Minulý týden byl dramatický - dva dny, kdy jsem byla naprosto vyřazená bolestí a dýchacími potížemi, pak tři dny v nemocnici, v sobotu závěrečné přezkoušení a v neděli závěrečná party besídky (to je pravidelný nedělní program pro děti v našem sboru, děti jsou rozdělené do stabilních menších skupin podle věku, ve skupince se už dobře znají a kamarádí spolu, takže konec roku je třeba taky společně oslavit :) a odpoledne Letná. Tenhle týden hlavně doháním resty a snažím se přežít vedro. Nedělá mi vůbec dobře... Na blogový článek jsem začátkem toho minulého týdne neměla ani pomyšlení a pak už mi přišlo lepší počkat do dalšího týdne. A teď pro změnu nestíhám...
Modlitební úkol téma na tenhle týden je "modlete se nahlas". Přemýšlím, k čemu je to dobré. Mně osobně pomáhá hlasitá modlitba soustředit se, urovnávat si myšlenky a jasně sama formulovat, o co mi jde, co mám na srdci. Když se modlím v duchu (což je většinou), občas sama sebe přistihnu, že se mi myšlenky zatoulaly. Když slyším sama svůj hlas, všechno je jakoby skutečnější, víc se soustředím a daleko líp rozpoznám, co si vlastně o té věci myslím. Je to zvláštní, ale funguje to.
Nedokážu se modlit nahlas, pokud jsem naštvaná. Nedokážu se modlit s někým, pokud se na něj zlobím nebo jsem mu něco neodpustila. Je to pro mě barometr aktuálního vnitřního stavu. Když nemám chuť modlit se nahlas, hned vidím, že si potřebuju ještě něco vyřešit.
Druhý důvod je samozřejmě společná modlitba s dalšími lidmi. Těžko se mohou připojit k mé modlitbě svým"amen", pokud ji neslyší. Tohle je princip, který jsme si s dětmi vysvětlovali už v poměrně nízkém věku - proč se modlíme společně, proč je dobré modlit se nahlas a proč někdy říkáme "amen" k modlitbě druhých.
Pokud jsou naše děti zvyklé modlit se nahlas a najednou odmítají, můžeme se s nimi o tom pobavit a nabídnout jim pomocnou ruku a povzbuzení... Nebo se možná na nás děti zlobí a je to příležitost vyřešit to, omluvit se a odpustit si.
S manželem jsme zvyklí modlit se spolu před spaním. Pokud jsem na něj naštvaná a modlit se nechci, je zjevné, že je třeba to vyřešit dřív, než usneme. Abychom mohli ukončit den společnou modlitbou. Pravidlo "nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce" je jedno z klíčových v našem manželství a mockrát se nám vyplatilo. Taky jsme si vyzkoušeli, že nevyřešený konflikt způsobuje ranní pachuť... A jak děti rostou, zjišťuju, že bude třeba tohle pravidlo rozšířit na celou rodinu. Aby se i děti naučily poznat, že je třeba něco vyřešit, omluvit se a odpustit si, abychom se rozcházeli v pokoji. Společná modlitba nahlas může být perfektním barometrem vnitřního stavu všech členů rodiny.
V poslední době hodně přemýšlím, jestli děti k modlitbě nutit nebo na ně nějak tlačit, aby si vytvořily ten návyk. Zatím to vnímám tak, že ne. Myslím, že modlitba by měla být svobodná záležitost mezi dítětem a Bohem. Nemusí všechno zvládnout hned. Nechci, aby pro něj modlitba byla jednou z mnoha povinností někde mezi vyložením myčky a čištěním zubů. Na druhou stranu si myslím, že je na místě děti povzbuzovat, oceňovat jejich snahu. Věřím, že čas společných hlubokých modliteb je teprve před námi.
Takže pro tento týden jasný úkol - povídat si s dětmi o modlitbě nahlas, povzbudit je k modlitbě během našeho společného modlitebního času i mimo něj, modlit se nahlas i sama (hlavně si na to najít chvíli o samotě a v tichu!) a těšit se, co přijde :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat