27. 6.

Včera byl hodně zvláštní den. Na jednu stranu úplně stejný, jako každý jiný. Prala jsme prádlo, četla si se Synkem, blbla s Maluškem, vařila oběd, jela pro Mrňavku do školky... A přitom jsem měla divný pocit v žaludku, v hlavě podivné prázdno. Směsice smutku, vzteku, zloby, naštvanosti, odporu, pohrdání, zoufalství...

V posledních letech, asi jak stárnu (a moudřím, nebo si to aspoň namlouvám), ke mně hodně mluví životy různých lidí z minulosti. Příklady osobní statečnosti, moudrosti, morální síly a integrity, síla víry...  Včera jsem myslela na paní Horákovou. Četla jsem si její dopisy na rozloučnou (třeba TADY u Syroovky, ale i jinde). Bolestně mě zasahuje ta zvůle, proti které není žádné obrany. A ta obrovská vnitřní síla a svoboda, kterou si člověk může zachovat, když je jeho život ukotvený v pevných hodnotách. Z dopisů Milady Horákové na mě dýchá tolik síly, jistoty, víry, tak pevná důvěra v Boží dobrotu navzdory tomu, co se jí dělo. Jistota, že v tom všem není sama. Odvaha a naděje v dobré věci příští,kterou může mít snad jen někdo, kdo v dobré věci příští po smrti pevně věří. Možná naivní, možná slepá nebo zbytečná, jak s oblibou říkají různí odpůrci křesťanství, se kterými se tu a tam setkávám.

zdroj: www.irozhlas.cz - pomník Milady Horákové v místech mezi budovami senátu a poslanecké sněmovny

Včera, v den výročí popravy Milady Horákové a Den památky obětí komunistického režimu, prezident jmenoval vládu, které předsedá agent STB a kterou jiný agent STB podporuje, aby vůbec získala důvěru sněmovny. Vládu, které předsedá člověk tolikrát obviněný ze lží, vyšetřovaný pro finanční machinace. Obsazenou politiky 2. a 3. třídy (a místy snad ještě hůř). Nikdy jsem si nemyslela, že by se to mohlo stát. Jen tak, dobrovolně, bez protestů, bez masových demonstrací a odporu lidí. Naopak, s jejich souhlasem. Je to náhoda, že si prezident vybral právě tenhle den? Nemyslím si. Dobře to datum zná, v politice se pohybuje několik desetiletí. Kolika pietních akcí se za tu dobu zúčastnil. U prezidenta Zemana jsme si mohli už tolikrát všimnout, že svoje kroky má dobře promyšlené. Myslím, že tím prostě dal celé společnosti jasně najevo, co si o obětech komunismu myslí.

Z toho všeho uvažování, smutnění, tichého zuření a jakési paralýzy mě vytrhl Medvěd slovy staré písničky Divné to věci (třeba TADY), kterou jsme zpívávali s dětmi na táboře. Když Duch Boží zavěje, vstane z mrtvých naděje. I v tom našem údolí probudí se mrtvoly. Potřebuju se modlit a věřit, že Bůh může změnit tuhle zemi. Odspodu, člověk od člověka, kapka ke kapce. Může to přijít. Ostatně, máme vůbec jinou naději? Potřebuju v sobě stále znovu vykopávat odhodlání modlit se za naše politické představitele. Potřebují to. My všichni to potřebujeme. Ostatně, máme vůbec nějakou jinou naději? Nejde mi to, ale chci.

Přemýšlím, co můžu dělat já. A zas mě to vrací k tomu, abych každý den stavěla svůj život na pevném základě a stavěla na něm dobře (viz. 1. Korintským 3, 9-15). Abych jednoho dne mohla taky na svůj život ohlížet s hrdostí a vděčností. Můžu měnit ten maličký kousek světa kolem sebe. Přinášet pokoj a radost. Můj domov může být místem, kde je dobře, milo, vřele. Kde naděje, láska a víra nejsou jen pojmy.

A ještě nad jedním přemýšlím. Jak to udělat, aby i naše děti byly pevně ukotvené ve víře a v hodnotách, ve které věřím? Aby vyrostly v silné, statečné a morální dospělé lidi? Popravdě, nevím. Včera mi došla slova, když se Synek ptal, co mi je. Myslím, že k víře a hodnotám vychovat nejde. To se musí žít. Když bude můj každodenní život postavený na tom, čemu věřím, když se nebudu bát o tom mluvit (a tím nemyslím "omlátit druhým své principy o hlavu", ale prostě statečně a s pokorou říkat, co si myslím a proč), když jim to celé bude dávat smysl, budou nasávat a přijímat. A jednoho dne se samy rozhodnou, které z mých hodnot přijmou a které odloží.

Nakonec jsem svým způsobem za ten den vděčná.

...

Jaký jsem byla šťastný a bohatý člověk. A kromě Vás, nejbližších, co ještě jiných upřímných a krásných srdcí mne mělo opravdu rádo. Nelitujte mne. Žila jsem život plný, opravdový život, který nestál, nezahníval, ale prudce tekl a vířil. Někdy mne otloukal a poznala jsem jeho tvrdost a těžkosti, jindy zas hladil a smál se sluncem. Byl to prostě skutečný život, a já jsem zaň Bohu neskonale vděčná. A že to skončí? Všechno musí jednou skončit.

Nejsem bezradná a zoufalá - nehraji, je to ve mně tak klidné, poněvadž mám klid ve svém svědomí.

Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno.Neplačte - neteskněte moc - je mi to takhle lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu už by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho - bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat - chci už jít.

Ptáci už se probouzejí - začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou - musí se umět i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá, a co je jiného život než boj.


Z dopisů JUDr. Milady Horákové svým nejbližším  z Pankrácké věznice 24. a 27. 6. 1950