Hudebky, výtvarky, sportovky... prostě kroužky

Jedna z věcí, kterou domškolácí řeší a na kterou dostávají doma vzdělávající rodiče spoustu otázek, jsou kroužky. Jak je vybrat? Kolik je správný počet? Co dělat, když jich v okolí není dost? Nebo co když je výběr příliš široký? A mělo by mít dítě od všeho trochu? 

Dnes bych chtěla napsat něco málo o tom, jak to s kroužky máme zařízené my. S vědomím, že děti jsou zatím poměrně malé (Synek je druhák a Mrňavka prvňačka) a co platí letos, může být za rok úplně jiné. Základní nastavení v mé hlavě se ale asi dramaticky měnit nebude...

S kroužky jsme začali na dnešní poměry celkem pozdě, až minulý rok. Dřív kroužky neměly příliš smysl. Synek byl jako mladší obtížně přizpůsobivý a velmi nerad se zapojoval do organizované a řízené činnosti. Žádná dětská cvičeníčka ani programy pro rodiče s dětmi v mateřském centru nám neklapla. V lepším případě tam odmítl jít, v horším to bylo se scénou a zkaženou náladou na velkou část zbytku dne. Mrňavka sice byla poddajnější, ale zase nechtěla být nikde beze mě a já k tomu měla ještě maličkého Maluška. Tři děti, z nichž jedno je kojenec, druhé odmítá spolupracovat a třetí zase odmítá být chvíli samo s někým jiným, to prostě aktivitám mimo domov moc nenahrává. Navíc měly děti bohatý a různorodý program v lesní školce a po dalších aktivitách ani netoužily. Jsem naprosto přesvědčená, že jim nic neuteklo, když nechodili tančit nebo cokoli jiného už od tří let.

Zvládli jsme jen dětské plavání, které měli oba dva rádi, ale jen než se narodil Maluch. Pak už to nešlo. A Maluškem jsem pak chodila od jeho roku do dvou. tehdy jsem si ale uvědomila, že to plaváníčko, které jsem považovala téměř za nezbytné, je ve skutečnosti v podstatě úplně zbytečné. Dítě se vycachtá, vy jste o pětistvoku chudší. Je to moc fajn společná činnost, to ne že ne, ale žádná nezbytnost to není. Maluch nezačal chodit v půl roce, jak to bývá běžné, protože to nešlo skloubit s docházkou do školky dvou starších. A ze stejného důvodu ve dvou letech přestal. A nevšimla jsem si, že by mu to před tím nebo potom chybělo. Když Synek s Mrňavkou přestali chodit, bylo mi to líto. Chodili moc rádi. Začali jsme tehdy daleko častěji chodit do bazénu společně jako rodina. K tomu před tím nebyl důvod. Není to totéž. Kdyby pokračovali, nejspíš by teď už oba plavali jak delfíni, bez něj se rozplavávají teprve teď. Je to něco za něco, není možné mít všechno.

Minulý rok Synek začal chodit do křesťanského dětského oddílu, na keramiku a judo, Mrňkavka na balet a tanečky, spolu ještě na angličtinu. Oba si tyhle kroužky vybrali, toužili po nich a chodili tam rádi. Nikdy jsem je nemusela nutit a až na pár výjimek ani přemlouvat. Rozhodně dětem nic neuteklo, když nechodily na kroužky už dřív. Synek už byl minulý rok v domácí škole, takže měl energie na 4 kroužky dost. A Mrňavka chodila do školky na dva dny v týdnu, jednou jsem ji vyzvedávala už po poledním klidu právě na tanečky. Dva dny v týdnu jsme měli úplně volné bez kroužků a školky.
Bylo to náročné na koordinaci a přejezdy, protože kroužky byly na čtyřech různých místech (ačkoli bydlíme v Praze na sídlišti, v docházkové vzdálenosti nemáme vůbec nic). Já jsem tedy tři odpoledne v týdnu trávila rozvážením a vyzvedáváním dětí a vymýšlením programu s těmi zbylými.

Letos je situace jiná v tom, že jsme kroužky vybírali už v M., i když jsme ještě nebyli přestěhovaní. Do oddílu chodí už obě starší  děti (a to je jediná pravidelná pražská aktivita, kterou jsme si nechali), oba chodí také na sportovní kroužek Děti na startu (sportovní kry a blbnutí všeho druhu, Synek má k tomu Lego kroužek Bick4Kidz a Krav Magu, Mrňavka tancování. Všechny kroužky jsou v M. ve škole, do které děti trefí a občas už jdou některou cestu samy. Výběr byl menší než v Praze, ale děti si vybraly úplně pohodlně a ani jeden se netváří, že by trpěl. Pro mě je to mnohem pohodlnější, protože je všechno na jednom místě, kam dojdeme pěšky.

Mám ohledně kroužků několik hlavních priorit, kterých se držím. 

1. Maximální svoboda ve výběru. Nechávám dětem naprosto volnou ruku v tom, co chtějí vyzkoušet. Jediným limitem je, jestli je to technicky možné zajistit. Dřív jsem měla představu, že dítě by mělo chodit na něco výtvarného, něco hudebního a něco sportovního, aby se všestranně rozvíjelo. U nás doma to tak bylo a přišlo mi to tak správné. Až děti můj pohled upravily směrem k větší volnosti. Vnímám, že nemá smysl nutit je do něčeho, o co nemají ani nejmenší zájem, a ještě za to platit a trávit tím čas celé rodiny (protože minimálně Malucha musím brát zatím všude s sebou). Kroužky beru jako něco, co by mělo život zpříjemňovat, ukazovat dětem různé možnosti a pomoci jim objevit jejich zájmy a talent. Žádné další ambice od nich nemám a proto ani netrvám na tom, že by děti něco měly dělat jen proto, že mně to přijde vhodné.
2. Zodpovědnost za své rozhodnutí. Mohou si vybrat, co chtějí, ale chci, aby dochodili zaplacené období. Kroužky nejsou levné a 4,5 měsíce není tak dlouhé období, aby to nešlo zvládnout. Samozřejmě bych je je nutila chodit, kdyby se vyloženě trápili. Ale naprostá většina kroužků se platí až po několika týdnech od začátku. Je tedy dost času vyzkoušet si to a pak se rozhodnout. Když už se rozhodnou, chci, aby v tom vytrvali po domluvené období. A pak se mohou rozhodnout zase jinak. Neznamená to žádnou prohru. Neočekávám, že u jednoho sportu vydrží celý život nebo že budou chodit na keramiku tak dlouho, než se naučí dělat to pořádně. Klidně ať dělají každý rok něco jiného. Proč ne? Věřím, že až najdou to pravé pro sebe, co v nich probudí vášeň, poznají to a rozvinou to.
3. Nikdy není pozdě naučit se něco nového. Někdy mám pocit, že se snažíme objevit dětský talent co nejdříve. V první třídě je pozdě :-) Brzy je nutíme ke specializaci a pak trváme na tom, aby vytrvaly. Bez ohledu na to, jestli je to těší a jestli to bude mít přínos pro jejich dospělý život. Je opravdu nutné bubnovat od šesti let? Přijde dítě o něco, když nebude chodit v první třídě do kroužku Mladý archeolog? Je to něco, co jsem hodně řešila. Nabídka je v Praze opravdu široká. Pokud jste ochotní dojíždět (a tím myslím i tři čtvrtě hodiny a víc jedna cesta), můžete si vybírat ne z desítek, ale ze stovek možností. A zákonitě se dostaví pocit, že své dítě ochuzujete, když mu je nedopřejete. Strašně snadno se dostaví frustrace, že není možné všechny ty úžasné kroužky stihnout. Že je tolik možností a tak málo času. Navíc má na to jen pár let. Kolik by se toho dítě mohlo naučit. Jak úžasně by to rozvinulo jeho potenciál. Je to ale opravdu tak? Došla jsem k závěru, že není nutné stihnout všechno do deseti let. A možná není nutné stihnout to vůbec. Život mého dítěte nebude chudší, když nebude chodit v sedmi letech na Mladého archeologa nebo když nezačne ve čtyřech ve Valášku. Pokud toužíte po tom, aby se dítě věnovalo některému sportu závodně, je třeba se s poměrně časnou profilací bohužel smířit. S baletem nebo hokejem se v deseti začít už nedá. Se scénickým tancem a hokejem s kamarády ale můžete začít třeba ve čtyřiceti :-) Není nutné vmanévrovat sám sebe do strachu, že když nenajdeme pro dítě to pravé co nejdřív, něco mu uteče. Neuteče. Nebo přesněji, možná ano. Možná se z něj už nestane baletka nebo profi hokejista. Nikdo vám ale nezaručí, že jinak ano. Ani to, že to dítěti přinese štěstí. Na druhou stranu příběhy některých vrcholových sportovců ukazují, že můžete klidně začít v docela vysokém věku a dosáhnout velkých úspěchů. (Mirka Knapková by mohla vyprávět - mistryně světa  a olympijská vítězka ve veslování, která sedla poprvé do lodi v devatenácti letech. Do té doby se věnovala atletice. A takových příběhů je třeba atletika plná.)
4. Je to jen kroužek :-) Často mám pocit, že se ty kroužky berou strašně vážně. Co když nevyberu ten pravý a děti nerozpoznají svůj talent? Co když kvůli mé nevšímavosti nikdy nepřijdou na to, jak skvělý vědec nebo tanečnice by z nich mohli být? Nebo co když jejich talent rozeznáme, ale oni nebudou chtít pokračovat? Nebudou nám jednou vyčítat, že jsme je dostatečně nedonutili? Co když kvůli tomu, jak se teď rozhodnu, změním nenávratně jejich budoucnost?
   No, všechno se to může stát. Nebo taky nemusí. Věřím, že to, jestli v životě jsme nebo nejsme šťastní, nezáleží na tom, na jaké kroužky jsme chodili jako děti. Nemusíme jejich výběru přikládat tak obrovskou vážnost. Můžeme to brát s lehkostí. Má to být zábava :-) Sport, umění, hudba... to všechno má být především radost a zábava. Není to klíč k úspěšnému životu. Je to jen kroužek.
   Většina z nás na "ten pravý" kroužek jako dítě nechodila už proto, že tehdy nebylo tolik možností. Naši rodiče možná nechodili na žádný kroužek. Je náš život kvůli tomu nešťastný? Jasně, že není. Našli jsme si to pravé v pozdějším věku. Mnozí objevili lásku ke sportu nebo hudbě až v dospělosti. A začali jsme, protože nikdy není pozdě. Už se nedozvím, jestli bych byla mohla být úspěšná ve vodním slalomu a můj muž ve florbalu. Můj život ale není míň hodnotný proto, že se to neuskutečnilo. vydala jsem se jinou cestou, nic víc, ale ani nic míň.
   A když naše děti seknou s hudebním nástrojem navzdory zjevnému talentu, neznamená to, že se k němu nevrátí později. Nejspíš už z nich nebudou virtuosové, ale to neznamená, že nebudou hudbu milovat a že jim nebude dělat radost. Protože je tisíc jiných možností, kde hrát, než jen soutěže mladých muzikantů. A všude jinde je prostor počkat, až přijde ten správný čas. Teď si v klidu můžu říct "je to jen kroužek" a nenutit dítě, aby pokračovalo, když ho to netěší a mě taky ne.
5. Rodina je víc než jednotlivec. Tohle je bod, se kterým ne každý souhlasí, ale my to u nás tak máme. Rodina je víc než jeden každý sám. V praxi to ohledně kroužků vypadá tak, že svoboda volby je omezená i tím, aby to neodnášeli všichni ostatní. Není pro mě přijatelné vláčet se přes půl Prahy na kroužek a pak tam se dvěma dětmi stepovat hodinu na ulici nebo platit kafíčka a koláčky v kavárně jen proto, že tam není kam s dětmi jít. Od jara do podzimu to není až takový problém, ale v zimním období je to jednoduše pruda. Je pro mě hodně problematické to, jak jsou teď pojímané sportovní kroužky. děti mají už od nízkého věku několik tréninků týdně a zápas v sobotu, někdy i v neděli. Celá rodina si pak plánuje program podle jednoho fotbalu nebo hokeje a u mnoha jiných sportů to není o moc lepší. Posuzování, zda má větší prioritu společný čas celé rodiny nebo individuální zájem jednoho dítěte je velmi složité. Já se přikláním spíš na stranu celku než jednotlivce, zejména tam, kde není možné kompromisní řešení a volbu jednoho "odnášejí" všichni. 
6. Podstatná je harmonie a pohoda. Kolik kroužků je správný počet? Tolik, kolik vám vyhovuje a v čem se cítíte dobře :-) Jako domškoláci si můžeme dovolit mnohem víc odpoledních aktivit než školní děti. Naše děti se mohou ráno dosyta vyspat a odpoledne nemusí řešit úkoly. Jediné kritérium pro počet kroužků je, aby to zůstalo příjemné nebo aspoň zvládnutelné. Minulý rok jsem si pro sebe určila jako klíčové, aby nám zůstaly dva dny bez kroužků, kdy můžeme jet na výlet nebo si hrát doma. Letos se mi to nepodařilo a máme jen jeden volný den. Další kroužek už jsem nepovolila, kvůli jednomu dítěti bychom přišli celá rodina o možnost výletů, muzeí a dalších aktivit, které máme rádi a které jsou pro nás v domácí škole důležité. Můžu dětem umožnit hodně, ale nesmí to být za cenu, že já sama budu lítat jak nudle v bandě a večer budu padat vyčerpáním obličejem do talíře s večeří. Podstatná je harmonie a pohoda. Minimalismus i v tom, co děláme.

Nabízí se otázka, jestli jsou kroužky vůbec nutné. No, nejsou. Spousta dětí nechodí na žádné a žijou. I naše děti by bezpochyby přežily, kdyby nechodily nikam. Ale právě tím, že jsou domškoláci, mi přijdou kroužky důležité. Jednak potřebují aspoň občas vypadnout, být chvíli sami a mít něco svého. Setkávat se i s jinými dětmi a vidět i jinou realitu než jen tu vlastní. Domácí vzdělávání má své limity a tím je jednak šíře záběru a jednak kolektivní činnost. je skvělé, že některým činnostem se mohou děti věnovat v kroužku pod vedením lektora, který tomu dobře rozumí. Spoustu toho můžeme dělat sami, ale nezvládnu všechno. A proč taky?

Další nespornou výhodou je, že díky kroužkům mám já odpoledne volněji. A paradoxně nám umožnily soustředěný čas s dětmi jeden na jednoho. Naučili jsme se čas čekání během kroužku využít pro sebe, povídat si, hrát si, číst... V rodině s více dětmi je tohle vždycky trochu boj a čas kroužků je k tomu ideální.

Velkou výhodou je rytmus, který nám kroužky dávají. Děti se líp orientují v plynutí času a který den zrovna je, podle kroužků si plánují dopolední úkoly a činnosti. Vědí, kolik času zbývá do odchodu a co je třeba ještě stihnout. Přirozeně se učí chodit včas, mít své věci v pořádku, nezapomínat pomůcky, nachystat si pití... Přesně to, co se někdy vyčítá domácí škole, že děti nenaučí. Kroužky jsou v tomhle směru ideální trenažer zodpovědného chování. Když dítě zapomene boty nebo pití, vyzkouší si na vlastní kůži důsledky a příště si dá pozor. Chce tam chodit, má motivaci hlídat si to samo.

A v neposlední řadě jsou kroužky příležitostí najít si nové kamarády, poznat, jak to chodí jinde, zažít něco z toho, co zažívají školní děti (třeba detaily jako houpání na kruzích a lezení přes švédskou bednu), ale taky různé způsoby vedení ze strany dospělých. Pro některé domškoláky je to první srážka s tím, že ne s každým se dá domluvit, ne každý jedná mile a s respektem, ale můžu se s tím smířit a akceptovat to, pokud mám zájem tam chodit. A nebo se rozhodnu, že je to pro mě nepřijatelné a odejdu. Obojí je ok a cenná zkušenost do života.

Jak to máte s kroužky Vy? Co se vám osvědčilo a funguje a s čím nejvíc bojujete?