik nebo záchranou misi na severní pól. Ještě chtějí být spolu a chtějí být se mnou. A ty konflikty, které občas nastávají, jsou přirozenou součástí života ve vztahu. Učí se vycházet s druhými, řešit neshody, hledat společná řešení, odpouštět, nemstít se, pomoci, vyslechnout... Takže to, že je to někdy i trochu třaskavé, vnímám jako jeden z důležitých vkladů do jejich budoucího života. Ostatně, většina dospělých se shodne na tom, že domluvit se s mámou nebo bráchou je mnohem těžší než vyřešit konflikt s kolegou či šéfem. Takže o socializaci svých dětí nemám nejmenší obavy :)
Žádné komentáře:
Okomentovat